Byla noc a Paříž zářila víc než kdy jindy. Vzduch voněl tabákem, parfémem a příslibem, že se dnes stane něco mimořádného. A taky, že ano. Alánek mě vzal do náruče a přenesl ven
ke svému Mercedesu. Na sobě měl dokonale střižený oblek, a když jsem nastoupila, políbil mi vnitřní stranu zápěstí, přesně tak, jak to dělal, když měl v plánu unést mě na celou noc.
Luskl prsty a rázem jsem byla v róbě, jak do plesu v Elysejském paláci.
Luskl prsty a rázem jsem byla v róbě, jak do plesu v Elysejském paláci.
První zastávka byla v Le Palace, v tehdy novém chrámu světel a hudby, kde stěny zářily a parket se houpal pod kroky tanečníků. Než jsem stačila dopít první sklenku šampaňského, už mě vedl na parket. Jeho ruce byly pevné, ale přitom pružné, jeho dech se dotýkal mého ucha, když mi do rytmu šeptal slova, kterým jsem nerozuměla a možná ani neměla: Mon amour fou, je te veux, ici, dehors, dans la chambre, sur le sol et au lit, je veux te baiser et te baiser, je ne peux pas être sans toi…
Chvěla jsem se touhou, a tak mě po tanci odvedl zpět do limuzíny, kde mě přivedl do extáze, aby pak nechal zastavit u Chez Castel na Rue Princesse, v soukromém klubu, kam se nechodilo bez pozvání. Tam jsme tančili tak blízko sebe, že jsme se pohybovali spíš jako jeden člověk než dva. Hudba byla hlasitá, ale já slyšela jen tlukot jeho srdce.
Byl ve mně, každý jeho pohled, každý stisk jeho prstů na mých bedrech mi působil větší a větší slast, až jsem se mu v náručí udělala. On se zastavil a tiskl se ke mně tak dlouho, až jsem cítila tep jeho penýsku… Vůbec jsem si nevšimla, že se kolem nás lidé zastavují a dívají se, protože jsme se líbali, jako by svět kolem nebyl.
Chvěla jsem se touhou, a tak mě po tanci odvedl zpět do limuzíny, kde mě přivedl do extáze, aby pak nechal zastavit u Chez Castel na Rue Princesse, v soukromém klubu, kam se nechodilo bez pozvání. Tam jsme tančili tak blízko sebe, že jsme se pohybovali spíš jako jeden člověk než dva. Hudba byla hlasitá, ale já slyšela jen tlukot jeho srdce.
Byl ve mně, každý jeho pohled, každý stisk jeho prstů na mých bedrech mi působil větší a větší slast, až jsem se mu v náručí udělala. On se zastavil a tiskl se ke mně tak dlouho, až jsem cítila tep jeho penýsku… Vůbec jsem si nevšimla, že se kolem nás lidé zastavují a dívají se, protože jsme se líbali, jako by svět kolem nebyl.
A taky, že nebyl.
Pak jsme se v autě převlékali a slíbávali si ze sebe vzájemně tu tichou slast. Přijeli jsme do Régine’s, slavného nočního klubu, kde se mísila smetánka s těmi, kdo tam jen na chvíli zavítali a nikdy už se nevrátili. On mi přinesl koktejl, posadil mě na barovou stoličku, ale než jsem se napila, přitáhl mě k sobě a políbil tak, že barman na chvíli přestal leštit sklenici.
Pamatuju si, jak jsme se zastavili v maličkém jazzovém baru u Saint Germain des Prés, kde se kapela nesnažila hrát hlasitě, a přesto nám její tóny pronikaly pod kůži, jako řezavé uhlíky z větrem rozdmýchávaného ohně. Tam jsme se už jen drželi za ruce, on mě hladil po stehnech a v očích měl ten pohled, kterým mi říkal, že až vyjdeme ven, nepustí mě z náruče.
No a tak to taky udělal.
Uličkami, v nichž voněla noc a pečené kaštany, mě vedl k autu, ale nespěchal. Každých pár kroků mě přitiskl ke zdi, políbil a pomiloval, jako by chtěl zastavit čas, a pak pokračoval, až jsme došli k autu. Nevím, kde se ta vášeň ve mně brala, a už vůbec nevím, kde v něm. Byli jsme, jako posedlí, a kdyby nás někdo odtrhl, asi bych touhou zemřela.
Ulice Rue de Ponthieu zářila pod světly neonu, když Alánek zastavil znovu svůj černý Mercedes, byli jsme u Crazy Horse Saloonu, legendárního kabaretu na avenue George V. Tam s grácií zářila Lova Moor, skutečná hvězda revue, objevená Alainem Bernardinem, majitelem salónu. Byla ztělesněním pařížského šarmu, její pohyby byly ladné, energické a sálalo z nich tajemství i úsměv. Seděli jsme u podia, Alánek mě pevně tiskl k sobě. Jeho ruka na mém stehně, dech na krku, a mé vzrušení by se dalo krájet. Viděla jsem stíny žen kolem. Tančily? Možná.
Nebo to byly jen obrazy jeho minulosti?
Romy Schneider - bolestná krása, v úsměvu něco, na co neumí Alain zapomenout. Nathalie Delon - studená krása sochy, přitom vášnivá, elegantní a nedosažitelná. Mireille Darc - jemná kráska v šatech barvy šampaňského, jejíž pohled byl pobavený, ale s lehkým tikem soustředěné pozornosti a pochopením v oku.
Tancovaly kolem nás jako duchové, a já necítila strach, jen to, jak se ke mně Alánek tiskne čím dál víc. Pak mě vzal na parket. V rytmu hudby nás svět kolem přestával zajímat, byli jsme tam sami pro sebe, tělem i duší. Když Lova skončila své vystoupení, stáli jsme stále v němém objetí, doznělá hudba a hlavně naše těla pevně spojovala naše duše.
Později jsme opět projížděli ulice Paříže, prázdné a stříbřité. Jeli jsme do hotelu po prázdných ulicích, Paříž byla jako rozmazaná akvarelová malba. Dveře pokoje se za námi zavřely a on mě obejmul, aniž by cokoli řekl. Nemusela jsem mluvit jeho náruč byla soukromý přístav, kterým mě objal a nepustil až do rozbřesku…
A pak, přišlo ráno…
Probudila jsem se v jeho náručí, prostěradla zmuchlaná, vlasy rozcuchané a tělo celé obepnuté jeho teplem. V sobě jeho touhu a okolo ní můj chtíč. Dobré dvě hodiny mě miloval, pomalu i rychle, vážně a s úsměvem, jako by chtěl, abych v každém tom pohybu cítila tu jeho noční Paříž, tu vůni parfému Lovy Moor, zvuk smíchu jeho bývalých lásek, a chuť jeho slibujících úst plných lásky, která nevyprchala ani po svítání. Miloval mě něžně i vášnivě, každou buňkou jsem vnímala Paříž lásky, stínů, ticha a hlavně jeho.
Když bůhví po kolikáté vyvrcholil a i já se třásla po sté slastí, rozplakal se, držel mě pevně rukama a jen opakoval: Laduška, mon amour, où étais-tu, mon Dieu?
Pamatuju si, jak jsme se zastavili v maličkém jazzovém baru u Saint Germain des Prés, kde se kapela nesnažila hrát hlasitě, a přesto nám její tóny pronikaly pod kůži, jako řezavé uhlíky z větrem rozdmýchávaného ohně. Tam jsme se už jen drželi za ruce, on mě hladil po stehnech a v očích měl ten pohled, kterým mi říkal, že až vyjdeme ven, nepustí mě z náruče.
No a tak to taky udělal.
Uličkami, v nichž voněla noc a pečené kaštany, mě vedl k autu, ale nespěchal. Každých pár kroků mě přitiskl ke zdi, políbil a pomiloval, jako by chtěl zastavit čas, a pak pokračoval, až jsme došli k autu. Nevím, kde se ta vášeň ve mně brala, a už vůbec nevím, kde v něm. Byli jsme, jako posedlí, a kdyby nás někdo odtrhl, asi bych touhou zemřela.
Ulice Rue de Ponthieu zářila pod světly neonu, když Alánek zastavil znovu svůj černý Mercedes, byli jsme u Crazy Horse Saloonu, legendárního kabaretu na avenue George V. Tam s grácií zářila Lova Moor, skutečná hvězda revue, objevená Alainem Bernardinem, majitelem salónu. Byla ztělesněním pařížského šarmu, její pohyby byly ladné, energické a sálalo z nich tajemství i úsměv. Seděli jsme u podia, Alánek mě pevně tiskl k sobě. Jeho ruka na mém stehně, dech na krku, a mé vzrušení by se dalo krájet. Viděla jsem stíny žen kolem. Tančily? Možná.
Nebo to byly jen obrazy jeho minulosti?
Romy Schneider - bolestná krása, v úsměvu něco, na co neumí Alain zapomenout. Nathalie Delon - studená krása sochy, přitom vášnivá, elegantní a nedosažitelná. Mireille Darc - jemná kráska v šatech barvy šampaňského, jejíž pohled byl pobavený, ale s lehkým tikem soustředěné pozornosti a pochopením v oku.
Tancovaly kolem nás jako duchové, a já necítila strach, jen to, jak se ke mně Alánek tiskne čím dál víc. Pak mě vzal na parket. V rytmu hudby nás svět kolem přestával zajímat, byli jsme tam sami pro sebe, tělem i duší. Když Lova skončila své vystoupení, stáli jsme stále v němém objetí, doznělá hudba a hlavně naše těla pevně spojovala naše duše.
Později jsme opět projížděli ulice Paříže, prázdné a stříbřité. Jeli jsme do hotelu po prázdných ulicích, Paříž byla jako rozmazaná akvarelová malba. Dveře pokoje se za námi zavřely a on mě obejmul, aniž by cokoli řekl. Nemusela jsem mluvit jeho náruč byla soukromý přístav, kterým mě objal a nepustil až do rozbřesku…
A pak, přišlo ráno…
Probudila jsem se v jeho náručí, prostěradla zmuchlaná, vlasy rozcuchané a tělo celé obepnuté jeho teplem. V sobě jeho touhu a okolo ní můj chtíč. Dobré dvě hodiny mě miloval, pomalu i rychle, vážně a s úsměvem, jako by chtěl, abych v každém tom pohybu cítila tu jeho noční Paříž, tu vůni parfému Lovy Moor, zvuk smíchu jeho bývalých lásek, a chuť jeho slibujících úst plných lásky, která nevyprchala ani po svítání. Miloval mě něžně i vášnivě, každou buňkou jsem vnímala Paříž lásky, stínů, ticha a hlavně jeho.
Když bůhví po kolikáté vyvrcholil a i já se třásla po sté slastí, rozplakal se, držel mě pevně rukama a jen opakoval: Laduška, mon amour, où étais-tu, mon Dieu?
A já odpověděla: Čekala jsem na tebe, má lásko sladká...
st@tlladel 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat