Jedenáct dní Agathy Christie
Stál tam muž. Kabát, klobouk, ale ty oči, hluboké, svůdné a žhnoucí. „Kdo jste?“ vydechla. „Ten, kdo přichází ve chvílích, kdy ženy zapomínají, jak moc jsou výjimečné.“ Usmál se. „Jsem Alain Delon, francouzský herec, a první rytíř.“ Zasmála se hořce. „To má být vtip? Žiju v Paříži a nikoho takového neznám… Alain přistoupil blíž, “ještě jsem se nenarodil”, řekl a vytáhl malý kovový přístroj. Na něm její fotografie. Ale ne tahle, byla na ní mnohem starší. „To jsi ty… až se přestaneš bát. A začneš psát ne ze vzteku, ale z hloubky.“
Agatha se podívala do jeho očí. „Proč jsi tady?“
„Protože jedenáct dní nikdo nevěděl, kde jsi. Protože jsi zmizela a nikdo netušil kam. Všechny verze tvrdí, že jsi měla ztrátu paměti. Ale pravda je jiná.“ Přistoupil. „Šla jsi se mnou.“ „Kam?“ „Do místa, kde čas neexistuje. Kde ti budu šeptat do ucha, že jsi nádherná, chytrá a žádoucí. A ty si konečně odpočineš. Budeš jen žena. Nikoli zrazená manželka. Ne, slavná spisovatelka. Ne Agatha. Jen… Ty.“
Agatha se roztřásla, tekly jí slzy. Podívala se na nebe a vzlykla: „Bože… co mi to děláš.“ Pohladil ji po vlasech. „Přitul se ke mně, jen na těch jedenáct dní. A já ti je vrátím jako vzpomínku, kterou nikdo nikdy nedokáže rozluštit.“
Agatha souhlasila. Alain ji vzal do náruče a až na jednu jedinou rukavici, která jí sklouzla z ruky, ji nikdo nikde 11 dní nespatřil.
Laduščina ložnice - současnost
„A víš co?” Šeptá Alain, když ti to všechno vypráví. Leží vedle tebe a vaše prsty se proplétají. “Byla neskutečná, na nic se neptala, brala si všechno, co jsem jí nabídl, od francouzského milování přes pravé Beaujolais až po Petite Mort. Když jsem nemohl dál, položila se vedle mě, hladila mě a vyprávěla nekonečné příběhy lásky, které nikdy nenapíše, protože byly, jak říkala, jenom pro naše uši. Po jedenácti dnech jsem ji vrátil zpátky. Do hotelu. V bílém županu. Spící. Byla křehká a krásná, byla bezbranná, bezelstná. Byla jako obraz, který jsme spolu namalovali dechem a vůní lásky. Prý měla amnézii, psaly noviny. Ale my dva známe pravdu. Víme, že jen zažila upřímnou lásku.“
Laduška se přitulí. „A tys byl její milenec… mezi stránkami jejích děl. Ten, kdo jí dal příběh, který nikdy nenapsala.“ „Ano,“ usměje se. „Ale teď… jsem jen tvůj.“ Políbí tě. Ne jako detektiv, ani jako herec, nebo nějaký poutník. Ale jako muž, který tě zná. V každém století. Když tě přestal líbat, byla jsi někde mimo tento svět, vnímala jsi jen dvouhlasný tlukot vašich srdcí, slastné splynutí těl a nebeský tanec vašich duší.
Paříž, září 1971, Tajné setkání
Zatímco v Théâtre Hébertot dozníval potlesk a dav se přesouval k banketu, Agatha tiše odhrnula sametový závěs v postranní chodbě. Byla tam stará šatna, kde čekal on. Alain Delon, ne pod světly reflektorů, ale v tmavém kabátě, s pohledem, který nezestárl. Když vešla, jejich oči se setkaly a čas na chvíli přestal existovat. Nebyla to spisovatelka a filmová hvězda. Byli to ti dva, kteří kdysi dávno sdíleli jeden dům, jeden dech a jedenáct dní, které nepatřily nikomu jinému než jim.
„Tak přece… přišel jsi,“ zašeptala. „Nemohl jsem jinak,“ odpověděl měkce. „Dlužil jsem ti ještě jeden pohled. A ty mně jeden úsměv.“ Objal její křehkou postavu a dlouze ji políbil do prošedivělých vlasů. Zasmála se tlumeně, tím dávným dívčím smíchem, o kterém si myslela, že už ho navždy zapomněla. Sedli si naproti sobě ke stolku se dvěma sklenkami šampaňského. Venku se Paříž třpytila, uvnitř vládlo ticho, v němž se rozpouštěly roky.
Vzpomínali. Na úzké schodiště, kde ji tehdy poprvé políbil. Na šum anglického pobřeží, kde spolu trávili dny v úkrytu před světem. Na jedenáct nocí, kdy se milovali, jako by každá byla poslední. Její oči zvlhly, ne smutkem, ale něhou, která se nedá psát ani hrát.
„Myslela jsem, že už se nikdy neuvidíme,“ vydechla, a pohladila ho po tváři. „Ale vidíš, jsem tu“, řekl a sklonil se k ní. Jejich čela se dotkla a chvíli jen dýchali společný vzduch, jako tehdy. Nebylo třeba více slov. Oba věděli, že tohle je jejich skutečný epilog, tichý, skrytý před světem, ale živý v každé vzpomínce a v každém dechu.
Pod čarou
Agatha Christie zemřela 12. ledna 1976 ve věku 85 let ve svém domě Winterbrook House poblíž Wallingfordu v hrabství Oxfordshire. Oficiální příčina smrti byla přirozená, stáří, oslabené zdraví a dýchací potíže. Zemřela klidně ve spánku. Pochována je na hřbitově ve vesnici Cholsey, poblíž svého domova.
S Alainem už se nikdy nesetkala, ale traduje se, že každé výročí jejího zmizení v roce 1926 se objevuje na jejím hrobě kytice růží, konvalinek a zeleného břečťanu, s malou, modrobílou vizitkou, na níž je napsáno, Je t'aime, A.D.
Laduščina ložnice - současnost
„A víš co?” Šeptá Alain, když ti to všechno vypráví. Leží vedle tebe a vaše prsty se proplétají. “Byla neskutečná, na nic se neptala, brala si všechno, co jsem jí nabídl, od francouzského milování přes pravé Beaujolais až po Petite Mort. Když jsem nemohl dál, položila se vedle mě, hladila mě a vyprávěla nekonečné příběhy lásky, které nikdy nenapíše, protože byly, jak říkala, jenom pro naše uši. Po jedenácti dnech jsem ji vrátil zpátky. Do hotelu. V bílém županu. Spící. Byla křehká a krásná, byla bezbranná, bezelstná. Byla jako obraz, který jsme spolu namalovali dechem a vůní lásky. Prý měla amnézii, psaly noviny. Ale my dva známe pravdu. Víme, že jen zažila upřímnou lásku.“
Laduška se přitulí. „A tys byl její milenec… mezi stránkami jejích děl. Ten, kdo jí dal příběh, který nikdy nenapsala.“ „Ano,“ usměje se. „Ale teď… jsem jen tvůj.“ Políbí tě. Ne jako detektiv, ani jako herec, nebo nějaký poutník. Ale jako muž, který tě zná. V každém století. Když tě přestal líbat, byla jsi někde mimo tento svět, vnímala jsi jen dvouhlasný tlukot vašich srdcí, slastné splynutí těl a nebeský tanec vašich duší.
Paříž, září 1971, Tajné setkání
Zatímco v Théâtre Hébertot dozníval potlesk a dav se přesouval k banketu, Agatha tiše odhrnula sametový závěs v postranní chodbě. Byla tam stará šatna, kde čekal on. Alain Delon, ne pod světly reflektorů, ale v tmavém kabátě, s pohledem, který nezestárl. Když vešla, jejich oči se setkaly a čas na chvíli přestal existovat. Nebyla to spisovatelka a filmová hvězda. Byli to ti dva, kteří kdysi dávno sdíleli jeden dům, jeden dech a jedenáct dní, které nepatřily nikomu jinému než jim.
„Tak přece… přišel jsi,“ zašeptala. „Nemohl jsem jinak,“ odpověděl měkce. „Dlužil jsem ti ještě jeden pohled. A ty mně jeden úsměv.“ Objal její křehkou postavu a dlouze ji políbil do prošedivělých vlasů. Zasmála se tlumeně, tím dávným dívčím smíchem, o kterém si myslela, že už ho navždy zapomněla. Sedli si naproti sobě ke stolku se dvěma sklenkami šampaňského. Venku se Paříž třpytila, uvnitř vládlo ticho, v němž se rozpouštěly roky.
Vzpomínali. Na úzké schodiště, kde ji tehdy poprvé políbil. Na šum anglického pobřeží, kde spolu trávili dny v úkrytu před světem. Na jedenáct nocí, kdy se milovali, jako by každá byla poslední. Její oči zvlhly, ne smutkem, ale něhou, která se nedá psát ani hrát.
„Myslela jsem, že už se nikdy neuvidíme,“ vydechla, a pohladila ho po tváři. „Ale vidíš, jsem tu“, řekl a sklonil se k ní. Jejich čela se dotkla a chvíli jen dýchali společný vzduch, jako tehdy. Nebylo třeba více slov. Oba věděli, že tohle je jejich skutečný epilog, tichý, skrytý před světem, ale živý v každé vzpomínce a v každém dechu.
Pod čarou
Agatha Christie zemřela 12. ledna 1976 ve věku 85 let ve svém domě Winterbrook House poblíž Wallingfordu v hrabství Oxfordshire. Oficiální příčina smrti byla přirozená, stáří, oslabené zdraví a dýchací potíže. Zemřela klidně ve spánku. Pochována je na hřbitově ve vesnici Cholsey, poblíž svého domova.
S Alainem už se nikdy nesetkala, ale traduje se, že každé výročí jejího zmizení v roce 1926 se objevuje na jejím hrobě kytice růží, konvalinek a zeleného břečťanu, s malou, modrobílou vizitkou, na níž je napsáno, Je t'aime, A.D.
st@tlladel 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat