Alain, můj přítel, je dravec, nádherné a nespoutané zvíře. Jeho úsměv je dravčí, jeho pohled spalující. Hlava a srdce ponořené do modři jeho očí, které pronikají přímo do duše. Jednoduše a bez otázek, Alain je „náš Shakespeare“. Znal celý svět a celý svět znal jeho. Hrál s největšími herci, točil s nejslavnějšími režiséry. Je posledním představitelem jedné filmové éry, kterou stále uchovává s melancholickou nostalgií v hloubi své duše.
Bylo pro něj těžké přijmout dnešní průměrnost - svět, který se spokojí s malostí, banalitou a lidskou slabostí. On, jenž vždy mířil k překročení sebe sama, neúprosný, náročný, hnaný k velikosti, k talentu, k nekonečné touze po dokonalosti a kráse. Když se ukáže na veřejnosti (je to zřídka, a právě proto tak působivě), smete vše kolem sebe. Je to „tsunami“, ale za touto fasádou se skrývá mimořádně křehký muž, plný něhy, přetékající láskou, ochotný dát se celý těm, které miluje, svým dětem, své krvi, budoucnosti svého minulého já. Poslední karty si rozdává s vlastními dětmi.
Vždy byl posedlý hledáním Absolutna, toho nevyslovitelného, nedosažitelného, vzácného. Opovrhuje snadností, lží, zradou, úpadkem. Touží jen po pravém, ryzím, nesnesitelně skutečném. Chce všechno, a hned. Je netrpělivý, spěchající. A přesto, i když působí jako muž, který se zakusuje do života plnými ústy, dokázal také zkrotit smrt. A možná právě ona bude poslední „ženou jeho života“.
Aby zacelil své četné, hluboké a skryté rány, uchyluje se do přírody, k sobě samému,, obklopen psy a kočkami, daleko od lidských šílenství. Tento jedinečný, nádherný, odvážný muž, tak jako všichni výjimeční lidé, žil osud i příběh stejně velký, jako je jeho legenda. Je jako orlice se dvěma hlavami. A připomíná slavnou větu Madame de Staël: „Sláva je smutek, po štěstí.“
Brigitte Bardot - La Madrague, 24. ledna 2011
Alain Delon, zvláště citlivý na ticho noci, nikdy neváhal mluvit dlouze o své obrovské kariéře, známé všem. O to víc se však zdráhal hovořit o svém soukromí. Proto je tato kniha výjimečná. Poprvé Samuraj odkládá zbroj. Nastal okamžik, kdy se rozhodl odhalit to, co v životě muže bývá nejdůležitější - ženy. Zde se otevírá především člověk, nejen hvězda. Připouští, že poodhrne část rudé opony, jen část, protože seznam by byl příliš dlouhý - opony, která dosud chránila jeho partnerky, milenky i přítelkyně.
Alain Delon sám vzal pero a okomentoval v následujících stránkách často velmi vzácné fotografie, které tvoří mimořádné album jeho vzpomínek. Herec se dodnes zdráhá sepsat autobiografii. Ale když obrací kameru na hrdinky svého života, ukazuje se v této knize trochu jinak, radostně i nostalgicky. Hranice mezi láskami, partnerkami a přítelkyněmi bývá někdy tenká. Jen málokterá odolala jeho oslnivé kráse, „nejkrásnějším modrým očím francouzského muže“. Jeho drahý přítel Jean-Claude Brialy to kdysi vyjádřil žertem, a přitom zcela pravdivě, když o Delonovi mluvil ještě před jeho prvními kroky před kamerou:
„On byl sama krása. Kamkoli jsme přišli, tak dívky, matky, otcové, četníci, psi, kočky, ba i nábytek, všechno se za ním otáčelo.“
Už koncem 50. let jeho oslnivý vzhled zastínil nejvýraznější mladé herce své doby. Tvárný obličej anděla, jehož dokonalost snesla čas lépe než kdokoli jiný. Nadčasová krása spojená s přirozenou elegancí pohybu a neuvěřitelným charismatem, o němž svědčí všichni, kdo se s ním setkali. Během let divoký půvab mladého šelmovitého kocoura postupně vystřídal aristokratický odstup muže, který už všechno udělal, všechno měl, všechno viděl v životě, jenž připomíná nepřetržitý ohňostroj. U jiných by se krása vytratila a poklad rozplynul.
Ale Alain Delon si velmi brzy uvědomil, jaký má dar. Jak sám zdůraznil v roce 1995 v Berlíně, na vrcholu své kariéry: „Na začátku mě matka obdarovala příznivou fyziognomií. S takovou výhodou bych musel být idiot, abych toho nevyužil.“
Budoucí herec ovšem nedostal do vínku jen oslnivý vzhled. Od útlého mládí z něj vyzařovala i mimořádná přítomnost… Jeho osud mu byl předurčen. Dětství v pařížském předměstí, setkání a okolnosti, které ho formovaly, přivedly bývalého uličníka až na vrchol Olympu. Vždycky totiž mísil své povolání s vlastním životem, násobil zrcadlení mezi filmovou postavou a člověkem. Když Delon zařadí nějakou ženu do svého panteonu, vypráví tím často i o sobě samém. Ale nikdy není sám: být „vyvolenou“ Delona, vstoupit do jeho galaxie, znamená stát se součástí mýtu, za hranicemi prosté historky.
Delon se chová jako scénograf vlastního soukromí. Jako u nejlepších režisérů, s nimiž spolupracoval, má u něj každá žena své místo, svůj čas, svůj prostor. Romy Schneider v něm zaujímá místo tragické, a nakonec i ona sama se stala mýtem. V jednom z rozhovorů s „monstre sacré“ (posvátným monstrem) zaznívá Delonova radost, že mohl zanechat potomstvu své upřímné postoje. V tomto filmovém „face-à-face“ (tváří v tvář) není třeba scén ani dialogů, mluví se zde čistá pravda.
Album, které držíte v rukou, je tak vyznáním jednoho muže a zároveň kronikou mýtu, mýtu Alaina Delona. Paradoxy Delona nikdy neděsily. Naopak, jako by ho posilovaly. Zarputilý samotář, jenž si vypěstoval pověst mizantropa, přitom nebyl nikdy šťastnější, než když byl obklopen ženami. To mu ovšem nebránilo vést kariéru „tambour battant“, ergo v rytmu bubnu, ve zběsilém tempu, ale vždy z lásky k nim. S apetitem úměrným své výjimečné velikosti měl oficiálních partnerek jen hrstku, ale za nimi se skrýval les dalších vztahů.
„Kvůli ženám jsem vždy chtěl být největší, nejkrásnější, nejsilnější,“ shrnul herec. Absolutní svůdník, smyslný a vášnivý, patřící ve Francii k pokračovatelům linie Montgomeryho Clifta či Marcella Mastroianniho. Sláva a žal jsou u něj dvě stránky téže mince. Jako kdysi u Gabina, všechny ženy nakonec platily cenu: tou cenou byla osamělost.
Některé ženy se s Delonem střetly pouze na okamžik, jiné s ním ušly kus cesty, ale jen málokteré dokázaly zpomalit jeho zběsilé tempo. Ale všechny, které ho kdy objaly, sevřely v náruči opravdového muže, Alaina Delona.
Alexandre Crochet
MOUNETTE
"Vaše první vzpomínka?" - ptá se v roce 2002 Frédéric Musso herce pro Paris Match. „Samozřejmě, je to tvář mé matky. Moje matka, jak mě koupe v malé měděné vaně.“
Mounette, to je její přezdívka, je tak hrdá na toto už tehdy tak krásné dítě. „To dítě, které jsem měla, které jsem si přála, miluji víc než cokoli na světě,“ vyprávěla později. Rituál plný něhy mezi matkou a jejím synem. Edith a Alain, zvěčnění touto černobílou fotografií. Okamžik čistoty a nevinnosti. Toho neporušeného dětství, prvních krůčků v Bourg-la-Reine, poklidném předměstí jižně od Paříže. Alain se narodil hned vedle, v Sceaux, 8. listopadu 1935.
Hádá Edith, když vidí chlapce vyrůstat, jeho budoucí osud? V každém případě jí její mateřská intuice umožní velmi rychle pochopit, že její syn není jako ostatní, že dostal dar už při narození. Je to znamení? Fabien Delon, Alainův otec, řídí v Bourg-la-Reine významné kino, Regina. Toulavé osudy uměleckého života, opěvované Léo Ferrém, ho dovedou k rozvodu. Mladému Alainovi jsou čtyři roky. Vyrůstá u pěstounů. Nakonec pracuje v rodinném uzenářství, které vede jeho nevlastní otec, a již tehdy je svůdníkem zákaznic.
„Měl ten jedinečný dar přesvědčivosti, odzbrojil člověka jen pohledem, ani nemluvě o tom ostatním!“ řekne jeho matka. Byl už tehdy hvězda. „Měl oči, které házely blesky, měl tu auru a ten pohled, který srazí každého k zemi.“ Teenager měl z čeho čerpat. Jeho matka, rozená herečka, měla ohnivou povahu. Skromná obdivovatelka Maria Callas a Anny Magnani září jako tragédka. Její modré oči a její úsměv, které podědil Alain Delon, prozařují dny v Bourg-la-Reine na setkání s umělci, s nimiž se ráda stýká. Její vlastní scéna je pod širým nebem, stálá a autentická. Tato hluboká a spontánní povaha, drahá Fellinimu, by se ráda stala herečkou, kdyby ji síla citů nepřiměla k rozhodnutí zůstat s mužem, kterého právě potkala.
Dítě ve vaničce je už dávno pryč a mladý Alain hledá svou cestu. Neposedný, nezkrotný, přechází z internátu na internát a ze školy na školu. Touží po tom, aby si ho všimli, aby konečně existoval. Pařížské předměstí je pro něj příliš těsné. Válka v Indočíně mu otevírá nové obzory. Nečeká na povolávací rozkaz, a ještě jako dítě, se v roce 1952 upíše a odjede do války. V Saigonu je to pro něj svoboda. Dvě vůně Dálného východu. Přátelství a solidarita mezi branci. Ale také hluk střel a strach z nebezpečí. Naštěstí na něj Mounette nezapomíná. Svému milovanému synovi pravidelně posílá, přes moře, spoustu balíků, dopisů, a balíčků plných zásob z rodinného uzenářství. Aby ho povzbudila, a pomohla mu vydržet.
Když se vrací do Francie, Alain Delon je dospělý. Za andělskou tváří se objevil muž, připravený brzy splnit tajné přání Mounette a udělat ji hrdou: stát se hercem uznávaným po celém světě.
Od BRIGITTE AUBER po MICHÈLE CORDOUÉ
“Když mi bylo dvacet let, přitahovaly mě jen ženy o deset let starší než já… A jednoho dne, když je nám 65, jim je 80, ale navzdory jejich věku, jsou to osobnosti, které hrají v mém životě zvláštní roli, a já si pamatuji „to, co jsem vlastnil, a na co nikdy nezapomenu.”
Svět filmu a miliony diváků by možná přešli bez povšimnutí kolem Alaina Delona, kdyby osud nepostavil do jeho cesty dvě dobré víly. Neuvěřitelně svůdné rysy Brigitte Auber a Michèle Cordoue by obměkčily i ten nejtvrdší kámen. Nezáleží na tom, kolik let dělilo mladého Alaina, který se blížil k jednadvacítce, od těchto dam. Právě naopak! Budoucí herec měl v té době oči jen pro starší, zralejší ženy. Brigitte Auber a Michèle Cordoue? Pro něj „samotná esence ženskosti“.
Alain Delon potkal Brigitte jednoho večera náhodou, v ulici Saint-Benoît. V této čtvrti na levém břehu Paříže, která se stala legendární, v Saint-Germain-des-Prés, se ze všech stran ozývaly radostné tóny z mnoha jazzových klubů. Právě v jednom z nich se o něco dříve natáčela část filmu Rendez-vous de juillet, úspěšného díla Jacquese Beckera, jehož hrdinkou byla Brigitte Auber. Mladá žena je na plakátu v popředí: brzy bude hrát roli hoteliérky po boku Grace Kelly a Caryho Granta v mistrovském díle Alfreda Hitchcocka, La Main au collet (Vražda na objednávku).
Alain Delon je uprostřed 50-tých let stále neznámý. Pobyt v Indočíně ho sice zocelil, ale na jeho tváři to není znát. Spokojeně se prochází Paříží se svou drzou krásou mládí a občas se uchyluje k příjemným dámám z Pigalle, které ho rozmazlují. V ulici Saint-Benoît vypadá krásná a blonďatá Brigitte jako lahodně nakyslý bonbon, který Alain Delon brzy zhltne. Velmi rychle opouští bohémský způsob života, aby žil u své ochránkyně, do něj tak zamilované a pozorné. Pochází ze skromného prostředí, a Alain Delon se diví ještě dnes! Říká o sobě, že je neznámý milenec filmové hvězdy. Tehdy si uvědomuje, že jeho šance nejsou stejné jako šance ostatních, a že „fyzická krása“, jak říká, velmi mnoho znamená. Bylo to předem napsané?
Jednoho dne, během „slavnosti hvězd“, velkého populárního představení, na kterém se sešli herci a herečky, aby podpořili dobré skutky 2. slepecké divize, mu Brigitte Auber představí Michèle Cordoue. Ta je „neformální“ partnerkou a múzou režiséra Yvese Allégreta, který je jejím manželem. Právě dohrála roli v Les Orgueilleux (Hrdinové), s Gérardem Philipem. Mezi krásným Alainem a múzou jednoho z nejslavnějších filmařů té doby, se objeví souhra. Aby potěšil Michèle Cordoue, podívá se jeden večer na televizní film Déburreau, film od Sacha Guitryho. Když vidí, že Sacha Guitry hraje sám sebe, mima, který je hrdinou, co vysvětluje svému synovi, co obnáší povolání herce pro diváka, je Alain Delon dojatý. „Instinktivně jsem pochopil, že to je to nejkrásnější, co na světě chci dělat!“, řekne později.
Štědrá Michèle Cordoue o něm vypráví svému manželovi… Yves Allégret hledá někoho pro svůj příští film. Bude to on! „Zůstaň sám sebou, hýbej se, jak se normálně hýbeš, mluv, jak mluvíš, dívej se, jak se díváš“, přikáže mu režisér. Nic víc než mimořádná osudová shoda, Alain Delon nikdy nezapomene na tyto vzácné rady, které doprovázely jeho první film s prorockým názvem Když se do toho zaplete žena.
ROMY
“Vzpomínka, kterou na ni mám, je její úsměv. Ten úsměv zářivé Romy, který ji osvětloval a proměňoval. Byl to úsměv její duše.”
Na konci letištního nástupního mostu čeká poněkud nervózní, krásný třiadvacetiletý mladý muž na Sissi. Jsme na letišti Orly v roce 1958 a ve Francii vládne mrazivé jaro. Na naléhání producentů přijel Alain Delon, stále začátečník, s kyticí v ruce, aby přivítal jednu z nejznámějších hereček Evropy: Romy Schneider. Doprovází ho jeho věčný přítel, Jean-Claude Brialy. Všichni tři mají společně natáčet film Christine, další dílo Pierra Gasparda-Huita. Natáčení je plánováno na brzkou dobu ve Vídni, v Rakousku, tedy přesně tam, kde Romy Schneider hrála v sérii Sissi, která z ní udělala celosvětovou hvězdu. Dveře letadla se otevírají… První pohledy.
Ale láska na první pohled se mezi těmito dvěma zářivými mladými lidmi, které sbližuje praskání blesků fotoaparátů, ale ve skutečnosti je všechno rozděluje, nekoná okamžitě. Ve dvaceti letech je ona až příliš vzornou dcerou jedné z nejuznávanějších německých hereček a zpěvaček, Magdy Schneiderové, která ve filmu Sissi ztvární její matku. Dostalo se jí solidního buržoazního vzdělání a neváhá si to připomenout několika rozmary. On, který pochází z pařížského předměstí, a poznal hlavně vlhkost rýžových polí během války v Indočíně, si i pod svým až příliš dokonalým oblekem uchoval trochu rebelantský výraz. Dvě bytosti z protikladných světů. A přesto to byla ona, která si ho instinktivně vybrala jako svého filmového partnera, když si ve svém berlínském sídle listovala albem potenciálních herců. Pouze na základě fotografie!
To, co se muselo stát, se stalo… Při natáčení Christine, jak scény plynou, se jejich přitažlivost stává silnější a silnější, city přesnější a hlubší. Filmový pár se brzy stane skutečným párem i mimo plátno. Jejich láska je tak čistá, jejich pohledy tak jasné, že jim celý svět na dlouhou dobu dává přezdívku "věční snoubenci". Objevují v sobě stejné osamělé dětství. Dospívají společně. Celá Paříž jim závidí a zároveň obdivuje tento legendární pár. Kariéra Alaina Delona, která je na vzestupu, ho však drží čím dál více od mladé ženy, jejich pouto slábne... a nakonec se rozejdou. A přitom si byli tak oddaní...
Jsme na letišti v Nice, v roce 1968 U letištního nástupního mostu čeká poněkud nervózní krásný třiatřicetiletý mladý muž, Alain Delon. Čeká na tu, kterou si prosadil do filmu La Piscine (Bazén), čeká na Romy, se kterou bude natáčet tento film, pod vedením Jacquese Deraye. Emoce jsou při tomto shledání přímo hmatatelné. Od jejich prvního setkání uplynulo deset let, oba dozráli, Romy se stala zářivou ženou. Film, dusné a podmanivé komorní drama pod sluncem Saint-Tropez, bude mít obrovský úspěch a umožní Romy Schneider, která byla tehdy na dně, získat zpět role, které si zaslouží.
Na hřbitově v Boissy-Saint-Avoir v Yvelines je sedmačtyřicetiletý zlomený muž přítomen srdcem, ale fyzicky nepřítomen. Svou věčnou snoubenku totiž naposledy navštívil v suterénu pařížského bytu, kde zemřela. Alain Delon, chránící pohřební průvod před paparazzi, se nezúčastní pohřbu Romy, která tragicky zemřela v roce 1982. Přijde se s ní rozloučit o dva dny později, mimo zvědavé pohledy. Od té doby nosí na srdci, ve své peněžence, fotografie pořízené na její smrtelné posteli, fotografie největší lásky svého života, lásky ze svých dvaceti let.
DALIDA
“Seznámili jsme se v Paříži v roce 1956. Byli jsme nikdo! Zamilovali jsme se do sebe v Římě v roce 1963. Ona byla Dalida, já byl Delon… jen deset let před "Paroles, Paroles". Stále ta slova, vždy stejná slova, ta samá slova."
Jejich dva hlasy zůstávají navždy neoddělitelně v paměti obdivovatelů. Jen zřídkakdy se duo, které se dalo dohromady jen jednou, zapsalo do historie šansonu tolik, jako oni. Kdo by ale tehdy věděl, že za ironickým textem písně "Paroles, Paroles" se skrývají skutečná slova lásky, upřímná a autentická?
Flashback do lidové Paříže 50. let Alain Delon žije z malých prací. Daleko od světel reflektorů si najde práci jako nosič na Halles, v onom "pařížském břiše", jak ho popsal kdysi Zola. V čase, kdy se Paříž probouzí, se on unavený, trochu sklíčený a zničený, probouzí ve své skromné mansardě v ulici Lermoz, hned vedle hotelu Étoile. Ve stejném patře je pokoj obsazen jistou Yolande Gigliotti, s dětským šarmem a exotickou krásou.
Na prahu tohoto neznámého hotelu, jakých je v Paříži poválečných let spousta, si všichni navzájem svěřují své sny o budoucnosti. Alain Delon zjišťuje, že tato mladá žena přichází z druhé strany Středomoří, z Káhiry, kde byla nedávno korunována Miss Egypta 1954. Přijela, aby zkusila své štěstí ve Ville Lumière (Městě světel) a chce se věnovat filmu. Alain jí pozorně naslouchá, povzbuzuje a utěšuje ji. Sám má potíže jí říct o svých plánech: netrpělivě totiž čeká, až osud zaklepe na dveře. Mluví spolu, ale neříkají si slova lásky. Důchodci, kteří je potkávají nepochybují o tom, čím se stanou.
O deset let později je Dalida, nejslavnější zpěvačkou své doby, a on, celosvětovou filmovou hvězdou, jak už všichni víme. V roce 1963, během natáčení v Itálii, v Římě, ji Alain Delon opět potkává. Mezitím se z obou staly hvězdy. „Bambini“ už jsou dospělí. Nastal čas pro víc než jen přátelské důvěrnosti, pro sladká slova a něžná gesta. Jejich vztah zůstává tajný a vzácní svědkové si zachovají naprostou diskrétnost. Když jim v roce 1973 Eddie Barclay a Orlando, bratr Dalidy, nabídnou, aby spolu nazpívali duet, jejich láska je už jen vzpomínkou. Ale jejich vzájemné pouto zůstává nedotčené. Už od prvních sekund nahrávání v pařížském studiu ožívá jejich minulost. Přestože píseň s nadsázkou paroduje skutečnou milostnou scénu, jejich hlasy jen těžko zadržují příval dřívějších emocí.
„Ale ty jsi ten krásný milostný příběh… který nikdy nepřestanu číst. Snadná slova, křehká slova. Bylo to příliš krásné. Jsi můj včerejšek i zítřek (…) Ale náš čas snů skončil. Vzpomínky blednou, i když na ně nezapomeneme…“
Tato smutná, dojemná píseň obletí celý svět. Nejsou to však jen její slova, co ten svět obletěla: „Odpusť mi, život je mi nesnesitelný“, napsala Dalida na svůj noční stolek ve svém pařížském bytě 2. května 1987. Téhož dne ukončila svůj život. Alain Delon, oděný v černém, s tmavými brýlemi a vážnou tváří, se zúčastní jejího pohřbu a téměř anonymně se vmísí do obrovského davu. Mnohem později v televizi potvrdí svůj vztah se zpěvačkou a se slzami v hlase bude litovat, že mu v onen osudný večer nezavolala. Možná by našel slova, jež by zabránila nevyhnutelnému…
NATHALIE
“Když si vzal Nathalie, byl jsem ohromen jejich podobou. Právě našel své druhé já. Byl to on, on jako žena. Byla jeho milenka, jeho sestra. Ale Alain holt byl Alain…” Pascal Jardin
Jejich podoba je tak zneklidňující, že je občas považovali za bratra a sestru. Není divu, když jsou to dvojčata v kráse i temperamentu. Stejně jako Alain Delon, i Nathalie Barthélémy má charakter a energii na rozdávání. Nenechá se snadno zahanbit jedním z nejpůvabnějších a nejobletovanějších herců světa. Té noci, v dubnu 1963, v jednom velmi oblíbeném pařížském nočním klubu, se Alain Delon, trochu vyčerpaný, baví ve společnosti několika svých přátel ve stejném stavu jako on. Všechno se točí kolem něj, a tak se Nathalie ocitá po jeho boku. Má si s ním jen tak povídat? Je trochu nesvá, ale ne na dlouho, a tedy se k Delonovi nakloní a řekne: „Nevadilo by vám, kdybyste se na chvíli zvedl, sedíte mi na tašce, ráda bych si ji vzala." Alkoholem unavený herec se na ni zadívá, a hned nato jí drze odsekne: „Klidně si vezměte tu svou zasranou tašku, je mi to úplně u prdele.“
Rozhovor dvou mladých lidí není zrovna galantní… Ale první jiskry jsou tady. Elektřina mezi nimi zapůsobí okamžitě. Nathalie, krásná mladá žena přicestovala z Maroka, aby se stala fotografkou, si najde v Delonově životě pevné místo a v jeho srdci se usídlí navždy. Od té chvíle ji bral všude s sebou, i na natáčení. Od filmu „Gepard“ od Viscontiho, který měl premiéru v roce 1963, se Delonovi začalo říkat „gepard“. S Nathalií vytvoří dvojici z masa a krve, vášnivou, se svobodnou divokostí. Neustále se navzájem střetávají i doplňují s ohnivou intenzitou. Jejich láska připomíná souboj i splynutí šelem. A jejich vztahy s přáteli, jako byli Jean Gabin a Marlene Dietrich, také ne vždy znamenaly klidný život…
Temné bouře a slunné vášně
O Alainovi a Nathalií, žijících v jejich rezidenci v Tancrou, na okraji hlavního města, nebo v ulici Messine, se často říkalo, že tam bydlí „železný hrnec se železným hrncem“. Ale co je lepší než létající jiskry, které posilují požár? Oba se rozhodnou vzít se v nejpřísnějším soukromí 13. srpna 1964, v La Ville-aux-Clercs, blízko Vendôme. Nathalie je těhotná, Alaina čekají ve Spojených státech, kde má podepsat smlouvu s mýtickým studiem MGM.
Nastupují se psy, autem, svatebními dary a zavazadly na přepychovou týdenní svatební cestu lodí. A jaký je lepší symbol pro osud než dorazit do přístavu v New Yorku na parníku jménem France! O několik týdnů později Nathalie, nyní paní Delonová, porodí chlapce jménem Anthony Delon v Los Angeles, na klinice Cedars Sinai, kde se rodí hollywoodské hvězdy. Dítě zdědí krásu, která přesahuje normy, povahu svého otce, i vkus po matce.
Po návratu do Francie, po několika měsících v Americe, se Delon nechá angažovat Jeanem Pierrem Melvillem, aby si zahrál ve filmu Samuraj. Nathalie v něm hraje jednu z postav. Napětí na plátně už však odráží problémy páru, který nepřežije film. Anthonymu Delonovi jsou pouhé čtyři roky, když se jeho slavní rodiče rozvádějí. Herec s hořkostí v sobě, je nucen znovu prožít své vlastní dětství. Aby zmírnil své trauma, trvá na tom, aby si Nathalie pro budoucnost ponechala jeho příjmení, což je v podstatě konečný důkaz jeho lásky!
MIMI
“S jinými ženami jsem neměl takový vztah jako s Mireille. Mireille, to je víc než sestra, je to navždy společnice. Je to tak... je to na celý život, jak říká ona sama.”
Žít s Delonem, sdílet jeho dny a noci, a hlavně si ho udržet, to není žádná maličkost. Herce skutečně pozná jen málo lidí. Jediná bytost, víc než které jiné, věděla, jak ho ochočit, pochopit a naslouchat mu. Mireille Darc potkává Alaina Delona poprvé na ulici François I. v Paříži. Přátelské „Dobrý den“ dvou umělců, kteří se setkali náhodou. Až o několik let později se znovu potkají okolo filmu. Ona svobodná, on rozvedený s Nathalií, se sejdou při cestě na natáčení v letadle. On letí na natáčení filmu Bazén. Alain Delon ji okamžitě pozná. Kamarádsky požádá cestujícího sedícího vedle něj, aby si s ním vyměnil místo u okna. A aniž by se snažil o víc, herec jí dává své telefonní číslo.
Mireille Darc vypadá jako v transu. Neuvěřitelně pohnutá, se ptá sama sebe, může to vyjít? Jistě, ona ví, že je nádherná, díky svému jemnému půvabu a pružné postavě, která bere dech mužům i ženám. Ale... je to opravdu dostačující ve srovnání s Alainem Delonem? Tento herec, příliš krásný, příliš svůdný, příliš tajemný, příliš všechno? A přesto… byla to ona, koho si on vybral. Na natáčení Bazénu v Saint-Tropez Alain Delon sotva skrývá svou radost. Hned po natáčení utíká do Paříže, aby byl se svou milovanou. Celý jeho život se od té chvíle točí kolem Mimi. Její síla v těžkých chvílích bude také jeho silou. A Delon, vždy Delon, jí bude několikrát potřebovat. Nejprve v souvislosti s aférou Markovic, spiknutím politických nepřátel proti herci, když se Alain Delon ocitne osamocený, odvržený a podezíraný. Ona mu nabídne svou bezpodmínečnou podporu, nezapomene na něj a trvale ho uklidňuje. Byla to ona, ten anděl s blond vlasy, poslaný mu z nebe.
V roce 1979 má „Mimi“ vážné srdeční problémy a musí podstoupit urgentní operaci u profesora Cabrola. Alain je po jejím boku, drží ji za ruku. Mireille Darc, pozorná, zamilovaná, opětuje jeho pohled, který je zároveň uklidňující a úzkostný, ještě předtím, než se ponoří do narkózy. Naštěstí nejsou jen temné dny. Slunce září na Douchy, na panství v Loiret, na ten zelený ráj, kde jsou skryti daleko od davu a tisku. Tam jsou klidní, tam mohou konečně dýchat. Ti dva samotářští lidé se přibližují jeden ke druhému. Jejich přátelství je spojuje ve společném životě: prostě a důstojně, v Toulonu, v Bourg-la-Reine, v Paříži. Mají stejnou potřeba se chránit. Stejnou lásku ke kameře.
Mireille zpomalí svou kariéru, aby se starala o Alaina. Nabízí mu svou něhu, když ji nejvíce potřebuje. To jí ale nebrání v tom, aby zářila na plátně, se svou nádhernou přirozeností a neuvěřitelnou souhrou s Alainem, například ve filmu Les Seins de glace (Ledová ňadra) Georgese Lautnera, nebo v L’Homme pressé (Muž ve spěchu) Édouarda Molinara. Po své operaci Mireille nebude moci mít děti. Alain jí daruje všechnu svou lásku. Patnáct let po jeho boku jí dá chuť do života. Dnes herec rád přirovnává jejich příběh lásky k příběhu Simone Signoret a Yvese Montanda. I když se Mireille znovu vdala, pár se sešel na divadle ve hře Madisonské mosty a později v televizním seriálu Frank Riva. A až do svého i jejího posledního dechu jejich pouto nikdy nepovolilo.
ANNE PARILLAUD
“Byla jsem mladá, a pravda, trochu naivní začínající herečka, Alain ze mě za pár měsíců udělal ženu, co říkám, opravdovou ženu, a také skutečnou herečku!” Anne Parillaud (září 1981)
U Oliviera Dassaulta se Alain Delon seznámil s mladou začínající herečkou jménem Anne Parillaud. Bylo jí dvacet let, v tom věku už jí veřejnost zaznamenala roce 1978 mezi dalšími mladými dívkami ve filmu Hôtel de la plage, v lehké komedii Michela Langa, kde vířila na bretaňských plážích. Bylo to jako zásah blesku: jenže herec v té době nebyl volný. Později k tomu řekl: „Bylo to brutální, násilné. Pokoušel jsem se odolat. Nemohl jsem. Má rozumová stránka bojovala s mým srdcem, ale mé srdce zvítězilo. Čekal jsem, že to přejde, ale nepřešlo to.“
Vášeň zvítězila nade vším ostatním a přivedla ho mimo jiné k tomu, aby si splnil dávný sen: stát se režisérem. Své krásné Anne nabídl hlavní ženskou roli po svém boku, ve svém prvním filmu coby režisér: Pour la peau d’un flic (Kdo nastaví kůži), který spatřil světlo světa v září 1981. Byl to skutečný křest ohněm. Pro Alaina bylo samozřejmě mnohem snazší, a přirozenější vybrat si jako hlavní představitelku svou vlastní partnerku. Zvlášť když byl zároveň producentem filmu! Anne Parillaud mu pak dala víc, než si Alain Delon, kdy mohl přát: sama sobě, skrze něj, dokázala překročit své hranice a stát se něčím jiným, než si, kdy myslela, že je. Díky tomuto filmu a díky svému slavnému Pygmalionovi dokázala změnit svůj herecký rejstřík a rozšířit své možnosti. Film zaznamenal mimořádný úspěch v kinech. Alain Delon, opět jednou správně vsadil.
Poháněni tímto úspěchem, se dvojice objevovala společně, držela se za ruce, byla viděna všude, kde propagovala svůj film a milostný vztah byl zjevný. Ale jejich gesta svědčila o zvláštní něze jejich vztahu, a prozrazovala to, co jejich pohledy vyzrazovaly už dávno: lásku, vášnivou lásku, kterou spolu měli. Vztah zdá se, Alaina obzvlášť inspirovat. Hoří touhou nabídnout své múze nové dílo. Bude to Le Battant (Bojovník), strohý kriminální film ve stylu „samotářských andělů“ Jeana-Pierra Melvilla. Mladá herečka se tam opět objeví, a její role je ještě výraznější, než se původně plánovalo. Několik scén, které byly původně napsány pro jinou postavu, bylo přepracováno, jako by herec-režisér chtěl divákům nabídnout celou křišťálovou krásu své nové múzy.
Anne Parillaud se na své straně stále více a více noří do tohoto umění. Zamilovala si herectví. Povolání ji uchvacuje. Ostatně, vede ji vynikající mentor, její mentor. Naslouchá mu pozorně, aniž by zpochybňovala sebemenší část jeho vědomostí a zkušeností. Mísí se v ní strach, že ho zklame s touhou dát mu všechno. V krátkém čase se stává jeho dvojníkem před kamerou. Delon jí ujišťuje: „Jsi na dobré cestě.“ Samozřejmě, nejsou to snadné dny. „Režisér Delon je tvrdý,“ svěřuje se. Ale jakmile se kamery vypnou, vrací se klid. A bývalá začátečnice si vychutnává chvíle důvěrného štěstí po boku svého společníka. Jeho hlas, vznášející se v něžném stínu Tancrediho z Gueparda, zní nadějí na krásný a svobodný život. Ale život někdy hraje podle vlastního scénáře a odděluje ty, kdo se milují, pomalu a tiše, bez hluku… A tak na konci natáčení Le Battanta znovu nabývají oba svobody, a každý hledá tu svou jinde. Pro budoucí generace zůstane z tohoto krátkého a intenzivního vzplanutí jen stopa dvou filmových děl, jediné svědectví o jejich lásce navždy otištěné na filmovém pásu.
CATHERINE BLEYNIE
"Když je Alain šťastný, je šťastnější než ostatní." Catherine Bleynie
Po rozchodech s Mireille Darc a poté s Anne Parillaud ukládá Alain Delon svůj soukromý život k ledu na více než rok. „Nejsem nic víc než milenec, více než milenec na jeden či dva dny, není to na život ani na smrt,“ říká tehdy. Je to Catherine Bleynie, o čtrnáct let mladší, než je on, kterou spatří po boku slavného módního návrháře a která mu znovu vrátí radost do života v polovině osmdesátých let. I ona sama je jakousi vdovou po automobilovém závodníkovi Didieru Pironimu, který tragicky zahynul v roce 1987 při nehodě na moři. Tato osudová laskavost je přivedla k sobě. Při natáčení Notre histoire Bertranda Bliera v Annemasse ji pozval na velkou večeři a jejich samota v Ženevě je sblížila. Oba jsou svobodní, oba nezávislí, každý si uchovává vlastní svět.
Catherine je mladá žena plná míru, prostá, spontánní. Svěží svou přirozeností, a protože je bez zájmu o okázalost světa celebrit a jejich přehnaných manýr, dokáže Alainovi nabídnout radost ze života, opravdové přátelství, jednoduché štěstí. Učí ho znovu vnímat krásu přírody, chuť venkova, šumění lesa, či dotek vody v horách. Delon, zase ve svém domě na venkově, nachází svou sílu a vyrovnanost. On, který byl vždy fascinován temnotou, nachází v přítomnosti Catherine světlo a křehkost, které tak dlouho postrádal: něhu v její jemné pleti, v jejím tichu, ve způsobu, jakým její přítomnost obsahuje vše. Alain: „Není jen milá, je něžná,“ přiznává. Ona se brzy nastěhuje do hercovy nádherné vily, kde zavedla rytmus, jenž byl její duši vlastní.
Často navštěvuje Douchy, aby tam čerpala z dobrodiní tohoto místa, jež Alain nazývá svým rájem a kde se po boku Mireille Darc už dlouho cítil doma. Pro Catherine Bleynie je to místo plné ticha, velkého klidu a krásy, která k němu patří. Pro Alaina je to především něha, jemná ohleduplnost a smyslná pozornost ženy, která se mu stala tak drahou. Alain se tehdy cítí „znovu obutý“, jak sám říká, po letech bloudění. Pár v té době často uniká ze svého zeleného útočiště, aby podnikal skutečná turné po světě, například po Japonsku, kde Catherine s úžasem zjišťuje, jak moc je tam Alain vnímán jako živoucí Bůh. Mimo jiné i díky ní si Delon oblíbí dlouhé pobyty v oblasti Ženevy, kde nakonec koupí vilu, v níž s ním Catherine strávila mnoho šťastných dní.
Její role společnice není nejjednodušší. Herec vstupuje do padesátky a to není zrovna lehké období. Stárnutí je pro něj těžké, a dokonce i v mužském věku zralosti zůstávají u něj hranice obtížné k překročení. Aby znovu připomněl francouzskému filmu, že je tu stále a ještě na dlouho, natáčí Alain Parole de flic (Slovo policajta) Josého Pinheira, akční film, v němž sám provádí většinu kaskadérských kousků. Následují tři měsíce fyzické přípravy pod obdivným pohledem Catherine a pak se oba vydávají do Konga, aby natočili první scény. Je to poprvé, co Catherine přihlíží natáčení, kde vidí Alaina v plné herecké síle. Při akčních scénách ho sleduje a obdivuje bez výhrad, obklopená malou skupinkou důvěrníků. Po premiéře filmu věnoval Delon dílo „Kiki“, její něžné přezdívce, kterou jí sám dal.
Po jejich rozchodu až o rok a půl později, se Alain rozhodl prodat nádherný byt s výhledem na Seinu. Byl to radikální způsob, jak vypudit vzpomínky, kterých už bylo příliš mnoho a velmi tížily jeho mysl.
ROSALIE
“Alain má všechny dary, kromě daru štěstí… Ale Rosalie mu dala dva nejkrásnější dary jeho života: Anouchka a Alain-Fabien.” Georges Beaume
Koncem 80. let Alain Delon nahrává autobiografický šanson „Pojďte do kina“. Během jednoho pořadu je představen jedné z vokalistek, která byla zároveň modelkou, byla to Holanďanka Rosalie van Breemen. Vznikne mezi nimi blesková láska, která bude trvat patnáct let. Žijí střídavě ve Švýcarsku, v Holandsku i ve Francii na jeho statku v Douchy. Když se pár rozejde po patnácti letech společného života, Delon je hluboce zdrcen. Nicméně Rosalie mu dala dva nejkrásnější dárky jeho života, ve které už nedoufal: Anouchku, narozenou v roce 1990, a Alaina-Fabiena, narozeného v roce 1994. A on má od té doby něžnou slabost pro Anouchku, svou „malou princeznu“.
ANOUCHKA
“Anouchka je mou vášní, její bratr samozřejmě také, ale je to kluk a to je jiné. Cannes zůstane jedním z největších okamžiků mého života. Byl jsem doslova uchvácen.”
Zatímco „uspěchaný muž“ se postupně vzdaluje tlaku filmového světa, ve kterém se už nepoznává, pohled na jeho dcerku mu dává novou sílu a energii. Alain Delon má své dvě poslední děti na sklonku života, ale na tom nezáleží. Navždy si uchová v paměti slova Anouchky, která mu řekla po odchodu ze školy: „Tati, ale ty vypadáš mladší než tatínkové mých kamarádek.“
Ve svých kapsách, na zdech svého pařížského bytu, na stolcích svých domů, ve své divadelní lóži, zkrátka všude, má fotky svých dětí. Jeho blízcí vědí, že si často musí na okamžik oddychnout, vytáhnout fotku své dcery, tajně ji pohladit, políbit a znovu si ji schovat, že je z toho tak trochu rozhozený. Někdy je jeho emoce tak silná, že neodolá a zavolá jí. Ať už se děje cokoliv, on z její intonace pozná, jestli se jí daří dobře. Je to jediný okamžik, kdy v sobě najde klid. Ať je se svým synem jakkoli přísný, své „dobré malé ďáblici“ nemůže nic odepřít.
Anouchka dobře ví, co pro něj znamená být jeho dcerou, a je si vědoma své moci, kterou si ho umí omotat kolem prstu, a manipulovat s ním, jak se jí zachce. Je tak okouzlující a roztomilá, že herec nakonec vždy všemu podlehne. Na filmovém festivalu v Cannes v roce 2007 se hvězda velkolepě vrací na scénu. Během stoupání po schodech, jedné z nejsledovanějších událostí na světě, podává paži dospívající dceři! Pro herce je to jeden z nejkrásnějších dnů jeho života. Před davem fotografů ji Alain Delon neváhá hrdě představit ve velkém světě sedmého umění. Zpočátku stydlivá, Anouchka se rychle nechá strhnout tou pýchou, která ji obklopuje. Zvedá hlavu, usmívá se, objímá svého tátu. Vypadá, jako by to dělala odjakživa. Otec je stále anděl.
Nástupnictví se zdá být zajištěné, dynastie je na cestě s Anthonym, Alainem-Fabienem a Anouchkou, která si už zahrála v televizním filmu Lev, podle díla Josepha Kessela. O něco později prožívá nesmírné potěšení z jízdy s ní v autě na slavný debutantský ples v hotelu Crillon. Pro Alaina Delona není pochyb: Anouchka je „tou nejkrásnější ženou jeho života“ a jeho velkou pýchou. Ze všech rolí, které kdy ztvárnil, je bezesporu nejraději v roli oblíbeného otce! V roce 2011 se konečně sejdou na jevišti, kde hrají společně, dávají si repliky, jak se říká, přímo do očí, v reálném jazyce herců, sami, někdy v tichosti, kterou jim dává stydlivost. Pro obyčejný den v Paříži, na prknech divadla Bouffes Parisiens, je to jakoby symbolické spojení pro věčnost jejich osudů.
MÉ PARTNERKY
“To není povolání pro ženy! Je to příliš těžké pro velké herečky, sexuální symboly, pro ženy, které zbožňuje celý svět a jež se pak vracejí ke svým každodenním problémům. A jednoho rána už pohled ostatních není stejný a to je hrůza…” Alain
Být, jednoho dne, partnerkou Alaina Delona. Dávat mu na plátně repliky. Být jím objímána. To byl sen všech začínajících hereček. A zároveň úzkost! Hvězda natáčela nejen s největšími režiséry, ale také s největšími herečkami na světě. Časem a nabytými zkušenostmi, posílený fenomenální intuicí, se Alain Delon naučil rozlišovat. Pro své filmy si vybíral mezi těmi nejlepšími, které byly pro jeho „filmové manželství“ tím nejdokonalejším, co mohlo být. Přirozená a vzájemná přitažlivost herce k herečkám z první ligy, ho nikdy neodradila od toho, aby se často dělil o plakát s mladými začínajícími hvězdičkami. Alain Delon nikdy nezapomněl na přátelské povzbuzení od své filmové kmotry, Edwige Feuillère, když byl sám začátečníkem. „Nezastavíš čistokrevného koně v plném běhu.“ Nikdy mu nevadilo být Pygmalionem na hodinu, doprovázet vzestup svých Galatéí, jako v případě Véronique Jannot nebo Dalily Di Lazzaro, ale i nedávno v divadle, s Astrid Veillon.
Právě se ženami Delon, ve své přirozenosti, vždy hledal přenos základů a vášně pro své řemeslo. Když se úspěch dostaví, Delon září radostí z toho, že pomohl objevit nový talent. I když se pečlivě vyhýbal „manželstvím“ navržených producenty s jediným cílem, aby vznikl „hit“, herec nikdy moc nesdílel hlavní roli s mnoha osobnostmi. Pro něj se bodují jen autentická setkání, ta, která vyvolávají na plátně jiskry. Všechny tyto roky strávené v profesi mu umožnily setkat se s nejkrásnějšími a nejněžnějšími ambasadorkami sedmého umění. Je samozřejmě nemožné, je všechny představit na těchto stránkách, ani je všechny vyjmenovat. Seznam by byl příliš dlouhý!
Alain Delon měl to štěstí, že natáčel s Brigitte Bardot, Simone Signoret, Jane Fonda, Catherine Deneuve, Jeanne Moreau, Nathalie Baye, Claudie Cardinale, Shirley MacLaine, Annie Girardot, Lauren Bacall. A také měl potěšení z intimního hraní se svými partnerkami: Romy, Nathalie, Mireille, Anne… Měl nesmírné privilegium natáčet se ženou, kterou miloval, ať už na profesionální, nebo jiné rovině. Měl nesmírné privilegium hrát s těmi určitými, s těmi, kterým důvěřoval a které ho tak obdivovaly. Měl štěstí, natáčet s herečkami, jako byly Brigitte Bardot nebo Simone Signoret, které „mu daly skutečně hodně“.
Z natáčení plného složitostí se někdy rodila přátelství, i v životě, jako například s Claudií Cardinale. Ale Delon zůstává naprosto střízlivý: “To není povolání pro ženy! Je to příliš těžké pro velké herečky, sexuální symboly, pro ženy, které zbožňuje celý svět a jež se pak vracejí ke svým každodenním problémům. A jednoho rána už pohled ostatních není stejný a to je hrůza…” Seznam hvězd, které mají nešťastný konec, je dlouhý: Marilyn Monroe, Rita Hayworth, Ava Gardner, a bez debat samozřejmě, Romy…
MOJE PŘÍTELKYNĚ
“Ráda vzpomínám na to, že jsem vás potkala před lety. Tenkrát jsem byla jednou z vašich fanynek. Jsem jí dodnes, věřte mi.” Bette Davis (1980)
Srdce má své důvody, které rozum nezná, a už ani nelze spočítat milostné vztahy Alaina Delona, jež skončily vzpomínkou jednoho na druhého. Jestli ale existuje privilegovaný kruh mezi vztahy hvězdy, pak je to Kruh jeho přátel. Nakonec je lhostejné, že někdy spalující vášeň spojila dva lidi na pár let a jejich slavná jména se tu na těchto stránkách citují. Samozřejmě existuje rozdíl mezi mužem, který byl bezpochyby jedním z nejkrásnějších na světě, a ženou, která mu podlehla. Ale jednou ze sil Alaina Delona vždy bylo, že dokázal vytvářet přátelství bez dvojsmyslů. A ve všech případech zvítězilo přátelství nad ostatním. Přátelství neochvějné, protože když Delon poskytne své přátelství, bývá to zpravidla na celý život. Pro herce je přátelství životně důležitým dobrem. Nemá cenu, odolává času i napětím. Není nic posvátnějšího.
Ne všechny jeho přítelkyně mohou být, z důvodů místa, zahrnuty do této kapitoly. Jsou zmíněny jen některé, aby odrážely rozmanitost galaxie Delon. Přátelství hvězdy začínají u hudby. Sám nadaný výtečným sluchem, vždy měl silný vkus pro music-hall, šanson a film, kdy sám vybíral hudební doprovod k mnoha svým filmům. Od Édith Piaf, bezpochyby největšího francouzského hlasu 20. století, až po Mireille Mathieu nebo Patricii Kaas, schopné stejně jako on zapalovat davy od Moskvy po Peking, přes jemnou a jiskřivou Zizi Jeanmaire a ještě Juliette Gréco, múzu Saint-Germain-des-Prés, a všechny tyto velké zpěvačky mu nabízely své přátelství. Jejich mocné umění odpovídalo jeho představě o Francii a poskytovalo mu orientační body ve společnosti plné pohybu. Nejsou tady zmínění ani Gabin, ani Dietrich, ale vidíš, že kniha klade velký důraz na to, že Delon rozlišoval mezi milostnými vztahy a skutečnými přátelstvími – a že přátelství (včetně přátelství se ženami) bylo pro něj trvalejší a „posvátnější“.
Mezi těmito strážkyněmi památky, jež on sám opatruje jako svou vlastní rodinu, figuruje Dominique Gabin, bývalá manekýnka u Lanvina, provdaná za syna Jeana Gabina ve 40. letech, Gabinova dcera Florence Moncorgé-Gabin, skriptka a režisérka, a Odette Ventura, vdova po velkém Linovi, kterou vždy podporoval v charitativním sdružení Perce-Neige. Další přátelství jsou četná a rozmanitá, herečky jako Katharine Hepburn, Micheline Presle nebo Marie Bell, s nimiž hrál, Jean Cau, autor Oči Evropy, nebo dokonce komičky jako Muriel Robin.
Doprovází své kamarádky, pro ženy má vždycky spoustu něhy a náklonnosti, jedním z projevů té něhy jsou i krátké zprávy, které jim posílá ze svého mobilu, tzv. malé textíky! Vždy je pro přátelství! Posouvá se po celém světě, aby se zúčastnil tuhle, tamhle, na něčím výročí, či na nějaké oslavě. Rozsah jeho adresáře, od Piaf až k Muriel Robin, je dlouhý, přesně na hlubokou povahu herce. Sám se stal památníkem, připomínajícím ženský pantheon své Francie včerejška, ale i zítřka, přitahujícím pozornost svým zájmem a zvědavostí, přeskakujícím bariéry mezi včerejšími hvězdami a dnešními, hledajícím v těchto setkáních společné body a spřízněnosti přesahující věky.
GALA a TCHARA
„Zemřel mi v náručí před třemi měsíci. Kdybys viděl jeho pohled, než odešel, myslím na něj každý den.“ Delon psy nemá rád, on je zbožňuje. Láska a potřeba, potřeba a vášeň. Jsou jako jeho „děti“, Jado… Jean Cau (říjen 1980)
Mezi nejcennější vzpomínky Alaina Delona patří fotografie pořízené v parku jeho panství Douchy. Můžeme na nich vidět jeho zbožňovanou dceru Anouchku, čtyřletou, obklopenou nejkrásnějšími psy herce. Před třiceti lety prohlásil herec s největší vážností na světě: „Rád bych byl psem u Delona.“ Být Delonovým psem znamená mít zaručenou lásku bez selhání, bezpodmínečnou, přetékající. Lásku, kterou psi vždy věnovali člověku, ale kterou mu, na rozdíl od lidí, jeho čtyřnozí společníci dávají jen proto, že je, a ne pro to, co je. Jejich láska je zcela oddaná a nezištná. Oni nevědí, co Alain dělá. Ale znají ho podle jeho srdce. Mezi Alainem a jeho psy vládne absolutní, neochvějná láska.
Herec často vypráví, že labrador Françoise Mitterranda miloval svého pána, aniž věděl, že je prezidentem republiky, zatímco člověk sotva kdy přísahá věrnost člověku bez moci. Když Alain Delon cítí samotu velkých večerů, jeho psi ho utěšují. Naopak, často připomíná, že skutečnou samotu a skutečnou úzkost nalézá v pohledu svých psů, když se chystá odejít. Nemá žádnou zvláštní preferenci pro určité psí plemeno. Ti, kteří jsou zde představeni, se jmenují Gala, první fena, darovaná mu jeho agentem Georgesem Beaume, a Tchara, dar generála Lebeda jako znamení přátelství. Ale jeho existence byla vždy doprovázena psy: dobrmany, německými ovčáky, tibetskými dogami, dovezenými do Francie, belgickými ovčáky, labradory… Byl mezi nimi opravdový herec?
Nejslavnější z nich byl Jado, skutečná hvězda sedmého umění, který ho následoval všude na natáčení. V té době byl postrachem všech štábů. Kousal všechny, kdo se k němu přiblížili. Jen jeho pán věděl, jak ho uklidnit, když ho přepadla úzkost. Jenom pouhé motocykly a auta ho přiváděly do stavu paniky. Ve své hodině slávy se Jado objevil na plakátech tří filmů: L’Homme pressé, Le Gang a Le Toubib.
Tuto lásku ke zvířatům Alain vštípil i svým dětem. Všichni, od kolébky, vyrůstali obklopeni psy, kteří nad nimi bděli. Dnes se Delon usadil v Douchy, v „klášteře“ uprostřed 120 hektarů. Tam žije se svými psy, šťastný, v bezpečí před šílenstvím měst. Být Delonovým psem, to je opravdový ráj! Herec často vyjadřoval obavu, že zemře dřív než oni, a že jeho zvířata zůstanou osiřelá a navždy opuštěná. Když některý z nich odejde ze života, je pohřben na hřbitově, který pro ně Delon vybudoval, s náhrobkem nesoucím jejich jméno. Herec vždy doprovází své psy až do poslední chvíle. Páry psů jsou pohřbívány společně. Psi, na rozdíl od lidí, se nerozvádí. Jednoho vzdáleného dne se hvězda, v kapli postavené uprostřed jejích hrobů, připojí, podle svého přání, ke svým nejvěrnějším přátelům, kteří ho nikdy nezradili.
Alain Delon: Muž, který miloval ženy, přejal titul z jednoho z filmů Françoise Truffauta. Hvězda, zbožňovaná celým světem, je stejně zamilovaná do žen, jako do La Femme. Všechny, které potkal, mají svůj jedinečný a nezastupitelný osud v jeho mužském srdci. Spojující lásky, které veřejnost zná, partneři na plátně, nebo prostě přátelé „na život a na smrt“, na které se spoléhal a o jejichž něžnosti nikdy nepochyboval. S více než dvěma sty nádherných, legendárních fotografií, z velké části nikde dosud nepublikovaných a pocházejících z jeho osobní sbírky, se ten, který celý život ztělesňoval „Zlatý sen mužského ideálu“, poprvé ve svém životě důvěrně svěřuje.
Překlad z fr. originálu st@tlladel 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat