Dívka v červených šatech
Dojel domů s pulzující nejistotou v žilách. Nesedl si, ani si nezul boty. Došel rovnou ke starému psacímu stolku, kde ležel ten prsten, který jej v minulosti zanesl na Dvůr Marie Terezie, a pak odmítl poslušnost, když se tam chtěl mermomocí vrátit. Zhluboka se nadechl. Jemně otočil prstenem na své ruce, zavřel oči a hlasitě řekl: „Chci být tam, kde je ona. Ta žena v rudých šatech. Chci ji poznat.“ A hle! Všechno se roztočilo. Pokoj ztratil pevné kontury, světlo blikalo ve zlatavých stínech, a Alain se rozplynul ve víru času.
Ve starém mlýně
Když se všechno zastavilo, rozhlédl se kolem, stál na nějakém rozcestí. Před ním byla stará kamenitá cesta, lemovaná majestátními duby. Na horizontu ležela vesnice s vysokou bílou věží kostela. Alain se tam vydal, šel rychle a vzrušeně, uvědomil si, že má opět mladé tělo, a v něm mladého ducha. Jak se přibližoval, spatřil stavení, okolo dřevěný plot a za ním…
Ona. Ta dívka v červených šatech. Stála u studny, smála se a klábosila s dalšími dívkami. Když ho spatřila, ztuhla. Jako by věděla. Jako by ho čekala. Jako by ten pohled na něj byl ukrytý někde mezi věky.
Byl nádherný, byl něco mezi písní a pohádkou. „Lado,“ zašeptala jiná dívka vedle ní, a pošťouchla ji loktem. “Podívej, není to ten muž, o kterém se ti dnes v noci zdálo?” Ano, jmenovala se Lada a pocházela z českého venkova, z doby, kdy ještě Marie Terezie nebyla na živu. Její svět byl plný polí, bílých krojů, dožínek a víry ve sny. Když na něj promluvila, její hlas měl zvuk vody stékající po kamíncích.
Byl nádherný, byl něco mezi písní a pohádkou. „Lado,“ zašeptala jiná dívka vedle ní, a pošťouchla ji loktem. “Podívej, není to ten muž, o kterém se ti dnes v noci zdálo?” Ano, jmenovala se Lada a pocházela z českého venkova, z doby, kdy ještě Marie Terezie nebyla na živu. Její svět byl plný polí, bílých krojů, dožínek a víry ve sny. Když na něj promluvila, její hlas měl zvuk vody stékající po kamíncích.
„Odkud jsi?“ zeptala se.
„Z daleka,“ řekl tiše.
„A proč jsi přišel?“
„Protože jsem tě ztratil.“
Uvnitř starého mlýna, kam ho zavedla, bylo bezčasí. Lada si sedla na okraj dřevěné postele a pozorovala ho, toho zvláštního muže, který mluvil nepoddajným jazykem snů. Když se jí dlaněmi dotkl poprvé, zachvěla se jako rozkvétající vlčí mák v teplém vánku. V jeho očích nebyla jen touha, byl tam celý vesmír, nespoutaný, nevyzpytatelný, vášnivý a tak vzrušující.
Jeho polibky nebyly tvrdě venkovské ani panicky nesmělé. Byly měkké a přitom hladové, vedly její dech, každému pohybu jejího těla vycházely vstříc a radily mu, jak se otevřít. V jeho náručí se rázem měnila.
Už nebyla jen dívka ze statku, ale žena, žena, která se právě zrodila z plamenů vášně, které v ní Alain zažehl již u té studny, a to jediným pohledem. Vůně sena se mísila s potem, když se v noci milovali v opuštěné stodole. Její nehty se zatínaly do jeho zad, když se nad ní skláněl a šeptal jí do ucha slova v jazyce, který nikdy neslyšela, a přesto jim všechno v jejím těle rozumělo. Zapomněla na půdu pod sebou, na Boha i vesnici, na otce, který by tohle považoval za hřích. Zapomněla na čas. Zažívala extázi vášní, o jakých ani nevěděla, že existují.
A Alain, ten Bohem nadaný milenec se věru snažil. Lada neměla na svém těle místečka, které by neochutnal svým mlsným a chtivým jazýčkem, žili spolu od orgasmu k orgasmu a jediné, čeho se on bál, bylo to, že se bude muset vrátit zpět, do svého zestárlého těla, tam, kdesi v Paříži.
Už nebyla jen dívka ze statku, ale žena, žena, která se právě zrodila z plamenů vášně, které v ní Alain zažehl již u té studny, a to jediným pohledem. Vůně sena se mísila s potem, když se v noci milovali v opuštěné stodole. Její nehty se zatínaly do jeho zad, když se nad ní skláněl a šeptal jí do ucha slova v jazyce, který nikdy neslyšela, a přesto jim všechno v jejím těle rozumělo. Zapomněla na půdu pod sebou, na Boha i vesnici, na otce, který by tohle považoval za hřích. Zapomněla na čas. Zažívala extázi vášní, o jakých ani nevěděla, že existují.
A Alain, ten Bohem nadaný milenec se věru snažil. Lada neměla na svém těle místečka, které by neochutnal svým mlsným a chtivým jazýčkem, žili spolu od orgasmu k orgasmu a jediné, čeho se on bál, bylo to, že se bude muset vrátit zpět, do svého zestárlého těla, tam, kdesi v Paříži.
Povídali si spolu celé noci. Alain jí vyprávěl o světě, který ještě neexistoval, o elektrickém světle, o filmech na plátně, o městě jménem Paříž, kde ulice voní kávou a smutek má hlas Edith Piaf.
Lada ho lačně poslouchala. A když poprvé spatřila svůj pohyblivý obraz v jakémsi podivném zrcadle z budoucnosti, které Alain přinesl sebou, řekla:
„Ach, takovou se vskutku cítím být, ale tomu zrcátku nevěřím. Věřím jen tvým upřímným očím.“
Prožili spolu týdny, měsíce. Někdy na louce, jindy v kostelní věži, kde mu ukazovala červené střechy svého světa. Líbali se v obilí, na břehu rybníka, na seně i ve stáji, radovali se z obyčejných chvil. A Alain, ten muž, který prožil věky, byl opět šťastný a mladý.
A právě tehdy, krátce po nádherném milování, když leželi nazí a vyčerpaní pod hvězdami na krásné pasece přikryti pouze tmou, vytáhl Alain kouzelný prsten, a svěřil se Ladušce s tím, jak se sem dostal. Když domluvil, rozplakali se. Nechtěli se rozloučit.
Ale prsten již nějaký čas zářil a blikal.
Čas volal
Nemohl tu zůstat navždy.
Alain se zamyslel a něco ho napadlo. Zpět si ji vzít nemůže, to už zkoušel, ale co ji vzít jinam? A tak se jí zeptal:
„Chceš se mnou vidět, kde jsem žil, když jsem byl mladý? Chceš navštívit můj bouřlivý, krásný svět… kde se tančí twist, ženy nosí krátké sukně a města vibrují v rytmu jazzu? Opustíš to tady a půjdeš se mnou?“
Lada mu položila svou ruku na srdce, stejně jako ji kdysi on položil na srdce Marie Terezie. Ale Alain tentokrát věděl, že to bude jiné, Lada byla na rozdíl od Marie připravena jít s ním.
„Nechci být jen stínem ve tvé paměti, Alaine. Také nechci, abys ty byl stínem v paměti mé. Ale miluji tuto zemi stejně jako tebe, půjdu s tebou kamkoli, když mi slíbíš, že se sem jednou vrátíme.”
Srdce jí zběsile bušilo. „Slibuji,” řekl Alain a otočiv prstenem ji pevně sevřel v náručí. Kdyby se někdo díval ve chvíli, kdy se čas zakřivil, spatřil by rudé záblesky, víření světel a dvě těla mizící v čase i prostoru, myslel by však, že je to sen.
„Chceš se mnou vidět, kde jsem žil, když jsem byl mladý? Chceš navštívit můj bouřlivý, krásný svět… kde se tančí twist, ženy nosí krátké sukně a města vibrují v rytmu jazzu? Opustíš to tady a půjdeš se mnou?“
Lada mu položila svou ruku na srdce, stejně jako ji kdysi on položil na srdce Marie Terezie. Ale Alain tentokrát věděl, že to bude jiné, Lada byla na rozdíl od Marie připravena jít s ním.
„Nechci být jen stínem ve tvé paměti, Alaine. Také nechci, abys ty byl stínem v paměti mé. Ale miluji tuto zemi stejně jako tebe, půjdu s tebou kamkoli, když mi slíbíš, že se sem jednou vrátíme.”
Srdce jí zběsile bušilo. „Slibuji,” řekl Alain a otočiv prstenem ji pevně sevřel v náručí. Kdyby se někdo díval ve chvíli, kdy se čas zakřivil, spatřil by rudé záblesky, víření světel a dvě těla mizící v čase i prostoru, myslel by však, že je to sen.
Paříž 1965
Objevili se uprostřed Paříže, psal se rok 1965. Nebe bylo kouřově zbarvené a ulice pulzovala životem. Alain měl na sobě šedý oblek z lehké vlny, tmavohnědé lehce zvlněné vlasy sčesané jako obvykle a oči mu žhnuly jako v jeho nejslavnějších filmech. Byl mladý. Byl dokonalý. Byl jedinečný, byl prostě božský.
Lada měla oblečeny zavinovací šaty, které zdůrazňovaly linie jejího těla. Kolem ní se točila vůně parfému Chanel N°5, a v očích jste jí mohli číst, jak je hrdá na toho svého božského Alaina.
A pařížská noc? Ta byla jako stvořená pro jejich hříchy bez výčitek.
V hotelovém pokoji s výhledem na Seinu ji položil na hedvábné prostěradlo, pomalu jí rozvázal šaty a políbil každou odhalenou část těla tak, jak to uměl jen on. Jeho rty bloudily od krku a rtů přes klíční kosti až na její hrudník se vztyčenými bradavkami, které dlouze a jemně sál. Tep se mu zrychlil, když se její stehna roztáhla a obejmula jeho boky. Okamžitě si ji vzal. Vnikl do ní a miloval jí dlouze, hladově, znovu a znovu. Lada nevěděla, jestli je to hudba, která zněla z rádia, nebo pulz jejich spojených těl, co vyplňovalo místnost, ale bylo to opojné.
V jeho objetí se naučila, jak chutná rozkoš, která nemá žádné hranice. A každá ta noc byla jiná, milovali se vášnivě, nestoudně a bez skrupulí, bral si ji v tmavorudě osvětlených jazzových klubech, kde tančila bosá a bez kalhotek v jeho náručí, přes den se koupali na střeše hotelu a dělali to ve vířivkách, ona mu šeptala česká slova, a on je opakoval s takovým tím francouzským přízvukem, že se tomu oba šíleně smáli, aby se vzápětí milovali znovu a znovu.
V hotelovém pokoji s výhledem na Seinu ji položil na hedvábné prostěradlo, pomalu jí rozvázal šaty a políbil každou odhalenou část těla tak, jak to uměl jen on. Jeho rty bloudily od krku a rtů přes klíční kosti až na její hrudník se vztyčenými bradavkami, které dlouze a jemně sál. Tep se mu zrychlil, když se její stehna roztáhla a obejmula jeho boky. Okamžitě si ji vzal. Vnikl do ní a miloval jí dlouze, hladově, znovu a znovu. Lada nevěděla, jestli je to hudba, která zněla z rádia, nebo pulz jejich spojených těl, co vyplňovalo místnost, ale bylo to opojné.
V jeho objetí se naučila, jak chutná rozkoš, která nemá žádné hranice. A každá ta noc byla jiná, milovali se vášnivě, nestoudně a bez skrupulí, bral si ji v tmavorudě osvětlených jazzových klubech, kde tančila bosá a bez kalhotek v jeho náručí, přes den se koupali na střeše hotelu a dělali to ve vířivkách, ona mu šeptala česká slova, a on je opakoval s takovým tím francouzským přízvukem, že se tomu oba šíleně smáli, aby se vzápětí milovali znovu a znovu.
Dopoledne pak prospali, dokud je nevzbudil hlad, skutečný, živočišný hlad. Nechali si donést na pokoj ty nejskvělejší lahůdky, kachní jatýrka, lososa, humra, a hlavně krvavé steaky. Ty Alain i Lada milovali, on je krájel a střídavě je dával do úst jí i sobě, nakonec jí krmil masíčkem z humra. K tomu popíjeli pravé šampaňské. Oba měli v očích plamínky lásky a nekonečné touhy, takže se vždy ještě na závěr pomilovali a hnali na výlet.
Byli všude, Alain měl svou vlastí helikoptéru a tak celé odpoledne procourali po Francii. Večer je čekal pokaždé jiný klub, kde tančili do umdlení, aby pak znovu ožili při vášnivém milování. Jiné ráno si spolu dali kávu ze stánku na ulici, Alain měl na sobě rolák a černé brýle, Lada dlouhý kabát a jeho ruku kolem boků. Toulali se Saint-Germainem jako dvě duše, které konečně našly klid. Občas se cestou políbili, smáli se. Někdy profrčeli na motorce skrze Champs-Élysées, on ji držel jednou rukou za stehno a ona se vzadu smála a křičela do větru:
Byli všude, Alain měl svou vlastí helikoptéru a tak celé odpoledne procourali po Francii. Večer je čekal pokaždé jiný klub, kde tančili do umdlení, aby pak znovu ožili při vášnivém milování. Jiné ráno si spolu dali kávu ze stánku na ulici, Alain měl na sobě rolák a černé brýle, Lada dlouhý kabát a jeho ruku kolem boků. Toulali se Saint-Germainem jako dvě duše, které konečně našly klid. Občas se cestou políbili, smáli se. Někdy profrčeli na motorce skrze Champs-Élysées, on ji držel jednou rukou za stehno a ona se vzadu smála a křičela do větru:
“Miluju Alaina Delona!”
A večer znovu, hotel, koupel se svíčkami, dotyky ve vodě. Lada si z vlasů splétala cop, dlouhý až na klín, omotávala ho kolem něj, jako by hledala nový způsob, jak se dostat ještě hlouběji do jeho těla. Alain ji zvedal, pokládal na umyvadlo a miloval ji jazykem, mezi všemi těmi zrcadly, v tlumeném světle, plném stínů, kde se však oba mohli kochat pohledem na nádheru svých těl až do nejmenších detailů. Ona mu na oplátku často sála to jeho nádherné mužství, kdy on sténal a ona do minuty ochutnávala jeho horkou lávu, chutnající po čokoládě a banánech, protože takový dezert Alain miloval.
Láska bez času
Měli lásku mezi stíny a světlem. Byli láskou bez času.
V jednom hotelovém pokoji s výhledem na Latinskou čtvrť Lada ležela na posteli potažené hnědým sametem a pozorovala, jak si Alain rozepíná knoflíky košile. Pohyboval se pomalu, s jistotou filmového hrdiny i hloubkou skutečného muže. V jeho pohledu nebyla póza. Byl to pohled predátora, ale zároveň něžného milence.
„Jsi stále krásnější, jsi jako sen,“ řekl jí.
„Takže mě vidíš jako ve snu?“ usmála se.
Usedl vedle ní a pohladil ji po stehně, přes látku černých punčoch, které si oblékla jen pro něj. Pomalu jí posunul sukni nahoru, hladil ji konečky prstů, jako by ji nejprve chtěl nakreslit, než si ji vezme. Její tělo mu odpovídalo, celá se roztřásla.
Nachýlil se k její tváři.
„Směšná otázka, ale proč jsi vlastně šla se mnou?“
„Protože ses na mě podíval jinak než kdokoliv před tím. Díval ses na mě ne jako na dívku, ale jako na ženu, na osudovou ženu, která tě možná zničí, ale ty na to nedbáš.“
„Směšná otázka, ale proč jsi vlastně šla se mnou?“
„Protože ses na mě podíval jinak než kdokoliv před tím. Díval ses na mě ne jako na dívku, ale jako na ženu, na osudovou ženu, která tě možná zničí, ale ty na to nedbáš.“
Políbil ji. Pomalu. Smyslně. Každý jeho dotek byl slib: vášnivý slib, že ji přivede do slastné extáze znovu a znovu.
Otočila se, posadila se mu na klín a jemnými prsty mu stáhla košili z ramen. Jeho tělo bylo pevné, mladé, ale zároveň plné zastřené něhy, jakou má jen ten, kdo ví, o čem je svět. Políbila ho mezi klíční kosti. Cítil její dech, jazyk, jemnost i její milostný hlad a začal nad sebou ztrácet kontrolu.
Lada se nenápadně natáhla dozadu a z vlasů si vytáhla červenou stuhu. Omotala mu ji kolem zápěstí a přitáhla ho za ni blíž.
„Teď jsi můj, Alaine Delone,“ zašeptala.
„Byl jsem tvůj od první chvíle, kdy jsi stála na okraji té silnice,“ odpověděl Alain Delon.
Svlékali se v rytmu nějaké táhlé písně, co jim zněla za okny, každý jejich pohyb odpovídal té smyslné hudbě. Když ji položil na postel, rozevřel jí stehna, dal si její nohy na ramena a vklouzl do ní pomalu, pomaloučku, s takovou něhou, až se jí tajil dech.
Milovali se dlouze, s očima otevřenýma, a když se dostali spolu na samotný vrchol slasti, zmožení a naplnění, Laduška sténala a Alain jí šeptal do ucha cosi tak smyslně nádherného, že se nemohla ještě dlouho uklidnit:
"Je suis fou de toi, j'ai la tête et les mains pleines de toi, je ne sais pas quoi t'embrasser avant, je veux vivre et mourir en toi, tu es mon amour sauvage et magnifique, tu es ma douce Déesse..."
Líbala ho, hladila, tiskla se k němu, neustále se vrtěla, houpala, až to Alain nevydržel a udělal se s ní znovu a znovu… Bylo to nepopsatelné, bylo to jako výkřik do nekonečna. Zůstali propojeni. Dýchali spolu a srdce jim tloukla v rytmu hudby z baru na rohu.
„Teď jsi můj, Alaine Delone,“ zašeptala.
„Byl jsem tvůj od první chvíle, kdy jsi stála na okraji té silnice,“ odpověděl Alain Delon.
Svlékali se v rytmu nějaké táhlé písně, co jim zněla za okny, každý jejich pohyb odpovídal té smyslné hudbě. Když ji položil na postel, rozevřel jí stehna, dal si její nohy na ramena a vklouzl do ní pomalu, pomaloučku, s takovou něhou, až se jí tajil dech.
Milovali se dlouze, s očima otevřenýma, a když se dostali spolu na samotný vrchol slasti, zmožení a naplnění, Laduška sténala a Alain jí šeptal do ucha cosi tak smyslně nádherného, že se nemohla ještě dlouho uklidnit:
"Je suis fou de toi, j'ai la tête et les mains pleines de toi, je ne sais pas quoi t'embrasser avant, je veux vivre et mourir en toi, tu es mon amour sauvage et magnifique, tu es ma douce Déesse..."
Líbala ho, hladila, tiskla se k němu, neustále se vrtěla, houpala, až to Alain nevydržel a udělal se s ní znovu a znovu… Bylo to nepopsatelné, bylo to jako výkřik do nekonečna. Zůstali propojeni. Dýchali spolu a srdce jim tloukla v rytmu hudby z baru na rohu.
„V Paříži je krásně, prožívám to tu s tebou mnohem víc,“ zašeptala mu Lada.
„To proto, že ty jsi Paříž,“ odpověděl jí Alain.
„To proto, že ty jsi Paříž,“ odpověděl jí Alain.
No řekněte, kdo by nechtěl takový život, a navíc ještě s Alainem Delonem? Jednu noc se ho zeptala:
„Co bude pak dál, až nám uplyne náš čas?“
„Čas je jen výmluva. Pokud mě budeš dál milovat, žádné 'pak' neexistuje,“ řekl.
Objala ho a byla šťastná.
„Mohl bych s tebou žít věčně,“ zašeptal jí do ucha.
„Kdyby však nějaká věčnost existovala,“ dodal.
Uprostřed všeho toho štěstí si Lada začala všímat, že prsten čím dál častěji bliká. Alain byl čím dál unavenější a tak poslední dny trávili jen v posteli, kde mu vášeň kupodivu nescházela. Životy, které prožil, se na něm zřejmě podepsaly. Spal s ní sice dál, ale v očích měl stíny, a pleť mu bledla. Objevovalo se u něj jakési povědomí o tom, že s časem nevyhrávají ani ty největší lásky.
Lada cítila, že posmutněl, a tak ho políbila, vzala jeho ruku, chytila prsten a řekla:
„Tak pojďme žít dál. Až do posledního dechu. Milovat se tak, že budeme my ten čas a ostatní ať zmizí. Půjč mi ten prsten,“ zašeptala.
Podíval se na ni. „Víš, co to znamená?“
Lada přikývla. „Nechci tě navždy ztratit. Ale ani nechci zůstat jen vzpomínkou na jednu Paříž. Chci víc. Cítím to. Naše láska má… dějiny.“
„A budoucnost?“ zeptal se.
„Uvidíme,“ usmála se a otočila prstenem ve světle Eiffelovky.
„Tak pojďme žít dál. Až do posledního dechu. Milovat se tak, že budeme my ten čas a ostatní ať zmizí. Půjč mi ten prsten,“ zašeptala.
Podíval se na ni. „Víš, co to znamená?“
Lada přikývla. „Nechci tě navždy ztratit. Ale ani nechci zůstat jen vzpomínkou na jednu Paříž. Chci víc. Cítím to. Naše láska má… dějiny.“
„A budoucnost?“ zeptal se.
„Uvidíme,“ usmála se a otočila prstenem ve světle Eiffelovky.
A čas se znova roztančil...
st@tlladelon 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat