Alain Ladušce
A hlavně, nedávej na lidi. Nevidí, co vidíš ty. Neslyší co slyšíš ty. Co žiješ ty. Pochybují. Nevěří. A závidí. Bojí se prožívat život do hloubky. Bojí se vášně. Bojí se duše. Nechtějí platit. Ale ty ne. Ty platíš. Ty se nebojíš vyznat své city. Vyznat svou vášeň, zpívat v dvojhlase. Ty dáváš a nečekáš na odměnu.
Pamatuj! Nemusíš nikomu nic vysvětlovat. Nemusíš se nikomu za nic omlouvat. Prostě buď jaká jsi. Chceš se mnou šukat? Šukej. Chceš se mi rozevřít? Rozevři se. Chceš vzdychat, sténat, křičet? Udělej to! Jsi živá! Nádherná! Moje. Navždy.
Tvůj Alain
A byla jeho
Ležela na zádech, nohy ještě lehce roztažené, dech se jí vracel pomalu a kůže na vnitřních stehnech stále hřála. Alánek byl vedle ní, opřený o loket, s úsměvem, který říkal všechno. Prsty měl ještě vlhké… penis mu jen zvolna uvadal a její rozkvetlá kytička, růžová a nateklá, jak říkával, „ma petite fleur“ (můj malý květ), pořád pulzovala.
„Laduško…“ šeptal s ústy těsně u jejího ucha, „…tu es divine. J'ai bu ton plaisir comme le vin le plus rare… (...jsi božská. Pil jsem tvou rozkoš jako to nejvzácnější víno…)"
A znovu sjel dlaní dolů… pomalu, a s takovou něhou, jako by se dotýkal něčeho posvátného. Prsty jemně rozevřel ty její ještě vlhké lupínky a lehounce se dotkl klitorisu, který z nich teď vyčníval, tvrdý, citlivý, toužící po dalším doteku.
„Tu es ouverte comme un fruit mûr…“ (Jsi otevřená jako zralý plod…) šeptal a políbil ji pod pupíkem.
A zatímco jednou rukou hladil její bok a stehno, druhou jí znovu hladil uvnitř – palcem pomalu masíroval ten její maličký vrcholek slasti a třemi prsty se zanořoval do hloubky, kam nikdo jiný nikdy nesměl. Šukal ji tvrdě a přitom s citem. Cítila, jak se znovu blíží ty vlny, pomalé, hluboké, slastné. Celé tělo se jí napínalo, ruce sevřely prostěradlo, hlava zakloněná, a z úst jen: „Alánku… bože, ach… já…“
A pak to přišlo. Jako vlna z oceánu, jako výbuch světla v jejím klíně. Sténala. Její tělo se chvělo, srdce bušilo a mezi stehny jí vytryskl proud tekutiny, jako by v sobě měla vlastní pramen. Alánek si ji přivinul do náruče, pořád ji ještě zlehka laskal a hladil, dokud nepřestala vibrovat.
Líbal ji do vlasů, tiskl ji k sobě a šeptal:
„Je t'aime, Laduška… Je t'aime… et ta belle chatte guillerette… vous êtes toutes les deux mes déesses. (Miluju tě, Laduško… miluju tebe… i tu tvou nádhernou, živou kundičku… obě jste moje bohyně.)“
A jdeme ještě dál. Ještě nejsi úplně zpátky na zemi a on to ví. Cítí, jak se ti třesou stehna, jak ti tep pořád buší v klitorisu… A nenechá tě odejít. Ne teď. Ne takhle. Drží tě, a nenechá vydechnout. Přitiskne si tě blíž, položí tě na záda a sjede dolů. Rty tě pohladí po bříšku, pak níž… a pak zase tam. Tam, kde jsi ještě úplně otevřená, rozevřená, vlhká a citlivá.
Položí rty těsně k tvému klitorisu a jen tiše dýchá… a ty cítíš, jak tě ten jeho dech znovu rozvibruje. Pak ho jemně políbí. Jeden, druhý, třetí polibek… a jazykem tě pohladí. Pomalu, s láskou, se slastí. Jako by to bylo něco, co chce ochutnávat celý život.
„C'est tellement beau... Je suis fou de toi.“ (je to tak krásné, jsem do tebe blázen) zašeptá, a ty jen tiše sténáš slastí.
Tvoje ruce samy vklouznou do jeho vlasů a přitáhnou si ho blíž.
A pak se to znovu rozjede. Jeho jazyk krouží, hraje si s tvým klitorisem, střídá rytmy, líbá tě, pije tě… a ty cítíš, jak se to v tobě znovu hromadí. Už ne jako vlna. Teď je to bouře. Vysílá tě to do výšek, které jsi nikdy nepoznala.
„Alánku… prosím… už nemůžu…“ šeptáš, ale on nepřestává. Prsty tě hladí uvnitř, jazykem tě vede až k úplnému vrcholu.
A když se z tebe znovu vylije všechno, tvůj pramen, tvá rozkoš, tvá duše, slyšíš ho mezi tím vším šeptat:
„Laisse-toi aller, mon amour… je suis là…“ (Pusť to všechno, lásko moje… jsem tady…)
A když se pak konečně zklidníš, celá zpocená, vlhká a zničená blahem, on se přitiskne k tobě, obejme tě zezadu a pošeptá ti tiše do vlasů:
„Ta chatte est un sanctuaire pour moi… et tu es ma déesse, Laduško... (Tvůj klín je pro mě oltář slasti… a ty jsi moje bohyně, Laduško. Mon amour, ma vie, ma reine…“ (má lásko, můj živote, moje královno…)
Ležíš v jeho náručí, tvé tělo ještě pomalu vibruje dozvuky slasti, a on tě drží, jako bys byla to nejcennější na světě, co kdy měl. Hladí tě po vlasech, po zádech, jemně tě líbá na krk, na rameno, mezi lopatky… a v jeho hlase je klid, něha i hrdost. Hrdost na to, co ti způsobil, na to, co jsi mu dala. A on ví, že ty to také víš.
„Takhle krásně… jsem se ještě nikdy nikoho nedotýkal,“ šeptá ti do ucha. „To, co se děje mezi námi, to není jenom tělo, Laduško. To je víc. Je to jako… jako když najdeš své místo, domov, smysl žití.“
Tvá dlaň hledá jeho, a když ji najdeš, přitiskneš si ji na svoje bříško. Tam, kde tě právě naplnil slastí. Cítíš jeho dotyk ještě pořád uvnitř. Jako by tam jeho láska zůstávala. A on tě obejme ještě pevněji, jako by tě chtěl schovat před celým světem.
A pak, po chvíli ticha, ti lehce tou rukou zase sklouzne dolů… nejdřív tě jen hladí, jako by chtěl ověřit, že tam pořád jsi, že to všechno nebyl sen. A pak tě začne znovu jemně dráždit. Tentokrát jinak. Jeho prsty si dávají načas. Kloužou mezi tvými záhyby, pomalu, soustředěně. Jako by maloval obraz. Klitoris ti už zase pulzuje, a ty se ani nestihneš bránit tomu, že tě to znovu vtahuje do slasti.
„Och, už ne… ne…“ šeptáš tiše, ale tvé boky mu samy jdou vstříc. Usměje se. „Oui, encore une fois… (Ano, ještě jednou…“ odpoví a políbí tě znovu.
Prstem ti jemně zakrouží okolo klitorisu, pomalu, jak to máš ráda, a pak ti ho vezme mezi dva prsty, a hraje si s ním jako s křehkou perličkou. Hraje na tebe jako na ten nejvzácnější nástroj. Jako na klavír, na kterém se dá hrát jen jednou, a přitom navždy.
A ty hoříš. Rozechvívá tě to. Nepřestává. Dráždí tě, dokud nezačneš ztrácet dech a dokud tě neprostoupí další vlna… a pak další… a další.
„Bože, Alánku…“ šeptáš a on zůstává s tebou. A když pak exploduješ pod jeho prsty, když celá tvoje duše vystřelí z těla, slyšíš ho, jak ti do ucha šeptá: „Je t’aime… Je t’aime… J’aime ta chatte… Je vous aime tous les deux… (Miluju tě… miluju tebe… miluju tvoji kundičku… miluju vás obě)… “Mon trésor… (Můj poklade…)“
Ležíš tam, rozechvělá, a když ho chytíš za zápěstí a jemně si ho přitáhneš, pochopí. Neřekne nic. Jen tě políbí. A pak tě zvedne tak, jak to umí jen on… s něhou i vášní. Přitiskne tě k sobě, jeho dech máš blízko u ucha, a ty cítíš, jak je tvrdý, připravený. Pomalu tě přetočí, tvůj zadeček se mu nabídne, a on tě znovu pohladí. Jemně, s láskou.
„Tu me veux en toi, Laduška ? (Chceš mě v sobě, Laduško?)“ šeptá ti.
A ty jen přikývneš, vzdychneš, a otevřeš se mu. A když do tebe vklouzne… je to jako zemřít, nemít oči, nemít sluch ani ústa, jen se vznášet nad vodami… ostatně je v tobě Bůh a jeho Duch svatý.
Tvůj klín ho sevře, celého, nádherně hebkého, hladkého, horkého a zlehka se dáváte do pohybu. Je to pomalé, silné… rytmus se mění podle vašeho dechu. Tentokrát je něžný, ale pevný. Každý pohyb plný smyslu, a přitom živočišné touhy. Zatínáš prsty do prostěradla, zvedáš boky, protože chceš víc. On tě drží, líbá ti záda, ramena, a v každém přírazu ti znovu šeptá, jak moc tě miluje. A pak… když cítí, že jsi znovu na pokraji, přidá, zrychlí, sevře tě pevněji… a s tichým výkřikem do tebe vyvrcholí.
Naplní tě tak hluboce, že ti po těle přeběhne mráz.
Zůstane v tobě bez hnutí, dlouho, vychutnává si tvoje stahy, pak do tebe naposledy přirazí, pohladí tě po břiše a řekne tiše: „Maintenant tu es complètement à moi… (Teď už jsi úplně moje…)“
Sprcha
Byla jsi teplá, tichá, jakoby oddělená od světa. Vzduch okolo voněl po jeho kůži, po tobě, po všem, co jste spolu právě prožili. Vzal tě do náruče, bosý a nahý jako ty, a nesl tě, jako bys nic nevážila. V jeho náručí jsi byla něžná bohyně, jeho láska, jeho vášeň, jeho všechno. Odnesl tě pod sprchu. Proud vody dopadal jemně na vaše rozpálená těla. Postavil si tě zády k sobě a objal tě kolem pasu. Jeho rty se dotýkaly tvého krku, jeho dlaně tvého bříška, boků, stehen. Všude byl s tebou.
Políbil tě pod ucho a zašeptal do vlhkých vlasů: „Laduška... ma... ma belle… (Laduško... moje... moje překrásná…)“
Pomalu ti roztíral pěnu po prsou, po bříšku, ale nebyla to jen pěna, byly to jeho ruce, jeho dech, jeho doteky, které se ti vpíjely pod kůži. Nespěchal. Věděl, že tě znovu rozdráždí, i kdybys si myslela, že už nemůžeš. Zatímco voda stékala po vašich tělech, klouzala ti mezi stehny, on tě mezitím hladil tam… přesně tam… kde jsi byla nejcitlivější. Jeho prsty znovu tančily kolem tvého středu, jemně, nevyzpytatelně, až se ti z hrdla vydral vzdech.
„Hmmm… ještě…“
A on poslechl. Pomalé krouživé pohyby, jeho rty na tvém rameni, pak na tvé tváři… a najednou ses mu odevzdala znovu. Předklonil si tě zády před sebe, jednu ruku měl pod tvými ňadry, druhou mezi tvýma nohama, a ty ses pod ním rozplývala. Třásla ses pod proudem horké vody a jeho prsty tě dovedly k dalšímu slastnému, mokrému orgasmu, až jsi zase sténala
“Alaine, ach, Alánku, miláčku můj…”
A on jen tiše šeptal: „Je te ferai ça tous les matins, Laduška, jusqu'à ce que tu fondes de plaisir… (Takhle ti to budu dělat každé ráno, Laduško, dokud se nebudeš rozplývat slastí…)“
Zvedl si tě v tom teplém proudu vody a políbil tě, vlhce, hluboce, s vášní, která se vrátila jako vlny moře, co nikdy neutichnou. Zadíval se ti do očí a ty jsi v těch jeho spatřila všechno: něhu, vášeň, chtíč i oddanost. Pevně tě chytil za boky, přitáhl si tě k sobě.
Cítila jsi, jak jeho kluzké, horké tělo přitiskl na tvé, jeho tvrdost se dotkla tvého stehna, a tys už věděla, že tě nenechá čekat.
„Jsi připravená, mon amour?“ zašeptal ti do úst.
Jen jsi přikývla, celá rozechvělá.
Postavil tě mírně před sebe, opřel tě o stěnu sprchy, jednou rukou tě držel za bok, druhou ti jemně zvedl jedno stehno… a pak ho do tebe pomalu zasunul.
Bylo to vlhké, klouzavé, horké… tak vláčné, že se mu celé tvé tělo poddalo bez odporu. Zasouval do tebe svůj penis hluboko a pomalu, zatímco voda tekla po vašich tělech, a smývala váš pot i slzy slasti, které vám oběma stékaly po tvářích.
Držel tě pevně, rytmus byl něžný, ale naléhavý.
V každém jeho přírazu bylo: Miluju tě.
V každém jeho pohybu bylo: Patříš mi.
V každém jeho výdechu bylo tvoje jméno.
Tvůj dech, tvé lůno, tvůj vnitřní svět.
A pak se začala přibližovat jeho slast.
Zašeptal ti do vlasů francouzsky, chraplavě, se sevřenými zuby: „Ça arrive mon amour... je me perdrai en toi...“ (Už to přichází, lásko… Ztratím se v tobě…)
A s posledním mohutným přírazem se ti vystříkal hluboko do těla, s výkřikem, co zněl jako prosebné: “Laduška…”
Bylo to neskutečně intimní, vzrušující a tak božské, že jsi vybuchla s ním..., do extáze vášně, ve které tě držel ještě dlouho… předlouho. A když vám voda začala ochlazovat ta vaše rozpálená těla, políbil tě na šíji a řekl: „Ton corps est un miracle... et je veux m'y perdre pour le reste de ma vie. (Tvoje tělo je zázrak… a já se v něm chci ztrácet celý život.)“
A pak… Zabalil tě do měkkého, voňavého ručníku. Nechal tvé mokré vlasy spadnout na svou hruď, a nesl tě pomalu, s něhou a křehkostí, jako kdybys byla poklad. A tys v jeho náruči byla tichá, spokojená, tělo ti ještě vibrovalo slastí, a každá buňka se chvěla dozvukem toho jeho, tvého, vašeho milování.
Položil tě na velkou, bílou postel. Peřiny byly rozhozené, připravené jako náruč. Lehl si vedle tebe a drahnou chvíli tě jen tak hladil, po rameni, po boku, po ňadrech, až se dotkl tvého podbřišku. Tam se zastavil a pak jste oba usnuli.
Nové ráno
Probudilo tě Slunce, stojící už vysoko nad obzorem, a jeho horké rty opřené o tvé čelo. Šeptal ti:
„Ma déesse… (Moje bohyně…) Je ne veux rien d'autre. (Nechci nic jiného.)“
A pak ti znovu rozevřel stehna. Jemně. Jako by tě žádal o svolení. Věděl, že jsi rozespalá a že jsi ještě plná po včerejší noci. Ale taky věděl, že jsi jeho a že tě tohle teprve doopravdy ukojí. Sklouzl níž a jeho rty se znovu dotkly tvé kundičky. Pomalu. Byly teplé, vlhké, důvěrné. Olízl tě zespodu nahoru, úplně pomalu. Držel tě za boky, zhluboka dýchal a vnímal každý detail. Tvůj klitoris byl stále citlivý a chtivý. Cítil to. Přesně věděl, že právě teď, v téhle chvíli, můžeš znovu.
A ty jsi ho nechala. Něžně ti vzal ten tvůj kapucínek mezi rty, pak mezi prsty, jako by to byl drahokam a začal si s ním hrát. Jemně. Stále pomalu. Věděl, že jsi úplně otevřená a že ti ten maličký vrcholek tvého těla tepe víc než vlastní srdce.
Když ti po něm kroužil zlehka jazykem a pak jemně přitlačil, udělalo to s tebou něco neuvěřitelně zvláštního, prolétla tebou vlna. Mokrá, slaná, silná. Tvé tělo se zvedlo proti jeho ústům, z hrdla ti unikl výkřik, prudký a opravdový.
Stříkala jsi. Dlouze. Hluboce. Zas a znovu.
A Alánek tě pil jako víno, hladil tě, držel, líbal mezi stehny a šeptal: „Ta chatte est mon temple… Ton corps est ma foi… (Tvoje kundička je můj chrám… Tvoje tělo je má víra…)“
A když bylo po všem, když jsi lapala po dechu a jeho jazyk odpočíval, objal tě zezadu, přitiskl ti na záda rty a šeptal:
„Mon amour, je ne finirai jamais... (Lásko moje, nikdy neskončím...)“
A nepřestal tě mazlit.
Jeho ruka tě objímala na prsou, prsty jemně hladily tvoje bradavky, tvoje bříško, jako by kreslil na kůži tajné znaky lásky. Cítila jsi, jak jeho dech splývá s tvým, jak jeho tělo voní tebou. A v té blízkosti, v tom teple, sis myslela, že už to snad nemůže být víc.
A on to poznal a rozhodl se ti dát mnohem víc. Přisunul se blíž, cítila jsi ho na zádech, znovu tvrdého, velkého, připraveného. Neřekl nic.
Jen ti políbil rameno, pak krk, pak ucho… a zašeptal ti tak hluboce, že se ti z toho rozvlnila páteř:
„Je n'arrive toujours pas à me passer de toi... Tu as toujours besoin de moi, n'est-ce pas ? (Ještě tě nemám dost… a ty mě ještě potřebuješ, že ano, mon amour?“
Jeho ruka sklouzla opět dolů, mezi tvoje stehna. Byla jsi stále vlhká, rozcitlivělá, otevřená. A když tě začal hladit, věděl přesně, kam sáhnout, kousek nad, kousek pod, až tě znovu rozechvěl. “Oh mon Dieu, je veux te baiser à nouveau, ma bite a envie de ta chatte, elle est folle…”
A pak ho do tebe doslova vrazil.
Tentokrát to nebyla vášeň jako bouře, ale jako uragán. Každý jeho pohyb byl zběsile rychlý, tvrdý, a přitom klouzavý a laskavý. Ležela jsi na boku, on za tebou, přitisknutý, držel tě za bok, líbal ti zátylek. A do toho ti šeptal:
„Je t’aime… J’aime ton corps… J’aime ta chatte… juste comme ça, je la veux comme ça pour toujours… (Miluju tě… miluju tvoje tělo… miluju tvoji kundičku… takhle přesně, takhle to chci napořád…)“
A ty ses mu celá dávala. Přijímala jsi ho, sténala tiše i nahlas, vzdychala, skučela, kňučela tak, že byl z tebe celý divoký, zrychloval a přirážel, až tě jeho vášeň odnesla někam, kde už nebyl žádný čas – jen prostor, teplo, třes, a vlna slasti za vlnou.
S poslední vlnou se v tobě ukojil. Zastavil se, ztuhl… a znovu se do tebe vystříkal. Byl v tobě hluboko, úplně celý, celou dlouhou dobu, a i když pak padl vedle tebe, stále v tobě zůstával. A objal tě.
Políbil tě do vlasů a s hlavou položenou na tvém rameni šeptal:
„Laduško… jsi moje všechno. C’est toi, mon amour. Toi et ta douce chatte… (Ty a tvoje sladká kundička…)“
---------------------------------------------------
Epilog
Zeptala ses v duchu Boha: Bože, myslíš, že by mohl ještě víc?
A Bůh ti odpověděl: Ano, Laduško... on by mohl. Nejen že by mohl, on by chtěl. Protože tě cítí. Tvoje tělo, tvoje vůně, tvoje hlasité i tiché prosby, tvoje rozechvění. On je na tebe napojený. A i když by měl být unavený, v tobě znovu najde sílu. Pro tebe vždycky najde sílu.
V jeho očích jsi ten důvod, proč ho tělo nezradí. Protože ty nejsi jen tak nějaká žena, jsi jeho žena, jeho Laduška. Takže ano, mohl by. Nejen ještě jednou, ale znovu a znovu… dokud budeš chtít, dokud budeš mokrá, dokud budeš sténat jeho jméno a dávat se všanc jeho dlaním.
Řekla jsi: Ach Bože, kdo by mu odolal, a hlavně, kdo by chtěl přestat?
Žádné komentáře:
Okomentovat