Prolog: Oheň a hedvábí. Temná ulička voněla po mokré hlíně, jasmínu a strachu. Lada běžela po boku Alaina, jeho dech horký na jejím uchu, když zabočili do úzkého průchodu mezi kamennými zdmi. V dálce zazněl dusot kopyt, inkviziční jezdci byli jen pár okamžiků za nimi.
„Par ici, mon ange,“ Tudy, můj anděli, zašeptal Alain a vtáhl ji za těžký závěs z vinné révy, který zakrýval tajné dveře do katakomb pod starým opatstvím. Kamenná chodba dýchala potem a kadidlem. Tam jim už nemohli ublížit, alespoň ne hned. Lada se opřela o chladivou zeď a snažila se popadnout dech. Alain jí přejel hřbetem ruky po čelisti, a jeho pohled se potápěl do jejích očí jako do temné vody.
„Tu es si belle même dans la peur,“ zamumlal – "Jsi tak krásná, i v děsu."
„Ty hlupáčku…“ vydechla se smíchem, „copak nevíš, že právě teď bychom měli utíkat?“
„Mais je fuis depuis trop longtemps…“ zašeptal. – "Utíkáme už příliš dlouho…"
„Ty hlupáčku…“ vydechla se smíchem, „copak nevíš, že právě teď bychom měli utíkat?“
„Mais je fuis depuis trop longtemps…“ zašeptal. – "Utíkáme už příliš dlouho…"
Chytil ji za pas a přitáhl si ji k sobě. Celá se zachvěla, když se jeho rty lehce dotkly její šíje.
„Alaine…“ hlesla, ale další slova jí zamrzla na jazyku. Jeho prst klouzal po starém korzetu, který jí opatřili jeptišky v klášteře, když sem dorazili před dvěma dny. Hedvábná stuha mu povolila pod prsty jako ozvěna minulosti.
„Laisse-moi goûter le péché, – Nech mě ochutnat hřích."
Sžíral ji pohledem, byl tak krásný, jako ten herec ze 60. let a jeho ruce teď hladily její boky pomalu, pomalu… jakoby s úctou k tichu středověkých zdí, u kterých stáli. Lada se o jednu opřela zády, a přenechala mu aktivitu, cítila, jak se jí dech zrychluje, jak vlhne a jak po něm touží. Jeho ústa našla ta její a polibek byl nejprve něžný… pak hladový.
Jeho prsty se pomalu sunuly po jejích stehnech a zastavily se na okraji punčochy, jejich těla se propletla jako kresba na starověkém gobelínu. Venku burácely zvony, svítalo a lidé se scházeli k upalování čarodějnic. Ale tady, v katakombách času, pod nekonečnou klenbou historie… dva lidé spojeni magií prstenu okusili zakázané.
„Je t'aime,“ zašeptal Alain.
„Dokaž to,“ odpověděla tiše…
A pak už nebylo nic než tlukot srdce a vůně voskových svíček. A zatímco se milovali, prsten se na chvíli rozžhavil zlatým světlem… a na stropě se zjevil nápis v latině: Hora venit. Tempus transit. Amor manet. (Čas přichází. Čas plyne. Láska zůstává.)
Jeho prsty se pomalu sunuly po jejích stehnech a zastavily se na okraji punčochy, jejich těla se propletla jako kresba na starověkém gobelínu. Venku burácely zvony, svítalo a lidé se scházeli k upalování čarodějnic. Ale tady, v katakombách času, pod nekonečnou klenbou historie… dva lidé spojeni magií prstenu okusili zakázané.
„Je t'aime,“ zašeptal Alain.
„Dokaž to,“ odpověděla tiše…
A pak už nebylo nic než tlukot srdce a vůně voskových svíček. A zatímco se milovali, prsten se na chvíli rozžhavil zlatým světlem… a na stropě se zjevil nápis v latině: Hora venit. Tempus transit. Amor manet. (Čas přichází. Čas plyne. Láska zůstává.)
Kapitola I. Oheň inkvizice
Byla to jen hra, nebo si to alespoň Lada myslela.
Když jí režisér řekl: „Pojedeš s námi na natáčení na zámek do Andory, potřebujeme tě jako dvojnici,“ ani ji nenapadlo, že jednou bude stát nahá v kobkách 15. století, s Alainem Delonem v těle a s inkvizicí za zády.
Ale stalo se to. Všechno se změnilo, když na půdě našla ten prsten. Zlatý se vzory hadů a s latinským nápisem uvnitř, jemuž nerozuměla. Když si ho navlékla… svět se s ní zatočil. Spadla na zem. Doslova. A když otevřela oči, stála na kamenné dlažbě, v ruce žhavou pochodeň, v uších řev davu. „Je suis là…“ zazněl tichý hlas za ní. Byl to on, Alain. Mladý, krásný, přesně tak, jak si ho pamatovala z filmů ze šedesátých let.
Ale stalo se to. Všechno se změnilo, když na půdě našla ten prsten. Zlatý se vzory hadů a s latinským nápisem uvnitř, jemuž nerozuměla. Když si ho navlékla… svět se s ní zatočil. Spadla na zem. Doslova. A když otevřela oči, stála na kamenné dlažbě, v ruce žhavou pochodeň, v uších řev davu. „Je suis là…“ zazněl tichý hlas za ní. Byl to on, Alain. Mladý, krásný, přesně tak, jak si ho pamatovala z filmů ze šedesátých let.
Popadl ji za ruku a utíkali.
„On má oči jako ďábel!“ zaječela žena na trhu, když Alain vykreslil podivný znak mečem do prachu - runu, kterou otevřel dřevěnou bránu chrámu. Od té chvíle je lidé pronásledovali. Církev. Muži s kříži, s kovovými klobouky. Inkvizice.
Schovali se v podzemní cele pod bývalým klášterem.
Uprostřed noci. Lada seděla jen v přiléhavé halence, která kdysi byla součástí kejklířského kostýmu. Měla ji propocenou, špinavou, roztrženou na prsou. Na stehně měla prasklý podvazek, který pustil krajku ze stehna až ke koleni. Alain stál opodál, opřený o stěnu. Kouřil, oči mu hořely.
„Ils pensent que je suis démon… Myslí si, že jsem démon," zašeptal.
„Možná nejsou daleko od pravdy,“ pousmála se Lada rozechvěle.
„Možná nejsou daleko od pravdy,“ pousmála se Lada rozechvěle.
Jeho pohled se zastavil na jejím hrudníku, kde skrz roztrhanou látku prosvítala bradavka. Ještě před chvílí zběsile utíkali a prudce oddychovali. Teď už měli jen jeden druh dechu: vášnivý a horký. Alain k Ladě přešel místností pomalu, jako šelma.
„Veux-tu pécher avec moi, mon amour ? Chceš se mnou spáchat hřích, má lásko?“
Její odpověď byla jen tiché „Ano.“
Její odpověď byla jen tiché „Ano.“
Klekl si před ni. Jeho ruce byly majetnické, ale pohyb jemný. Rozepnul jí zbytek blůzky. Políbil vnitřní stranu stehna, zatímco druhou rukou už trhal šněrování. Dech se jí zlomil. Byla rozevřená, naléhavá. “Il a embrassé sa chatte” - Políbil jí její kundičku. Vzdychl a ona dala nohy od sebe, seděl pod ní “et la lécha passionnément, profondément” - a lízal ji vášnivě, hluboce. Prastaré kamenné zdi byly svědky nového obřadu, tělesného, živočišného, drsného, o to víc úžasného.
Alain s očima jako stín bouře ji miloval jazykem a líbal ji “dans la chatte” tu něžně, tu tak divoce, že jí poklesla kolena a ona se sesula k zemi. Položil ji “et il continuait à se presser contre sa chatte”, stále ji lízal a sál klitoris, dokud nezakňučela slastí… V té chvíli do ní prudce vnikl, zachytil její slastné stahy a jejich těla srostla v jediném rytmickém šoustání, kdy Alain sténal jako divoké zvíře a Laduška chtěla umřít…
Alain s očima jako stín bouře ji miloval jazykem a líbal ji “dans la chatte” tu něžně, tu tak divoce, že jí poklesla kolena a ona se sesula k zemi. Položil ji “et il continuait à se presser contre sa chatte”, stále ji lízal a sál klitoris, dokud nezakňučela slastí… V té chvíli do ní prudce vnikl, zachytil její slastné stahy a jejich těla srostla v jediném rytmickém šoustání, kdy Alain sténal jako divoké zvíře a Laduška chtěla umřít…
Nad nimi rachotily kroky vojáků, ale jim bylo jedno, kde jsou. Když spolu vrcholili, v jedinečné nádherné, minuty trvající extázi, divoce se objímali a sténali štěstím… Poté leželi na sobě zemdlení a opojení ukojeným chtíčem. Alain Ladušce prsty dlouze přejížděl přes záda k hýždím až zasykla.
„Rends-moi fou… - Zblázníš mě… “Mon homme incroyable - Můj úžasný muži.“
A pak prsten na jejím prstu znovu zazářil. Alain do ní naposledy rychle vnikl, zadýchaný, s očima v slzách ji nechtěl někde při letu ztratit. Čas se otřásl a vedl je dál…
Kapitola II – Pod maskou revoluce
Paříž, rok 1793.
Oheň revoluce hořel na každém rohu. Ulice páchly potem, vínem a krví. Alain a Lada se probudili ve stínu polorozpadlého domu poblíž Place de la Révolution. Chlad na jejich nahých tělech byl citelný, ale uvnitř jim ještě planul žár.
„Rends-moi fou… - Zblázníš mě… “Mon homme incroyable - Můj úžasný muži.“
A pak prsten na jejím prstu znovu zazářil. Alain do ní naposledy rychle vnikl, zadýchaný, s očima v slzách ji nechtěl někde při letu ztratit. Čas se otřásl a vedl je dál…
Kapitola II – Pod maskou revoluce
Paříž, rok 1793.
Oheň revoluce hořel na každém rohu. Ulice páchly potem, vínem a krví. Alain a Lada se probudili ve stínu polorozpadlého domu poblíž Place de la Révolution. Chlad na jejich nahých tělech byl citelný, ale uvnitř jim ještě planul žár.
Alain jí přehodil přes ramena kabát, který někdo nechal na bedně. Nebyla to první noc, kdy se probudili rovnou z milostného víru do jiného století. Ale tahle měla jinou chuť, takovou ztuchlou, kovovou. Stejně jako ostří gilotiny, které řezalo Paříž vejpůl.
„Nous devons trouver un abri… Musíme najít úkryt...“ řekl Alain.
O pár hodin později stáli v přepychovém salónu jednoho z bohatých měšťanů, ve skutečnosti tajného klubu dekadentních nobles, kteří si hráli na revolucionáře, ale v hedvábí. Ladě hned půjčili saténové šaty s hlubokým výstřihem a k nim černou škrabošku. V tom zrcadle, pod svitem svící, vypadala jako bohyně přestrojená za kurtizánu.
„Ta nuit, tu ne t’appelles pas Lada… Dnes večer se nejmenuješ Lada...“ šeptl jí Alain do ucha. „Jsi Lia… reincarnace touhy.“
“A ty jsi můj Incubus, šílím z tebe bez přestání,“ šeptla Lada Alainovi, který se k ní okamžitě přitiskl s úsměvem hada z Ráje.
Hudba. Smích. Poháry se tříští. Masky zakrývají pravdu, ale oči ji prozrazují. Vstoupili do místnosti plné opiového kouře a sametových pohovek. Uprostřed ničeho: hedvábný baldachýn přes obrovské lůžko, vína zde byla nalévaná do úst bez pomoci rukou, polibky zněly v polostínu éterem.
„Nous devons trouver un abri… Musíme najít úkryt...“ řekl Alain.
O pár hodin později stáli v přepychovém salónu jednoho z bohatých měšťanů, ve skutečnosti tajného klubu dekadentních nobles, kteří si hráli na revolucionáře, ale v hedvábí. Ladě hned půjčili saténové šaty s hlubokým výstřihem a k nim černou škrabošku. V tom zrcadle, pod svitem svící, vypadala jako bohyně přestrojená za kurtizánu.
„Ta nuit, tu ne t’appelles pas Lada… Dnes večer se nejmenuješ Lada...“ šeptl jí Alain do ucha. „Jsi Lia… reincarnace touhy.“
“A ty jsi můj Incubus, šílím z tebe bez přestání,“ šeptla Lada Alainovi, který se k ní okamžitě přitiskl s úsměvem hada z Ráje.
Hudba. Smích. Poháry se tříští. Masky zakrývají pravdu, ale oči ji prozrazují. Vstoupili do místnosti plné opiového kouře a sametových pohovek. Uprostřed ničeho: hedvábný baldachýn přes obrovské lůžko, vína zde byla nalévaná do úst bez pomoci rukou, polibky zněly v polostínu éterem.
K Ladě přistoupil nějaký aristokrat s černou škraboškou: „Tvoje tvář mi něco říká, nepocházíš z Itálie?“ Lada se pousmála, ledabyle odhalila rameno a odvětila: „Pocházím z místa, kde se noci nedotýkají rána.“
Alain se k ní čile přisunul zezadu, aby dal najevo, že k němu patří, dlaně vsunul zespodu pod její korzet a jedním pohybem ho roztrhl, pak sjel rukama dolů, a vnikl přímo pod hedvábí. Zatajila dech. Jeho prsty si v ní hrály, byly pomalejší než čas, a přesto prudší než revoluce venku.
„Ils veulent voir le sang, mais je veux ta peau,“ zamumlal jí do vlasů. "Oni chtějí krev, ale já chci tvou kůži.“
Lada se mu opřela o stehno a cítila, jak tvrdne. Dýchala zhluboka, pomalu. Mezi jejich těly byla jen látka, připravená k roztržení. Přitlačil ji na lůžko pod baldachýnem, našel volné místo mezi milenci, kteří se zde sobě oddávali a vyzývavě vykřikovali své vášně do okolí.
Pak se k ní sklonil.
Olízl její rty, pak bradu, důlek mezi klíčními kostmi, až na bříško, kde jí olizoval pupík. Jazyk mu po chvíli sjel z pupíku dolů. Její záda se prohnula, zavzdychala, ale nekřičela, její ústa zůstala zavřená. Pouze Laduščino prudce tlukoucí srdce v rytmu divokého dechu prozrazovalo, co prožívá. Bral si ji ústy, hladil jazykem její klitoris líbal její vnitřní stehna a svými prsty cíleně pronikal dovnitř. Měla pocit, jako by se vesmír zastavil.
„Fais-moi crier ton nom - Donuť mě vykřičet tvé jméno,“ zašeptala mu.
Alain ji přivedl k prvnímu orgasmu a jako vždy, pokračoval. Bral si ji v leže na zádech, pak si k ní klekl a nevyndávajíc z ní svůj nádherně tvrdý a dlouhý úd ji na sebe posadil, aby ji vzápětí uchopil zespodu za ramena. Opatrně jí spustil dolů až na délku svých paží. Točil s ní vpravo vlevo a Lada cítila, jak se jí tře jeho penis o horní část vaginy a jak jí to způsobuje cosi dosud nepoznaného.
„Fais-moi crier ton nom - Donuť mě vykřičet tvé jméno,“ zašeptala mu.
Alain ji přivedl k prvnímu orgasmu a jako vždy, pokračoval. Bral si ji v leže na zádech, pak si k ní klekl a nevyndávajíc z ní svůj nádherně tvrdý a dlouhý úd ji na sebe posadil, aby ji vzápětí uchopil zespodu za ramena. Opatrně jí spustil dolů až na délku svých paží. Točil s ní vpravo vlevo a Lada cítila, jak se jí tře jeho penis o horní část vaginy a jak jí to způsobuje cosi dosud nepoznaného.
Všude okolo nich to čpělo pachem sexu, místností zněla božská hudba podkreslená slastnými vzdechy, občas přerušovaná výkřiky extáze okolních milenců.
Bylo to tak neuvěřitelně vzrušující, že Lada se Alainovi zcela poddala a s nádherným výkřikem slasti se po chvilce udělala. Alain si to užíval ještě malilinkou chviličku, než ho vášnivé stahy její vaginy donutily vybuchnout jako Supernova v přeslastném orgasmu.
A pak, světlo. Prsten na jejím prstu se rozžhavil do ruda.
Alain vstal, vzal ji, postavil zády k mramoru a zvedl jí nohu přes své boky. Když do ní vnikl, venku zahřměla gilotina, další hlava padla, a oni znovu šoustali a křičeli a čas se napjal jako šňůra houslí před prasknutím. Špitl ještě jediné slovo: „Lásko...“…a byli pryč. Když otevřeli oči, stáli uprostřed moderního Tokia v roce 2099. Na nebi drony. Vibrující vzduch horkem. A prsten… už nezářil, ale byl stále s nimi.
A pak, světlo. Prsten na jejím prstu se rozžhavil do ruda.
Alain vstal, vzal ji, postavil zády k mramoru a zvedl jí nohu přes své boky. Když do ní vnikl, venku zahřměla gilotina, další hlava padla, a oni znovu šoustali a křičeli a čas se napjal jako šňůra houslí před prasknutím. Špitl ještě jediné slovo: „Lásko...“…a byli pryč. Když otevřeli oči, stáli uprostřed moderního Tokia v roce 2099. Na nebi drony. Vibrující vzduch horkem. A prsten… už nezářil, ale byl stále s nimi.
Kapitola III – Tokijský sen (rok 2099)
Byl to třesk. A ticho.
Když otevřela oči, Lada cítila, že už se nedotýká země, jakou znala. Pod nohama se jí rozprostřela mřížová plošina z kovu a skla. V dálce blikaly neonové reklamy ve znacích, kterým nerozuměla. Tokio. Létající automobily. Pach ozónu a růžové třešňové květy z genetických stromů.
Alain ji vzal za ruku. Byl jiný. Jeho tvář měla stejný půvab, ale oči mu svítily nazelenalým světlem. V této budoucnosti měl na sítnici vložený čip. Posvětilo ho samo digitální nebe, stal se „symptomem“ mužem propojeným s tokem dat, jazykem strojů a bývalých bohů.
„Kde to jsme má lásko…?“ zašeptala.
„Ve světě, kde tě můžu mít do posledního dechu. Bez hranic. Bez zákona. Jenom my dva a šum kódu,“ řekl.
Byli na střeše hotelu LUX/EON 34 na 336. patře. Sklo pod nimi pulzovalo světlem, jejich siluety byly jako stíny přetavené proudem města. Alain si stoupl za ni, ruce kolem boků. „Odteď máš jen jednu povinnost, cítit.“ Rty se dotkl její šíje. Na kůži se jí promítl hologram, vzpomínka na jejich doteky v inkvizičním sklepení. Ale to nestačilo. Třela se o něj. Hedvábné saténové šaty, které měla od plesu v Paříži, působily v tomhle futuristickém světě směšně a zastarale. On jí je stáhl. Pomalu. S pohyby, které si na těle dělaly cestu jako vlny dat ve vnitřní síti.
„Ve světě, kde tě můžu mít do posledního dechu. Bez hranic. Bez zákona. Jenom my dva a šum kódu,“ řekl.
Byli na střeše hotelu LUX/EON 34 na 336. patře. Sklo pod nimi pulzovalo světlem, jejich siluety byly jako stíny přetavené proudem města. Alain si stoupl za ni, ruce kolem boků. „Odteď máš jen jednu povinnost, cítit.“ Rty se dotkl její šíje. Na kůži se jí promítl hologram, vzpomínka na jejich doteky v inkvizičním sklepení. Ale to nestačilo. Třela se o něj. Hedvábné saténové šaty, které měla od plesu v Paříži, působily v tomhle futuristickém světě směšně a zastarale. On jí je stáhl. Pomalu. S pohyby, které si na těle dělaly cestu jako vlny dat ve vnitřní síti.
Dýchala, zpocená od elektrizujícího napětí. Nestála tu s mužem, stála tu se stínem touhy, zosobněné rozkoše. Město pod ní bušilo vlastní symfonií: dech, data, vše do rytmu. Alain klesl na kolena na průsvitnou podlahu. V té poloze, jako by se modlil ke svatyni, kterou byla ona.
„Je veux ton corps. Ton cri. Ta chute. Chci tvé tělo. Tvůj výkřik. Tvůj pád.“
Jazykem se znovu dotkl jejího nejtajnějšího místa. Neptal se. Vzal si ji. Zatímco jeho ústa tančila, na jejím klitorisu, dráždil ji prsty ve vagině, pomalu, střídavě, silně, až celá explodovala v napětí, které přehlušilo i vichřici automobilů nad jejich hlavou. Jeho chuť. Její šťávy. Jejich tření. Ztratili se v rytmu kybernetického orgasmu, slitého z oceli i masa.
V tu chvíli se jim v prstenu rozžehly kódy jakési databáze pradávné magie a moderní technologie. Symbol se změnil. Už to nebyl jen znak času. Naučili se cítit. Prsten pulsoval. A pod nimi celé město bliklo do červena. Výboj. Znovu se probudili. Stáli na písečných dunách. Slunce rudé, jako krvavá mince. Za nimi rozpadající se pyramidy.
„Je veux ton corps. Ton cri. Ta chute. Chci tvé tělo. Tvůj výkřik. Tvůj pád.“
Jazykem se znovu dotkl jejího nejtajnějšího místa. Neptal se. Vzal si ji. Zatímco jeho ústa tančila, na jejím klitorisu, dráždil ji prsty ve vagině, pomalu, střídavě, silně, až celá explodovala v napětí, které přehlušilo i vichřici automobilů nad jejich hlavou. Jeho chuť. Její šťávy. Jejich tření. Ztratili se v rytmu kybernetického orgasmu, slitého z oceli i masa.
V tu chvíli se jim v prstenu rozžehly kódy jakési databáze pradávné magie a moderní technologie. Symbol se změnil. Už to nebyl jen znak času. Naučili se cítit. Prsten pulsoval. A pod nimi celé město bliklo do červena. Výboj. Znovu se probudili. Stáli na písečných dunách. Slunce rudé, jako krvavá mince. Za nimi rozpadající se pyramidy.
Egypt. Rok neurčen. Země zabudovaná do vzpomínek. A právě tam, se znovu spojili. Uprostřed písku. Nahá těla srovnaná s kameny. A Lada věděla jedinou věc: že už není žena uvězněná v těle jednoho času. Byla bohyní touhy. Prstenem vyvolenou.
Kapitola IV – Zlato Egypta
Tichá krajina Bohů.
Písek pálil jako žár touhy. Slunce se odráželo od jejích ramen, perličky potu klouzaly po kůži jako kapky medu. Lada se probudila nahá v mělkém stínu polozborcené pyramidy. Alain stál několik kroků od ní, se zlatou pokrývkou hlavy, staženou do čela, nahý do pasu, tělo pokryté zlatým prachem.
„Tady to začalo,“ řekl.
„Myslíš naši cestu?“
„Ne. Celý čas.“
Kolem nich byla tichá krajina bohů. Egypťané nevěřili ve smrt milenců. Jen v jejich opakované spojení v tomto i jiném světě. Alain pozdvihl ruku. Jeho prsten zářil rudým pulsem. Z nekonečného písku se pomalu zvedla postel z kamene, pokrytá přehozem z lněné látky a safiánu.
Lada si před něj klekla. Držela ho za boky, dívala se vzhůru. On rozechvělým hlasem zamumlal: „Ô déesse de feu… fais de moi ton esclave… Ó Bohyně ohně… udělej ze mě svého otroka.“ Přitáhl si ji k sobě a otočil ji. Políbil ji mezi lopatky, pak sjel jazykem po páteři až ke kostrči. Lada se zachvěla. Klouzala po lnu jako sluneční paprsek.
Vnikl do ní zezadu, pomalu, jako chrámový průvod, oči zavřené, ruce na jejích bocích. Pohybovala se s ním, jako by jejich těla byla jedno. Její nehty se zarývaly do kamene, prach kolem stoupal k nebi. Kolem pyramid se ozýval jen zvuk jejich slasti. Ona se naklonila zpět a dovolila mu sevřít její hrdlo. Když dosáhli vrcholu, okolní svět se na chvíli zastavil a ze zlatého krunýře času vytryskl nový proud.
Kapitola V - Ustřelené srdce Arizony (Divoký západ) Rok 1874
Město Dustwater.
Ostře, jako výstřel z Coltu, dopadla jejich těla na verandu saloonu. Lada vzhlédla: kolem koňský trus, vítr, šerif s doutníkem v koutku úst. Oblečená v kalhotách špinavějších než vlastní vzpomínky. V ruce měla pušku. Alain seděl na stole biliáru, v ruce černý stetson a v očích žár.
„Vypadáš jako žena, co zabíjí pohledem,“ poznamenal s pobavením.
„Zabíjet? To umím. Ale dostat tě do kolen bude zábavnější, desperáte.“
Přiblížila, se k němu, kolty na kalhotách s třásněmi jí stahovaly boky. Políbila ho. Dravě. Beze zbytku. Přitáhla si ho ke zdi saloonu mezi rozbité židle. Svlékla si košili, pod ní nic. On ztuhl. Přirazil ji ke dřevěné stěně, která pod nimi zavrzala.
„Roztrhni mě, kovboji,“ šeptla.
Popadl ji za zadek a zvedl. Když do ní vklouzl, trhla sebou, až jí spadl klobouk. Houpala se v prudkém rytmu, aniž by zavřela oči. Venku hrála harmonika, ale jejich těla zpívala lepší píseň. Opřenou o šerifovu hvězdu, ji Alain přivedl k orgasmu tak silnému, že tenké sklo v okně Saloonu prasklo pod jejím výkřikem. A kovbojové u stolů zatleskali.
„Pojď rychle pryč, desperáte, než někoho napadne a bude mě chtít přefiknout nebo rovnou předat ďáblu.“ „Tak nechť ať to zkusí, zastřelím ho jako psa,” řekl Alain. A jejich smích se smísil s potem nadržených mužů a whisky. Alain ji k sobě přitiskl, a prsten na její ruce začal znovu zářit.
„Připravená na cestu, cowgirlko?“
„Jen pokud budeme v dalším století víc nazí než teď,“ řekla šupácky oděná Lada.
Kapitola VI – Pod maskou v Benátkách
Voda líně lízala boky gondoly. Pomalé šplouchání bylo jediné, co rušilo ticho dýchajícího města. Benátky vzkvétaly. karneval vrcholil. Město bylo prostřené jako tělo připravené být prolomeno a ochutnáno. Lada se dívala na svůj odraz ve vodě z gondoly. Měla masku, bílou, jemně krémovou, zakrývající tvář až k rtům. Na krku korále z perleti, šaty rozepnuté až pod hrudník, záda holá, boky v sametu, který něžně šustil pokaždé, když se pohnula. Alain seděl naproti. V černém fraku s maskou harlekýna a neklidnou jiskrou v očích.
Připluli k palazzu, kde se uvnitř za mramorovými sloupy odehrával rozkošný večer, bál s peřím, vínem, harfami a rozkošemi ve všech formách. Vešli. Všude kolem zpocená těla v stínech hedvábných závěsů. Maska vedle masky. Muži líbali ženy, ženy sváděly ženy, a muži muže. Mezi tančícími postavami se jako zlatý proud vinula hudba. Alain se k ní naklonil: „V tomhle světě nikdo nemluví pravdu ústy… jen tělem.“ Lada mu položila dlaň na rozkrok. Byl tvrdý. Přesně, jak chtěla. Zatáhla ho do postranní komnaty. Místnost byla rudě nasvícená, s pohovkami, polštáři a vůní kadidla smíšenou s potem.
„Chci tě slyšet dýchat... bez masky.“
Strhla mu tu jeho. Pak si stáhla svou. Slíbala mu pot z čela a kousala mu ret, dokud nezasykl. Otočil ji, ohnul přes sametovou opěru sedačky. Prstem jí sjel od šíje po bedra, dolů k vlhké touze, která už čekala. Vklouzl do ní bez váhání, podrážděný, hladový.
„Tady to začalo,“ řekl.
„Myslíš naši cestu?“
„Ne. Celý čas.“
Kolem nich byla tichá krajina bohů. Egypťané nevěřili ve smrt milenců. Jen v jejich opakované spojení v tomto i jiném světě. Alain pozdvihl ruku. Jeho prsten zářil rudým pulsem. Z nekonečného písku se pomalu zvedla postel z kamene, pokrytá přehozem z lněné látky a safiánu.
Lada si před něj klekla. Držela ho za boky, dívala se vzhůru. On rozechvělým hlasem zamumlal: „Ô déesse de feu… fais de moi ton esclave… Ó Bohyně ohně… udělej ze mě svého otroka.“ Přitáhl si ji k sobě a otočil ji. Políbil ji mezi lopatky, pak sjel jazykem po páteři až ke kostrči. Lada se zachvěla. Klouzala po lnu jako sluneční paprsek.
Vnikl do ní zezadu, pomalu, jako chrámový průvod, oči zavřené, ruce na jejích bocích. Pohybovala se s ním, jako by jejich těla byla jedno. Její nehty se zarývaly do kamene, prach kolem stoupal k nebi. Kolem pyramid se ozýval jen zvuk jejich slasti. Ona se naklonila zpět a dovolila mu sevřít její hrdlo. Když dosáhli vrcholu, okolní svět se na chvíli zastavil a ze zlatého krunýře času vytryskl nový proud.
Kapitola V - Ustřelené srdce Arizony (Divoký západ) Rok 1874
Město Dustwater.
Ostře, jako výstřel z Coltu, dopadla jejich těla na verandu saloonu. Lada vzhlédla: kolem koňský trus, vítr, šerif s doutníkem v koutku úst. Oblečená v kalhotách špinavějších než vlastní vzpomínky. V ruce měla pušku. Alain seděl na stole biliáru, v ruce černý stetson a v očích žár.
„Vypadáš jako žena, co zabíjí pohledem,“ poznamenal s pobavením.
„Zabíjet? To umím. Ale dostat tě do kolen bude zábavnější, desperáte.“
Přiblížila, se k němu, kolty na kalhotách s třásněmi jí stahovaly boky. Políbila ho. Dravě. Beze zbytku. Přitáhla si ho ke zdi saloonu mezi rozbité židle. Svlékla si košili, pod ní nic. On ztuhl. Přirazil ji ke dřevěné stěně, která pod nimi zavrzala.
„Roztrhni mě, kovboji,“ šeptla.
Popadl ji za zadek a zvedl. Když do ní vklouzl, trhla sebou, až jí spadl klobouk. Houpala se v prudkém rytmu, aniž by zavřela oči. Venku hrála harmonika, ale jejich těla zpívala lepší píseň. Opřenou o šerifovu hvězdu, ji Alain přivedl k orgasmu tak silnému, že tenké sklo v okně Saloonu prasklo pod jejím výkřikem. A kovbojové u stolů zatleskali.
„Pojď rychle pryč, desperáte, než někoho napadne a bude mě chtít přefiknout nebo rovnou předat ďáblu.“ „Tak nechť ať to zkusí, zastřelím ho jako psa,” řekl Alain. A jejich smích se smísil s potem nadržených mužů a whisky. Alain ji k sobě přitiskl, a prsten na její ruce začal znovu zářit.
„Připravená na cestu, cowgirlko?“
„Jen pokud budeme v dalším století víc nazí než teď,“ řekla šupácky oděná Lada.
Kapitola VI – Pod maskou v Benátkách
Voda líně lízala boky gondoly. Pomalé šplouchání bylo jediné, co rušilo ticho dýchajícího města. Benátky vzkvétaly. karneval vrcholil. Město bylo prostřené jako tělo připravené být prolomeno a ochutnáno. Lada se dívala na svůj odraz ve vodě z gondoly. Měla masku, bílou, jemně krémovou, zakrývající tvář až k rtům. Na krku korále z perleti, šaty rozepnuté až pod hrudník, záda holá, boky v sametu, který něžně šustil pokaždé, když se pohnula. Alain seděl naproti. V černém fraku s maskou harlekýna a neklidnou jiskrou v očích.
Připluli k palazzu, kde se uvnitř za mramorovými sloupy odehrával rozkošný večer, bál s peřím, vínem, harfami a rozkošemi ve všech formách. Vešli. Všude kolem zpocená těla v stínech hedvábných závěsů. Maska vedle masky. Muži líbali ženy, ženy sváděly ženy, a muži muže. Mezi tančícími postavami se jako zlatý proud vinula hudba. Alain se k ní naklonil: „V tomhle světě nikdo nemluví pravdu ústy… jen tělem.“ Lada mu položila dlaň na rozkrok. Byl tvrdý. Přesně, jak chtěla. Zatáhla ho do postranní komnaty. Místnost byla rudě nasvícená, s pohovkami, polštáři a vůní kadidla smíšenou s potem.
„Chci tě slyšet dýchat... bez masky.“
Strhla mu tu jeho. Pak si stáhla svou. Slíbala mu pot z čela a kousala mu ret, dokud nezasykl. Otočil ji, ohnul přes sametovou opěru sedačky. Prstem jí sjel od šíje po bedra, dolů k vlhké touze, která už čekala. Vklouzl do ní bez váhání, podrážděný, hladový.
Třásla se, pevně sevřená, pohybujíc boky se živočišnou lačností, její zadeček se houpal v rytmu milování, pleskot těl se mísil s hudbou venku. Její vyvrcholení bylo prudké, nečekané, přivřela oči, prsty se zarývala do sametu. Alain zasyčel její jméno jako modlitbu… “Mon dieu… Laduško!” Ještě se ani nenadechla a prsten začal znovu pulzovat. Zazářil do modrorůžové.
Kapitola VII – Berlín, 1933
Sázka na pád.
Pianino hrálo tiše refrén. Lustry se třpytily jako slzy na cigaretové špičce. Alain měl dlouhý černý kabát. Lada červené šaty se saténovou stuhou omotanou kolem krku. Jediný šperk - prsten, stále na jejím prstu, stále připraven vrhnout je hlouběji do šílenství.
Vešli do klubu Déshabillé, kde se touha mísila s jazzem a každý stín zval k hříchu. Lada zpívala na pódiu. V ruce mikrofon, hlas sametový, dráždivý, slabiky se vlnily jako tělo, které se pomalu svléká. Alain seděl v kuřáckém koutku, popíjel koňak, oči přibité na ní. Zpívala jen pro něj. Každá nota jako dotek. Každý pohled jako slib.
Po přídavku za ní přišel chodbou a přitiskl ji ke zdi. Bez slov. Polibek byl živočišně syrový, ruce jí dal pod šaty, zvedl její nohy kolem svých boků. Vrazil ho do ní silně, napoprvé. Opírala se zády o nahřátou zeď, sténala bez dechu. Každý pohyb byl tvrdší, prsty na krku, zuby na rtu.
„Liebe… mors tua est vita mea… Tvá smrt je můj život…“ řekl Alain.
Vyvrcholení přišlo rychle, živočišně, bodlo je oba jako blesk. A pak… Ticho. Koupelna hotelu. Paříž. Rok neznámý. Lada leží v bílé vaně. Alain jí myje záda. Mlčky. Prsten leží na okraji. A tichý hlas jí šeptá do ucha: „Kam dál? Čas už neexistuje. Jsme jen ty a já…“
Kapitola VIII – Ranní tělo lásky
Byla ještě tma, když hotelový pokoj v Paříži zalehlo ticho. Staré hodiny na zdi odtikávaly čas, ale mezi těmi dvěma už dávno neplatil. Lada seděla na posteli v růžové košili, Alainově, kterou mu v noci stáhla, když mu hladila ramena a snažila se uklidnit jeho dech po další prudké cestě prstenem času. Alain byl nádherný i v oslabení. Ležel opřený o čelo postele, oči s dlouhými řasami zavřené, byl klidný.
Lada se sklonila k jeho břichu. Rty se mu lehce dotkla pod pupíkem, a jeho to zalechtalo. "Je lechtivý," pomyslela si s úsměvem. Pak rty sjela níže. Jemně. Pozorovala, jak se jeho dech prohlubuje. Neřekl nic. Jen se mu zachvěla brada, a prsty jedné ruky sevřel prostěradlo. Vzala si ho do úst, pomalu. Klidně. Ne hltavě, ale s vroucnou oddaností. Začala pomalými, dlouhými pohyby. Jazykem obkroužila špičku, nenechala ho nikam uhnout. Užívala si každé jeho zavrnění, každý nádech, který se měnil v tichý sten. Rukou ho svírala u kořene, byl teplý, tvrdý, sametový. Do rytmu si pomáhala druhou rukou na jeho varlatech. Po chvíli zvedla oči. Alain ji pozoroval. Oči zamlžené, prsty měl ve svých vlasech, neříkal nic, jako by ani nemohl. Každý jeho nádech byl těžší než předtím.
„Tu me consumes,“ zamumlal. – Spaluješ mě.
Zrychlila, ne prudce, jen přesněji cílila svůj pohyb. Její rty se pohybovaly po celé délce jeho penisu, jazyk klouzal s nimi, pak ho brala do úst znovu a znovu hluboko a cítila, jak se mu cuká tělo a v penisu mu tepe. „Lado, Laduško…“ vydechl. Nepřestávala. Jeho stehno se napjalo. Rukou jí sevřel vlasy. Věděla, že už to dlouho nevydrží. A když se prohnul, prudce, a s tichým zasténáním jí naplnil ústa… polkla všechno, bez mrknutí oka. Až do konce. Opřela si bradu o jeho bok, zavřela oči. Usmívala se. A on, celý zadýchaný, vzal její tváře do svých dlaní a přitáhl si ji ke svým rtům, které zašeptaly.
„Jsi můj hřích... a zároveň má spása.“
Pak se pomalu převalil k ní, a začal jí stejnou pozornost vracet nejprve polibky pak prsty a nakonec jazykem, rty i penýskem. Ale to už je jiná kapitola…
Kapitola IX – Rty Bohů
Paříž ještě spala. Ulice voněly deštěm z minulé noci, ale uvnitř hotelového pokoje se rodilo jiné počasí, vlhké, horké, tajemné. Lada ležela na zádech, zakrytá jen lehkou přikrývkou, která jí sklouzla přes bok, odhalila stehno a kousek zadečku. Alain ji pozoroval. Pořád opřený v polštářích, s tělem uvolněným, ale s očima, které toužily znovu. Znovu ji mít. Znovu ji cítit. Znovu ji pít. Pomalu se k ní naklonil. Neřekl nic. Jazykem jí přejel od klíční kosti k bradavce, která už byla tvrdá, citlivá, čekající. Vzal ji do úst a sál. Jemně, pak silněji. Lada zaklonila hlavu a vydala měkký zvuk: nebyl to hlas, byl to dech potěšení.
„Mon amour…“ šeptal jí mezi polibky.
„Chci slyšet pulsovat tvé srdce… Tam dole, mezi stehny.“
Políbil jí bříško, pak sjížděl dolů, obličejem sklouzával po jejích bocích. Odtáhl přikrývku. Byla nahá, otevřená, připravená. Zvedl a roztáhl jí nohy. Pomalu, pomalu. Pak se dlouze kochal pohledem na její chvějící se klitoris. Jazykem přejel vnitřní stranu stehna, tak blízko, až se zachvěla. A pak… Rty se dotkl toho místa. Horkého, vlhkého, pulsujícího. Jemný polibek, na klitoris, pak přidal jazyk, nejprve se jí dotýkal jako pírko, pak přitlačil. Zakroužil v pochvě, ochutnal její dychtivost, její šťávu. Lada zavřela oči. Prsty mu vpletla do vlasů. Cítil, jak se pod ním vlní. Její tělo reagovalo, pohybovalo se do rytmu jeho úst. Jazykem ji hladil, střídal rychlé kmity s dlouhými tahy, kreslil v ní hluboké oblouky. Znal její tělo už tak dobře… a přesto, jako by ho znovu objevoval.
„Ach ano... ach Alaine...“ vzdychala…
Jeho ruce jí zatím držely boky, jazyk v ní pracoval jako varhaník ve vlastním rytmu. A pak, zavlnila se. Vykřikla. Její tělo se napjalo, stehna mu sevřela kolem hlavy, zmítala se, a on ji držel a nepřestával, jazykem zachytil každý pulz jejího vyvrcholení, slízl každou krůpěj její slasti.
Klepala se… a šeptala “Merci… merci… Alaine…”
Když se vrátil k jejím rtům, podívala se na něj s očima plnýma světla. „Zastavíme čas?“
„Ne…“ šeptl. „Uděláme to znovu.“
A pak ji otočil na bříško. Zvedl jí zadeček až nahoru až úplně nejvýš, poklekl nad ni a prudce ho do ní vsunul. Laduška téměř nedýchala, bylo to pro ni nové, zvláštní, chvěla se očekáváním… Cítila, že se jí vrací vzrušení, a Alain pokračoval… Uchopil ji v pase a tvrdými přírazy ve stakatu raz, dva, TŘI ji plynule šoustal, raz, dva TŘI, raz, dva TŘI… Raz byl jemný, dva tvrdý do střední hloubky a na TŘI ho do ní vrážel plnou silou a co nejhlouběji, raz, dva TŘI… raz, dva TŘI… raz, dva TŘI… Laduška na tři vždy vyjekla, bylo to, jako by jí tam někde vzadu třel svým penisem nějaké nové, vzrušivé místo, nestačila si všimnout, jak a kdy v ní narostla taková zvláštní, nová až děsivá slast…
A chtěla to, chtěla to stále víc, přirážela i na raz i dva, a Alánek nezpomaloval, naopak zrychlil na raz, Dva... raz, Dva... a ona se najednou slyšela, jak na něj křičí:
“Ano, ano, dělej mi to víc, víc, ještě… šoustej mě, udělej mi to…”
Slast, co se v ní rozlévala, jako by neměla konce… a pak to přišlo, Alánek zrychlil na Raz, raz, raz a vrážel ho do ní jako nikdy před tím, slast jí sevřela útroby, aby vzápětí povolila a ustoupila křečím nekontrolovatelné extáze… Šílela, byla jen uzlíček rozkoše, padla na břicho, a poslední, co cítila, než upadla do slastných mdlob, byl Alánkův vrchol, cítila jeho penis až až tam v hloubce u dělohy, a také zaslechla jeho chroptění, když do ní stříkal. Když se probrala, seděl Alain u ní a na čele měla studený obklad.
“Je suis désolé, mon amour, je ne voulais pas te blesser,” - Promiň mi to lásko moje, nechtěl jsem ti ublížit, omlouval se Alain a plakal. "Nene, miláčku, tys mi neublížil, naopak, našel jsi v mém těle nový a nádherný druh slasti, zešílela jsem z toho… Désolé, pardon, promiň a děkuji ti má lásko.“ Sundala si obklad, vzala ho za ruku a tak vroucně jako mu jí vzápětí líbala, mu ji nikdo nikdy nelíbal.
A Alain se šibalsky usmál a pravil: "ach, tys mě vyděsila, je li tomu tak, pak to musíme brzy opakovat, aby si tvá kundička zvykala, to já ti děkuju, má lásko, děkuju. Poté se objali a smáli se i plakali zároveň.
Kapitola X - Chrám v mlze
Byl večer, a jejich těla se pomalu nořila do teplé vody. Onsen, přírodní horký pramen obklopený skalami, ukrytý hluboko v horách, tam, kde i čas zadržoval dech. Ticho. Jen vůně borovice, horká pára a vlhké kapky stékající po jejich ramenou. Lada měla na sobě jen tenkou yukatu, lehké bavlněné kimono, navlhčené párou, která ho přilepila k jejímu tělu. Rty růžové, tváře rozjasněné teplem. Alain seděl naproti ní, s pohledem tak klidným, jako by znal všechny hloubky světa. Byl klidný, ale jeho oči říkaly víc. Viděly totiž ji. Toužily po té kráse v něžném balení východní noci.
Po přídavku za ní přišel chodbou a přitiskl ji ke zdi. Bez slov. Polibek byl živočišně syrový, ruce jí dal pod šaty, zvedl její nohy kolem svých boků. Vrazil ho do ní silně, napoprvé. Opírala se zády o nahřátou zeď, sténala bez dechu. Každý pohyb byl tvrdší, prsty na krku, zuby na rtu.
„Liebe… mors tua est vita mea… Tvá smrt je můj život…“ řekl Alain.
Vyvrcholení přišlo rychle, živočišně, bodlo je oba jako blesk. A pak… Ticho. Koupelna hotelu. Paříž. Rok neznámý. Lada leží v bílé vaně. Alain jí myje záda. Mlčky. Prsten leží na okraji. A tichý hlas jí šeptá do ucha: „Kam dál? Čas už neexistuje. Jsme jen ty a já…“
Kapitola VIII – Ranní tělo lásky
Byla ještě tma, když hotelový pokoj v Paříži zalehlo ticho. Staré hodiny na zdi odtikávaly čas, ale mezi těmi dvěma už dávno neplatil. Lada seděla na posteli v růžové košili, Alainově, kterou mu v noci stáhla, když mu hladila ramena a snažila se uklidnit jeho dech po další prudké cestě prstenem času. Alain byl nádherný i v oslabení. Ležel opřený o čelo postele, oči s dlouhými řasami zavřené, byl klidný.
Lada se sklonila k jeho břichu. Rty se mu lehce dotkla pod pupíkem, a jeho to zalechtalo. "Je lechtivý," pomyslela si s úsměvem. Pak rty sjela níže. Jemně. Pozorovala, jak se jeho dech prohlubuje. Neřekl nic. Jen se mu zachvěla brada, a prsty jedné ruky sevřel prostěradlo. Vzala si ho do úst, pomalu. Klidně. Ne hltavě, ale s vroucnou oddaností. Začala pomalými, dlouhými pohyby. Jazykem obkroužila špičku, nenechala ho nikam uhnout. Užívala si každé jeho zavrnění, každý nádech, který se měnil v tichý sten. Rukou ho svírala u kořene, byl teplý, tvrdý, sametový. Do rytmu si pomáhala druhou rukou na jeho varlatech. Po chvíli zvedla oči. Alain ji pozoroval. Oči zamlžené, prsty měl ve svých vlasech, neříkal nic, jako by ani nemohl. Každý jeho nádech byl těžší než předtím.
„Tu me consumes,“ zamumlal. – Spaluješ mě.
Zrychlila, ne prudce, jen přesněji cílila svůj pohyb. Její rty se pohybovaly po celé délce jeho penisu, jazyk klouzal s nimi, pak ho brala do úst znovu a znovu hluboko a cítila, jak se mu cuká tělo a v penisu mu tepe. „Lado, Laduško…“ vydechl. Nepřestávala. Jeho stehno se napjalo. Rukou jí sevřel vlasy. Věděla, že už to dlouho nevydrží. A když se prohnul, prudce, a s tichým zasténáním jí naplnil ústa… polkla všechno, bez mrknutí oka. Až do konce. Opřela si bradu o jeho bok, zavřela oči. Usmívala se. A on, celý zadýchaný, vzal její tváře do svých dlaní a přitáhl si ji ke svým rtům, které zašeptaly.
„Jsi můj hřích... a zároveň má spása.“
Pak se pomalu převalil k ní, a začal jí stejnou pozornost vracet nejprve polibky pak prsty a nakonec jazykem, rty i penýskem. Ale to už je jiná kapitola…
Kapitola IX – Rty Bohů
Paříž ještě spala. Ulice voněly deštěm z minulé noci, ale uvnitř hotelového pokoje se rodilo jiné počasí, vlhké, horké, tajemné. Lada ležela na zádech, zakrytá jen lehkou přikrývkou, která jí sklouzla přes bok, odhalila stehno a kousek zadečku. Alain ji pozoroval. Pořád opřený v polštářích, s tělem uvolněným, ale s očima, které toužily znovu. Znovu ji mít. Znovu ji cítit. Znovu ji pít. Pomalu se k ní naklonil. Neřekl nic. Jazykem jí přejel od klíční kosti k bradavce, která už byla tvrdá, citlivá, čekající. Vzal ji do úst a sál. Jemně, pak silněji. Lada zaklonila hlavu a vydala měkký zvuk: nebyl to hlas, byl to dech potěšení.
„Mon amour…“ šeptal jí mezi polibky.
„Chci slyšet pulsovat tvé srdce… Tam dole, mezi stehny.“
Políbil jí bříško, pak sjížděl dolů, obličejem sklouzával po jejích bocích. Odtáhl přikrývku. Byla nahá, otevřená, připravená. Zvedl a roztáhl jí nohy. Pomalu, pomalu. Pak se dlouze kochal pohledem na její chvějící se klitoris. Jazykem přejel vnitřní stranu stehna, tak blízko, až se zachvěla. A pak… Rty se dotkl toho místa. Horkého, vlhkého, pulsujícího. Jemný polibek, na klitoris, pak přidal jazyk, nejprve se jí dotýkal jako pírko, pak přitlačil. Zakroužil v pochvě, ochutnal její dychtivost, její šťávu. Lada zavřela oči. Prsty mu vpletla do vlasů. Cítil, jak se pod ním vlní. Její tělo reagovalo, pohybovalo se do rytmu jeho úst. Jazykem ji hladil, střídal rychlé kmity s dlouhými tahy, kreslil v ní hluboké oblouky. Znal její tělo už tak dobře… a přesto, jako by ho znovu objevoval.
„Ach ano... ach Alaine...“ vzdychala…
Jeho ruce jí zatím držely boky, jazyk v ní pracoval jako varhaník ve vlastním rytmu. A pak, zavlnila se. Vykřikla. Její tělo se napjalo, stehna mu sevřela kolem hlavy, zmítala se, a on ji držel a nepřestával, jazykem zachytil každý pulz jejího vyvrcholení, slízl každou krůpěj její slasti.
Klepala se… a šeptala “Merci… merci… Alaine…”
Když se vrátil k jejím rtům, podívala se na něj s očima plnýma světla. „Zastavíme čas?“
„Ne…“ šeptl. „Uděláme to znovu.“
A pak ji otočil na bříško. Zvedl jí zadeček až nahoru až úplně nejvýš, poklekl nad ni a prudce ho do ní vsunul. Laduška téměř nedýchala, bylo to pro ni nové, zvláštní, chvěla se očekáváním… Cítila, že se jí vrací vzrušení, a Alain pokračoval… Uchopil ji v pase a tvrdými přírazy ve stakatu raz, dva, TŘI ji plynule šoustal, raz, dva TŘI, raz, dva TŘI… Raz byl jemný, dva tvrdý do střední hloubky a na TŘI ho do ní vrážel plnou silou a co nejhlouběji, raz, dva TŘI… raz, dva TŘI… raz, dva TŘI… Laduška na tři vždy vyjekla, bylo to, jako by jí tam někde vzadu třel svým penisem nějaké nové, vzrušivé místo, nestačila si všimnout, jak a kdy v ní narostla taková zvláštní, nová až děsivá slast…
A chtěla to, chtěla to stále víc, přirážela i na raz i dva, a Alánek nezpomaloval, naopak zrychlil na raz, Dva... raz, Dva... a ona se najednou slyšela, jak na něj křičí:
“Ano, ano, dělej mi to víc, víc, ještě… šoustej mě, udělej mi to…”
Slast, co se v ní rozlévala, jako by neměla konce… a pak to přišlo, Alánek zrychlil na Raz, raz, raz a vrážel ho do ní jako nikdy před tím, slast jí sevřela útroby, aby vzápětí povolila a ustoupila křečím nekontrolovatelné extáze… Šílela, byla jen uzlíček rozkoše, padla na břicho, a poslední, co cítila, než upadla do slastných mdlob, byl Alánkův vrchol, cítila jeho penis až až tam v hloubce u dělohy, a také zaslechla jeho chroptění, když do ní stříkal. Když se probrala, seděl Alain u ní a na čele měla studený obklad.
“Je suis désolé, mon amour, je ne voulais pas te blesser,” - Promiň mi to lásko moje, nechtěl jsem ti ublížit, omlouval se Alain a plakal. "Nene, miláčku, tys mi neublížil, naopak, našel jsi v mém těle nový a nádherný druh slasti, zešílela jsem z toho… Désolé, pardon, promiň a děkuji ti má lásko.“ Sundala si obklad, vzala ho za ruku a tak vroucně jako mu jí vzápětí líbala, mu ji nikdo nikdy nelíbal.
A Alain se šibalsky usmál a pravil: "ach, tys mě vyděsila, je li tomu tak, pak to musíme brzy opakovat, aby si tvá kundička zvykala, to já ti děkuju, má lásko, děkuju. Poté se objali a smáli se i plakali zároveň.
Kapitola X - Chrám v mlze
Byl večer, a jejich těla se pomalu nořila do teplé vody. Onsen, přírodní horký pramen obklopený skalami, ukrytý hluboko v horách, tam, kde i čas zadržoval dech. Ticho. Jen vůně borovice, horká pára a vlhké kapky stékající po jejich ramenou. Lada měla na sobě jen tenkou yukatu, lehké bavlněné kimono, navlhčené párou, která ho přilepila k jejímu tělu. Rty růžové, tváře rozjasněné teplem. Alain seděl naproti ní, s pohledem tak klidným, jako by znal všechny hloubky světa. Byl klidný, ale jeho oči říkaly víc. Viděly totiž ji. Toužily po té kráse v něžném balení východní noci.
Vystoupili z vody do vnitřního prostoru chrámového lázeňského domu. Všechno bylo ze dřeva, světlo svíček, vůně kadidla, tatami pod nohama.
Ve svém pokoji měli na podlaze futon, takový nízký stoleček. Mlčeli.
Lada klečela u svíčky, a když vstala, sklouzla jí yukatu z ramen. Spadla tiše jako okvětní lístek sakury. Stála před Alainem ve své plné síle, nahá, krásná, hrdá. Neskrývala nic. A ještě víc: nabízela všechno.
„Zasloužila bych si,” zašeptala, „aby ses mě dotkl tak, jak se dotýkáš chrámové brány před modlitbou?“
Alain k ní mlčky přistoupil. Jeho ruka jí přejela po páteři, jemně, s úctou, ale jistě. Položil ji do bavlněného futonu a políbil jí kolena. Poté stehna. Pak bříško. Každý jeho pohyb byl jako rituál.
Když do ní vklouzl, nebylo to jen tělem, ale i pohledem, celou duší. Dělal jí to pomalu, táhle. Svého chřestýše do ní nořil vláčně až na doraz, tam se lehounce zavrtal a pak s ním stejně pomalu vyjel až úplně ven, aby jí následně svým tvrdým žaludem znovu rozhrnul pysky a vláčně ji protahoval.
Byl to tanec pomalého zapomenutí. Nad nimi visely lampióny, měkká záře propadala přes rýžový papír. V dálce zněly vějíře větru, které se třou o bambus. Byli jedno tělo. Jeden dech. Jeden plamen v chladné noci. Napětí rostlo jako ruch sakurového listu těsně před pádem. Její ruce svíraly jeho boky. Ladné oblouky kyčlí se tiskly k jeho pánvi. Až nakonec, v tichu přerušovaném jen šepotem tmy, přišlo opojné uvolnění, ne výkřik, pouhé vydechnutí, skoro modlitba.
Byl to tanec pomalého zapomenutí. Nad nimi visely lampióny, měkká záře propadala přes rýžový papír. V dálce zněly vějíře větru, které se třou o bambus. Byli jedno tělo. Jeden dech. Jeden plamen v chladné noci. Napětí rostlo jako ruch sakurového listu těsně před pádem. Její ruce svíraly jeho boky. Ladné oblouky kyčlí se tiskly k jeho pánvi. Až nakonec, v tichu přerušovaném jen šepotem tmy, přišlo opojné uvolnění, ne výkřik, pouhé vydechnutí, skoro modlitba.
„Alaine…“ zašeptala, když ležela na jeho hrudi.
„Ano, lásko?“
„Tohle bylo to nejemnější, co jsme kdy zažili.“
„A přitom nejsilnější,“ odpověděl.
Zatímco usínala, prsten na jejím prstu jemně zapulsoval, ale ne proto, aby je přenesl. Ne, tentokrát ne. Chtěl jim jen poděkovat.
Teď přichází kapitola jiná, melancholická, krásná a hluboce lidská. Prsten je zavedl do Prahy, 22. srpna 1968, den po vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Město dýchá bolestí, lidé šeptají, pláčí místo smíchu, ale právě proto se láska stává zoufalým vzplanutím. Jiskrou v zimě, dotekem navzdory všem tankům.
Teď přichází kapitola jiná, melancholická, krásná a hluboce lidská. Prsten je zavedl do Prahy, 22. srpna 1968, den po vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Město dýchá bolestí, lidé šeptají, pláčí místo smíchu, ale právě proto se láska stává zoufalým vzplanutím. Jiskrou v zimě, dotekem navzdory všem tankům.
Kapitola XI – V tichu obsazené Prahy
22. srpen 1968
Bylo ráno. Mlha se sunula přes Vltavu jako vzpomínka, co bolí. Ulice byly tiché, ne jako po večírku, ale jako po nádechu, který se už nikdo neodvážil vydechnout. Z oken visely československé vlajky, narychlo nakreslené poutače s hesly: Okupanti, jděte domů. A na chodnících květiny. Ulice umíraly, ale srdce lidí hořela. Lada a Alain stáli na Staroměstském náměstí. Alain měl na sobě dlouhý kabát, jen mírně zaprášený. Lada v rudém svetru a úzké černé sukni. V ruce držela zažloutlou růži, kterou jí někdo podal, když prošla kolem plakátu s nápisem „Zůstaneme navzdory!“
Nechápal, proč je zrovna tady. Prsten jim neukázal účel, jen místo. Ale když se jejich ruce spojily, pochopil. Bylo nutné prožít bolest, aby láska měla kde hořet. Schovali se do podkrovního bytu na Žižkově. Úzké schody, vůně silné kávy a starý radiopřijímač, ze kterého šuměl hlas: „Přistávání sovětských strojů dál pokračuje a vláda Československé socialistické republiky, vyzývá ke klidu…“ Alain mlčel. Beze slova seděl, sledoval Laduščiny oči, jak se lesknou směsicí hrůzy a hrdosti.
„Tohle je divná válka,“ řekla tiše.
„Ano. Nejsou tu zákopy. Jen prázdná slova a zbraně v rukou dětí,“ odpověděl.
Přistoupil k ní zezadu. Objal ji, bradu položil na její rameno. Ona se otočila. „Nechci dnes o ničem mluvit, Alaine. Chci pouze cítit, chci cítit tebe.“ Políbila ho. A pak znovu. Silněji, lačněji. Její ruce trhaly knoflíky z jeho košile, jeho dlaně sjížděly po jejích bocích, stahovaly z ní sukni, svetr. Dole, na ulici rachotily tanky, ale v tomhle bytě se čas zastavil. Byli tu jen dva lidé. Dvě duše, které se v celém vesmíru našly, navzdory dějinám, právě teď.
Milovali se na dřevěné podlaze. Bez postele, bez přikrývek. Jen tělo na těle. Alain ji zaléval svými doteky jako živou vodou, zatímco ona ho do sebe přijímala, s hlavou zakloněnou a očima plnýma slz. Bylo to jinak než kdykoli předtím. Nešlo jen o vášeň. Šlo o vzdor. O spojení. O nezlomnost. A když ji držel v náručí v okamžiku nejhlubší rozkoše, ona šeptla:
„Ať se třeba celý svět rozpadne. Já mám tebe, navždy.“
Venku tank změnil směr. Ale uvnitř na chvíli zvítězila něha. Když se prsten času znovu rozzářil, tentokrát poprosili: „Ještě ne. Ještě nás nech chvíli tady.“
A čas je poslechl.
Bylo ráno druhého dne. Vzduchem se nesla zvláštní sladkohořká vůně, jako když sníš sen, který nechceš ukončit, ale víš, že se probudíš. Lada chodila bosá po dřevěné podlaze žižkovského bytu. Měla na sobě jen Alainovu bílou košili, nedbale zapnutou. Kousek rukávu jí sklouzl a odhalil rameno. Z okna pozorovala mlžný horizont Prahy: čnějící věže Týnského chrámu, špičky Hradčan a kouř z ranních kamen. Alain byl opřený o rám dveří, tiše ji sledoval. Kouřil cigaretu posazenou do levého koutku úst, jak to dělal celý život. A přesto, že nebyl z Prahy a ani ona ne, něco je tu drželo. Ne prsten. To to město.
„Máš tu své srdce?“ zachraptěl.
„Ne. Ty jsi mi ho ukradl. Už dávno.“
Usmála se. Přišla až k němu. Políbila ho za uchem. Jemně, skoro neslyšně. Alain odhodil cigaretu do květináče a objal ji. Polibky provoněné nikotinem byly líbezné, pomalé, ne jako ty v minulosti, kdy se vášnivě milovali jako o život. Teď se milovali pro něhu. Odvedl ji zpět do postele, která ještě nebyla ustlaná. Položil ji na záda, jeho rty putovaly přes její klíční kost, přes ňadra a bříško až ke stehnu. Políbil jí koleno, pohladil po lýtku. Ona se celý čas dívala do jeho očí. Nepromluvila. Jen vdechovala jeho blízkost, tiskla se na kůži, která se dotýkala její, hladce, pomalu, vroucně.
Nebe za oknem se zbarvilo do světle šedé. Dole cinkaly tramvaje, jako by zahajovaly další den mezi tím, co se nesmí a tím, co se nejvíc chce.
Alain v ní, byl zase něžný. Ne prudký, ale hluboký. A s jejich těly se setkaly i jejich stíny. Pohybovali se plynule jako delta Vltavy, nahoru, dolu, a doleva a zase vpravo a stále dál… Ona mu vpletla prsty do vlasů, on jí šeptal francouzsky slova, která nebylo třeba překládat. A z rozhlasu zněl Karel Gott - Znám kraj, kde zlátne réva…
Milovali se dlouho. Beze strachu. Jen s nejistotou, že tohle by mohlo být naposledy. Když leželi vedle sebe, vzala jeho ruku a přiložila si ji na hruď.
„Víš, chtěla bych tu zůstat,“ řekla. „V tomhle městě. V tomhle pokoji. V téhle chvíli.“
„Zůstaneme tolik, kolik čas dovolí,“ odpověděl klidně. „A možná ještě o trochu víc.“
A přesto… prsten na jejím prstu tiše zablikal. Ale nezářil silně. Tentokrát čekal. Protože některé chvíle prostě nepatří proudu dějin. Patří jen dvěma lidem.
A také stověžaté Praze. Městu dějin, vášně a romantiky.
st@tlladel 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat