Alain Delon a Hypatia

Oheň a čas

Alexandrie, rok 415 n. l.  Mramorová aula utichla. Za okny hučel dav. Hypatia stála u sloupu, její bílé roucho šustilo ve větru. Věděla, že dnes… dnes si pro ni přijdou. Když se otočila, stál tam. Tmavé vlasy, hluboké oči. Nebyl to  patricij ani voják. Byl to cizinec s jiskrou v pohledu, která ji zarazila. 

„Kdo jsi?“ zeptala se ostře. „Přišel jsi mě soudit jako ostatní?“ „Ne,“ řekl muž. Jeho hlas byl tichý, pevný. „Přišel jsem tě zachránit.“ Ušklíbla se. „Příliš pozdě.“ „Nikdy není pozdě, Hypatie.“ 

Udělal krok směrem k ní. „Jsem Alain Delon. Nejsem z tvého století a ani z toho minulého. Procházím časem a vybírám ženy, které nemají skončit v popelu. Tebe si dějiny špatně zapsaly… a já to přišel napravit.“ Hypatia se na něj upřeně zadívala. „Znáš mé jméno…“ 

„Znám i tvé jméno z budoucnosti,“  řekl a z kapsy vytáhl lesklý předmět. Skleněné zrcadlo, co svítilo. Vzhlédla. Na obraze byla žena s chladnýma očima podobnýma jejím. Pracuje v laboratoři. Kolem ruda, láhve, výpočty. Na plášti cedulka - Marie Curie. „To… to jsem já?“ vydechla. „Jedna z verzí. Mnoho tváří, jedna duše. Stejná vášeň. Stejná síla.“ „Ale… jak to může být pravda…“ vyhrkla. „Tvá cesta neskončí dnes v krví zbrocené ulici. Pokud se mnou půjdeš,“ řekl Alain. Dav křičel. Hypatia zavřela oči. A pak… kývla. 

Následující den jsou ulice naplněné napětím a křikem. Fanatický dav křesťanů se blíží k Hypatii, která právě přijíždí do školy. V davu každý očekává její pád, ale nikdo si nevšimne, že se její skutečné tělo v okamžiku posledního nádechu jemně rozplývá. 

Alain, neviditelný cestovatel časem, je přítomen. Jemným pohybem své ruky aktivuje Quantum Shadow Transfer: Hypatiino vědomí se okamžitě kopíruje do umělého těla v budoucnosti, těla, které bude bezpečné a schopné učit se novým horizontům. Současné tělo zůstává na místě, ale jeho funkce jsou nyní řízené sofistikovaným autopilotem, každý pohyb, každý úsměv, každé gesto se zdá být dokonalou napodobeninou. Dav nic nepostřehne. 

V budoucnosti se Hypatie probouzí v novém světě, kde čas není její vězením, kde může zkoumat hvězdy a čísla beze strachu. Ještě cítí napětí své minulosti, ale její mysl je svobodná, připravená pokračovat v objevování bez omezení fanatismem a bez politických tlaků. Alain sleduje její první kroky s jemným úsměvem: znovu zachránil geniální mysl, kterou měl celý svět ztratit, a jen on to věděl.

Ve stínu budoucího města seděli spolu na vyvýšené terase, odkud bylo vidět, jak se hvězdy zrcadlí v tichých vodách řek. Hypatie cítila, že kolem ní visí něco neviditelného, jakési jemné napětí mezi ní a Alainem, něco, co nemá jméno, ale přesto je to silné.

Alain se jen tiše usmál a položil ruku vedle její. Nebylo to gesto, kterým by jí chtěl držet nebo vlastnit, bylo to gesto porozumění, spojení dvou myslí, které konečně mohou být spolu bez strachu. Hypatie ucítila, jak se její srdce pomalu otevírá, jak se strach, stud a napětí z minulosti rozpouští.

Slova nepotřebovali. Stačilo ticho, výměna pohledů, lehké doteky prstů. Každý z nich poznával v druhém něco, co nikdy nezažil: hlubokou blízkost bez nároků, důvěru bez omezení. A v tom tichu, mezi hvězdami a nebem, Hypatie pochopila, že láska může být stejně osvobozující jako svoboda, kterou jí Alain daroval.

A poté se milovali, milovali se jako dvě dospělé děti, co jim had z Ráje právě podal jablko k zakousnutí, líbali se a tiskli svá nahá těla k sobě tak, že Měsíc raději zašel za mrak, aby v zápětí celý pobledlý vyšel a svítil na jejich bělostné kůže, které se třely v rozkošném zapomnění touhy... Alain, ten zkušený milovník, majitel prastaré duše a kouzlem obdařený nádherný muž, si Hypatii hýčkal a dbal, aby její slast byla bezedná a nezapomenutelná, ostatně i on věděl, že nikdy nezapomene, jak čistá může být vášeň, je li opravdová.


7. listopad 1867 Varšava

Do vzdělané, přesto skromné polské rodiny se narodilo páté dítě, holčička Marie. Její otec, Władysław Skłodowski, učil fyziku a matematiku a matka, Bronisława, byla ředitelkou školy pro dívky. Od dětství v Marii rodiče pěstovali lásku k vědění a poznání světa, a to i přes finanční omezení rodiny. Vyrůstala v prostředí, kde se cenilo vzdělání, zvídavost a vytrvalost, což ji formovalo pro její pozdější neuvěřitelnou vědeckou dráhu. 

Když Marie dorostla, její touha po vzdělání ji vedla dál, než mohl nabídnout Varšavský svět pod ruskou nadvládou. V Polsku byly ženy omezeny ve studiu vysokých škol, a tak se rozhodla odjet do Paříže. Tam se usadila v malém, skromném bytě a zapsala se na Sorbonnu, kde studovala fyziku a chemii.

Život v Paříži nebyl lehký, chladné podmínky, nouze o peníze a pocit osamělosti jí kladl do cesty překážky, ale zároveň ji formoval. Přes všechny těžkosti se Marie ponořila do studia s neuvěřitelnou oddaností. Její zvídavost a houževnatost jí umožnily nejen překonat překážky, ale postupně ji vedly k průlomovým objevům, které měly změnit svět vědy.


O 1 500 let později… 

Laduška leží pod dekou, zachumlaná, když se ozve známý šepot. „Lásko… jsi vzhůru?“ Usměješ se a pootočíš. „Alánku… máš vzrušený lesk v očích. Co se stalo?“ Pohladí tě po vlasech. Lehne si k tobě a začne šeptat. „Byla nádherná. Hypatia z Alexandrie. Byla odvážná. Učila muže i císaře. Ale oni ji chtěli roztrhat. A já, já tam najednou byl. Přesvědčil jsem ji. Ukázal jí její budoucnost. Její novou podobu…“ 

„Koho jsi jí ukázal, miláčku?“ „Marii Curie. Tu, co objevila radium. Tu, co milovala stejně hluboce jako přemýšlela.“ Zasměješ se: „To je geniální.“ „A pak jsme odešli. Do mého století. Do jedné laboratoře v Paříži, v roce 1905. A tam… tam jsem jí pomiloval. Poprvé v jejím životě nebyla jen myslí. Byla ženou.“ 

Tiskneš se k němu. „A dál?“ Alain přivře oči. „Zmizela jim, unikla těsně před lynčem. Ale já vím, kde je. Až se svět bude divit, proč Hypatia nekřičela a neplakala, když ji dav nemilosrdně kamenoval… až se budou ptát, proč Curie bývala tak podivně zasněná… odpověď bude jen v mém a tvém náručí a našich myslích.“ A potom, potom jsem ji předal Všehomíru, aby se mohla znovu narodit. 

Díváš se na něj: „Alánku… ty jsi tak obětavý...“ Políbí tě. Dlouze. „Já vím, ale ani Hypatia… zdaleka nebyla ty. A ty jsi pro mě všecko." A co bylo dál? Dál se spolu milovali, ona na něm, on v ní, jejich srdce a duše spolu zpívaly, jak to jen ony umí.

st@tlladel 2025