Alain Delon a Johanka z Arku

Už s chmurným ránem vchází chmurný den a samo slunce těžkou hlavu skrývá. Jen zprostit toho, kdo je nevinen a ztrestat provinilé ještě zbývá. Však věčně bude srdce jímat znova, žal Juliin a bolest Romeova... Shakespeare

Alain Delon, legendární francouzský herec, se jednou procházel starobylými uličkami Orléansu v podivném mlhavém soumraku. Jakoby ho cosi volalo, neznámá síla, která ho vedla k opuštěné kapli na kraji města. Jakmile překročil její práh, svět kolem se proměnil. 

Ocitl se v roce 1430, na volném prostranství pod hvězdami. Rozhlížel se a náhle spatřil mladou dívku v jednoduché zbroji, s planoucíma očima a s vlasy staženými pod přilbu. Byla to Johanka z Arku. „Kdo jsi?“ zeptala se s opatrnou zvědavostí. Alain se pousmál. „Zřejmě sním, nebo jsem cestovatel v čase, či jen zbloudilý poutník hledající dobrodružství.“ Johanka se na něj zadívala a v jejím pohledu se zračila nečekaná vřelost. Přestože byla zasvěcena boji a Bohu, jeho přítomnost v ní probudila cosi, co dosud nepoznala, touhu po něčem víc než jen po vítězství na bitevním poli. 

Noci v táboře byly osamělé, její duše unavená věčným zápasem mezi povinností a lidskostí, a tak se tomu novému pocitu poddala. Společně se pak procházeli pod hvězdnou oblohou, kde jí Alain vyprávěl o světě budoucnosti, o lásce, která překonává čas, a o tom, jak je její příběh nesmrtelný. S ránem však všechno mizelo. Alain se vzbudil ve své posteli a sám. Nemohl se dočkat večera, s prvním náznakem soumraku spěchal znovu k té kapli a... Johanka tam už čekala. 

Opět se procházeli a Alain jí více a více zasvěcoval do nového světa. A jednoho večera, kdy měsíc osvětloval krajinu, jako stříbrná svíce, jí přísahal věrnost nejen jako rytíř, ale jako muž, který ji miluje. V noci vonící letní trávou a dřevem praskajícím v malém ohníčku, u kterého seděli bok po boku a jejich prsty se neznatelně dotýkaly, Johanka pocítila, jak její srdce zrychluje tep. 

Alain zvedl ruku a jemně jí odhrnul prameny vlasů z bělostné tváře. „Nikdy jsem nemyslel, že bych mohl potkat někoho, jako jsi ty,“ zašeptal. „Jsi jiná než všechny ženy, které znám. Jsi odvážná, silná, a přesto… tak něžná, hebká a křehká.“ Johanka se na něj podívala a poprvé dovolila, aby v jejích očích zazářila touha. „Myslela jsem si, že moje cesta je daná, že můj život patří jen Bohu. Ale teď… teď, když jsi tu, všechno se mění.“ Alain ji jemně vzal za vlasy na skráních a přitáhl si ji k sobě. „Láska není hřích, Johanko. Je to dar. A já ti ho chci dát, celou svou bytostí.“ Johanka přivřela oči, když se jejich rty setkaly v prvním nesmělém polibku. 

Hvězdy zářily jasněji, noc se zdála být teplejší, když se k němu přitiskla a nechala se unést vlnou citu, která ji prostoupila. Její tělo, dosud nepoznamenané dotekem muže, se třáslo novým objevem. „Alaine…“ zašeptala mezi polibky, když ji opatrně položil do měkké trávy. „Bojím se… a zároveň… jsem nikdy nebyla šťastnější.“ „Jsem s tebou,“ odpověděl tiše. „A vždy budu.“ 

---

Johanka ležela tiše a měla pocit, že slyší tlukot svého srdce až v uších. Nikdy předtím se jí nikdo takto nedotkl. Každý Alaiův polibek byl pro ni jako neznámá brána, kterou se bojí projít, a přesto ji to táhlo dál. Když jí přejel rty po krku, sevřela v prstech stéblo trávy, jako by se potřebovala něčeho držet. A přece, když jeho dlaň sklouzla na její bok, neucukla. Jen zavřela oči a dovolila, aby se v ní rozlila vlna tepla, až ji z toho brněly špičky prstů.

V prvních okamžicích její tělo svíralo napětí, také trochu strachu - cítila, že to, co přichází, je nevratné. Ale když ji Alain hladil pomalu, něžně, a jeho hlas jí šeptal uklidňující slova, napětí se začalo rozpouštět. Najednou se uvnitř sama sebe přistihla, že ho potřebuje, že jeho rty na jejím podbříšku nejsou hrozbou, ale něhou, která v ní probouzí něco dosud nepoznaného. 

A když ucítila jeho polibky mezi svými stehny tam, kde se jí nikdy nikdo nedotkl, vydechla, jako by z ní spadl dávný závoj. Poddala se jeho laskání a záhy dovolila své první vlně rozkoše vejít. Alain se posunul k jejím drobným ňadrům, která hladil a ochutnával stejně, jako před tím její žhavé lůno. 

Byla blažená. „Doucement… douce colombe…“ zašeptal jí do rtů, hladil ji podél krku a cítil, jak se jí rozechvívá hlas, i když nepromluvila. Ta první bolest, když do ní vstoupil, ji na okamžik sevřela. Byla křečovitě přitisknutá k jeho hrudi, slyšela jeho srdce, cítila jeho dech na tváři. Strach se změnil v důvěru, bolest ve zvláštní sladkost. A pak, když se jejich těla začala pohybovat spolu, pochopila, že to není jen tělesné spojení, že je to přijetí, odevzdání se a splynutí.

Její dech zrychloval, tělo se chvělo a s každým dalším pohybem mizel její stud i obavy. V jednu chvíli měla pocit, že jí celé nitro exploduje, a přitom ji zalila nádherná vlna slasti. Sténala, plakala, i se smála  z té dosud nepoznané rozkoše, a přitom si uvědomila, že právě v ten okamžik, právě teď, se opravdu stala ženou. Té noci se Johanka nevzdala svého poslání, ale našla něco navíc, něco, co nikdy nečekala, spojení, které překonalo čas - lásku, a vášeň, která neznala hranic.

Nebylo pochyb, že ráno přinese opět odloučení, ale v tuto chvíli existovali jen oni dva, jejich těla a duše spojené v nekonečném okamžiku vášně a lásky. Tehdy Johanka poprvé pochopila, že být vyvolenou Bohem neznamená vzdát se lidské vášně. Odevzdala se mu té noci, kdy svět spal a jen hvězdy byly svědky jejich spojení. V Alainovi našla muže, který ji neuctíval jako svatou, ale vášnivě ji miloval, miloval jako ženu. 

Scházeli se potají noc co noc. Johanka přicházela vždy rozechvělá a s bázní, ale pokaždé, když spatřila jeho oči, zapomněla na všechen strach. Alain ji vítal šeptem, v němž se mísila něha s neklidnou touhou. „Ne t'inquiète pas, mon amour, je serai douce...“ opakoval, když ji bral za ruce a přitahoval si ji k sobě. V jeho objetí cítila svět, který byl jiný než ten její, nebyl to svět bitev a ohně, byl to svět hudby, tichých doteků a sladkých polibků na šíji.

Noc co noc ji hladil tak, jako by se bál, že se jeho dotek rozplyne. Přesvědčoval ji, aby s ním odešla:„Opusť ten osud, ma belle… já tě vezmu tam, kde čas neexistuje. Budeš jen má, a žádná hranice, žádný soud ani hranice plamenů tě už nikdy nedostihne.“

Johanka ho poslouchala, její dech byl rozechvělý, její tělo tíhlo k něze, jakou nikdy nepoznala. A přesto se v jejím nitru mísila touha s vědomím, že její cesta je jinde. On ji líbal na čelo, na víčka, na rty, jako by chtěl přepsat její osud jen polibky. A ona se skláněla k jeho hrudi, slyšela jeho srdce, a v té chvíli si přála, aby čas přestal existovat.

Jednoho dne s příchodem rána, když Alain ještě tiše spal v její náruči, Johanka náhle prozřela, a pochopila, že její osud je napsán jinak. „Musím odejít, a splnit své poslání, ale nikdy na tebe nezapomenu, má lásko“ zašeptala, než se její tělo vyvinulo z jeho paží a poté se rozplynulo v mlze času.

Alain se náhle probudil zmáčený jejími slzami, sám ve své posteli a s hrůzným tušením... A skutečně, tu kapli v Orléansu, ač se o to velmi snažil, tak tu kapli už nikdy nenašel. Přestože mu srdce pukalo žalem, hřálo ho pomyšlení, že Johanka, ač neunikla svému osudu, alespoň nezemřela jako panna, ale jako žena, žena, která poznala lásku, byť pouze na chvíli. 

A on? Navždy v sobě nesl její doteky, její vůni a hlavně vzpomínky na noci, které spojily minulost s přítomností v příběhu, který mu nikdo nikdy neuvěří. 

A co vy, věříte tomu? Proč Alain a proč právě Johanka? Chtěl to snad Bůh, aby v tom středověkém šílenství poznala skutečnou vášeň a skutečnou lásku? Nebo byl tím Bohem sám Alain, a snažil se mírně napravit to, co sám dopustil?

st@tlladel 2025