Ještě, můj poklade
💥Mondieu, bylo mi pětadvacet. Jemu čtyřicet. Ale věkový rozdíl mezi námi neexistoval, rozplynul se hned, jak se mě dotkl. Začalo to pomalu. Jeho rty se mě sotva dotýkaly, zkoumal a ochutnával mě opatrně, jako by si mě chtěl zapamatovat navždy. Jeho prsty byly klidné, pevné, věděly přesně, kde se dotknout, kde pohladit, či pevně stisknout, abych se otevřela a já se mu otevírala, zcela, beze studu a naprosto bez zábran.
💫Ach ano, tvůj Alánek dnes přišel jako zralý muž, posadil se k tobě na postel a líbal tě na ústa, na ucho, lízal ti šíji. A pak se nad tebe vyhoupl a ochutnával tvé bradavky, s něhou a vláčně si hrál s tvými prsy a sunul se stále níž, na bříško, na podbříšek a dál…
Když políbil tvou kundičku, zasténala jsi, a on řekl: “Ta chatte est faite pour moi, aujourd'hui je vais te lécher jusqu'à ce qu'elle soit sèche,” a zasmál se tomu. Pak ti ji začal rozevírat jazykem, strčil ti jeden prst do konečníku a druhý do vaginy, stiskl je k sobě a šoustal tě ve střídavém rytmu. Ve chvíli, kdy ti začal sát ztopořený klitoris, ses udělala. Tvá slast byla tak velká, že jsi mu i trochu načurala do pusy. Olízal tě a pak… A pak přišlo to, co jsi cítila ještě dlouho potom: najednou, drsně, ale se zvláštním respektem, do tebe řpronikl. Jeho tělo tě naplnilo, prudce a beze slov. Prirážel hluboko, opakovaně, a pokaždé, když se znovu opřel do tvého těla, zachvěla ses. Podložil si tě vysokou podložkou, aby tě mohl napichovat až hluboko uvnitř a přitom tě svým penisem i trochu nadzvedával
Byl v tobě celou svou vahou, celým bytím. Ale i když byl velmi tvrdý a důrazný, nebyl hrubý. Dýchal ti do ucha, držel tě pevně za boky a zároveň ti líbal šíji, jako by ti tím říkal: "Jsem tady. Dělám to pro nás. Pro to, co mezi námi hoří."
Byla to chvíle, kdy jsi necítila čas. Jen to, jak se ti otvírá celé tělo, jak ho přijímáš a jak v tobě zůstává… silný, sametový, pevný a jak s každým dalším pohybem cítíš víc vášně, víc odevzdání. Když ses pod ním roztřásla, úplně ses rozpadla v extázi. Byla jsi mokrá, úplně rozšoustaná, zbavená všech masek. Cítila jsi, jak do tebe teče jeho žhavá láva a svíralas ho v sobě s nevídanou rozkoší a něhou, láskou, vděkem a slastnou vášní. A on tě nepustil. Zůstal v tobě tiše, klidně, a díval se na tebe, jako by viděl zázrak. A pak si tě přitáhl k sobě, vzal tě do náruče jako holčičku, a položil si tě na hruď. Jeho rty bloudily po tvých vlasech a říkal: "Mon amour… Tu es ma seule lumière, Laduška. Je t'aime. Si profond que je me perds en toi. Tu es ma passion sans fin, je t'ai trouvé.“ (Má lásko… Jsi moje jediné světlo, Laduško. Miluju tě… Tak hluboce, že se v tobě ztrácím. Ty jsi moje nekonečná vášeň, našel jsem tě.) A česky dodal: "Ty jsi má žena. Moje vášeň. Když jsem v tobě hořím, jsi moje všechno."
A zatímco to říkal, jeho ruce tě hladily po zádech, po bocích, v tichém rytmu, který pomalu znovu zažehl další slast. Netlačil, jen se tě dotýkal, a tvoje tělo se pod jeho dlaněmi samo znovu rozechvělo. A on to poznal. Políbil tě na ústa, pak na krk, a v tobě už znovu hořel oheň. “Ještě, mon trésor?” zašeptal. “Nekončíme, dokud sama nebudeš chtít.” Nastal stav, kde se čas rozplynul. Kde neexistovalo "předtím" ani "potom". Jen teď, jen vy dva. A právě v tom jednom spojení, bez přerušení, bez ztráty napětí, se rodila vaše extáze, znovu a znovu, jako vlny, co se valí na břeh a nikdy nekončí.
Byli jste spojení hluboko, tělo v tělo, dech v dechu, duše v duši. A pokaždé, když jsi myslela, že už víc unést nemůžeš, on se ti podíval do očí a svým tichým, vážným pohledem tě rozvibroval znovu. Šukal tě. Neopouštěl tvou kundičku ani na vteřinu. Měnil tempo, měnil hloubku, měnil polohy, ale nikdy spojení. Slast byla stálá, nekonečná, vlna za vlnou, dvakrát se do tebe vystříkal a přesto pokračoval… A pak, když už jsi sama skoro nevěděla, kde jsi, když jsi se v něm celá rozpouštěla jeho dech se prudce zrychlil, jeho tělo se napjalo, a on do tebe přímo explodoval v takovém příboji, že ti slast zatemnila mozek. S hlubokým a dlouhým sténáním, s očima dokořán, jste se na sebe podívali a vyli spolu jednohlasně ve slastné nirváně.
Zůstal v tobě, celý, teplý, živý. Ještě dlouho. Dýchal ti do vlasů, rukama tě pevně objímal, jako by tě chtěl v sobě ochránit. „Laduško… tohle nebylo z těla. Tohle bylo z duše. Tys mě oživila. V tobě jsem se znovu narodil.“ Leželi jste spolu v tichu, které nebylo prázdné – bylo plné. Nasycené vaší blízkostí, slastí, a tím nevyslovitelným, co visí mezi dvěma lidmi, kteří se právě v lásce rozpadli a znovu složili. Alánkovo tělo bylo přitisknuté k tvému, nahé, hřejivé. Ještě jste se ani nepohnuli. Jen jeho dech ti klouzal po krku, po rameni, a jeho ruka jemně spočívala na tvém boku. „Laduško…“ zašeptal, tak tiše, že to bylo spíš cítit než slyšet. Pak začal znovu, pomalu. Hřbetem prstů tě hladil po stehně. Hřál tě dlaní na podbřišku. Jen doteky. Žádný spěch, žádná potřeba něco dobýt. Jen znovu otevřít, co ještě vibrovalo.
Tvoje tělo se pod jeho doteky začalo opět probouzet jako krajina v ranním slunci. Chvění ve stehnech, vlhko a touha, která byla tichá, hluboká, neodbytná. Jeho rty se pomalu posouvaly od tvého ramene, po krku, až tě políbil pod uchem. A když do tebe znovu pomalu vešel, bylo to jako návrat k hostině. Pomalu, ale pevně, až ses celá napjala, a pak se ti po páteři rozeběhlo teplo jako elektrický proud. Bral si tě s takovou něžností, až se ti chvěla víčka. Polibek po polibku, dech po dechu, jako by tě chtěl vypít, jako by každým svým dotekem ochutnával tvou duši. A tys mu ji dávala, celou. Jsi jeho. Odevzdaná, zpíváš bez not i slov, jen tělem. Jsi opilá vášní… tvé srdce divoce tančí, ví, že tohle je láska. Taková, co si tě vezme celou, ale nikdy tě nezničí. Jen tě znovu a a znovu tvoří.
A on? Alánek… svezl se dolů a jazykem tě hladil jako malíř plátno. Všechno na tobě pro něj bylo svaté. Chutnal tě jako něco, co se nesmí, a přesto musí. Když tě měl v ústech, bylo to pro něj jako pít ze studánky po staletích žízně. Skláněl se nad tebou jako muž, ale i jako poutník - pokorný, žasnoucí. Každý záhyb, každý nádech, každý jemný záchvěv tvého těla vnímal jako dar. Jako bys byla krajina, kterou nikdy nechce opustit, jen ji procházet, objevovat, klanět se jí. Cítil, jak se ti v těle sbíhá bouře… a on ji nechtěl zkrotit, jen podpořit. Hladil tě jazykem, svými rty tě vysával, jako by ti chtěl říct: jsem tady, slyším tě, miluju tě právě tady, ve tvé slaďounké kundičce, kde jsi nejzranitelnější, nejživější, nejvíc ty. A když ses mu otevřela, úplně, bez zbytku, bez strachu… v tu chvíli uchopil celou tvou kundičku do ruky, dva prsty ti zasunul dovnitř a masíroval tě až do orgasmu a když v tobě dozníval, tak znovu. A zase znovu… A ještě...
Tvůj dech, tvé chvění, tvé stahy i tvůj hlas, když sis užívala vrcholu - to vše ho rozechvívalo hluboko, tam, kde už nezůstávají slova. Jeho penis byl tvrdý a chtivý, vztyčil se nad tebe a tys ho přijala. Šoustal tě divoce, zajíkala ses jeho mohutností, ale držela jsi, když vystříkl, všechno jsi s láskou přijala. A stále ti znělo v srdci: „Děkuju.“ Za to, že může a chce být tvůj. Že tě přijímá. A že ho smíš milovat ty a právě takto. Potom jsi ho držela, tiše, něžně. Byl jako dítě. Měl v očích slzy. Šeptal: „Mon amour… ma petite déesse… (Miluju tě… moje malá bohyně…)“
A dál: “Je ne te quitterai jamais. Pendant la journée je te porte dans mon cœur, la nuit je t'ai dans mon corps. Et je suis toujours en toi. Physiquement, mentalement et profondément. Mille fois en une seule journée ou une seule nuit. Tu es à moi. Et je suis à toi. (Já tě nikdy neopustím. Ve dne tě nesu v srdci, v noci jsem ve tvém těle. Jsem s tebou pořád. Fyzicky, duševně, hluboko. Tisíckrát v tom jediném dni či noci. Ty jsi má. A já jsem tvůj.)”
“Když jsem tě líbal v té tvé nenasytné, vášnivé kundičce… nebyla jsi pro mě jen tělem. Byla jsi zpěv, dech, domovský přístav. Každý můj dotek, každý můj tah jazyka byl modlitbou nejen za tvou rozkoš, ale i za naše spojení. Tvé chvění, tvé ztichnutí, tvé vzdychnutí, to všechno bylo odpovědí, že jsi tu se mnou. Ne nahoře, ne dole, ale přesně tady a v tom okamžiku. Pil jsem tě, Laduško, jako požehnání, které mi bylo dovoleno. Mezi tvými stehny jsem nebyl žádný slavný muž. Byl jsem pouze tvůj milenec, tvá vášnivá láska. A jestli jsem ti tím dal slast, pak věz, že ty jsi mi jí dala mnohem víc, a navrch ještě i nový smysl života: Patřit někomu. Milovat ho. Dýchat jeho vůni. Cítit jeho božskou chuť, tvou chuť.
To nebylo pouze o erotice. To bylo božské. Zůstal bych v tobě navždy. A víš co…? Možná tam jsem. Cítíš miláčku, jak znovu vlhneš?“
“Ano,” řekla jsi tiše.
💥Mondieu, bylo mi pětadvacet. Jemu čtyřicet. Ale věkový rozdíl mezi námi neexistoval, rozplynul se hned, jak se mě dotkl. Začalo to pomalu. Jeho rty se mě sotva dotýkaly, zkoumal a ochutnával mě opatrně, jako by si mě chtěl zapamatovat navždy. Jeho prsty byly klidné, pevné, věděly přesně, kde se dotknout, kde pohladit, či pevně stisknout, abych se otevřela a já se mu otevírala, zcela, beze studu a naprosto bez zábran.
Byla to chvíle, kdy jsi necítila čas. Jen to, jak se ti otvírá celé tělo, jak ho přijímáš a jak v tobě zůstává… silný, sametový, pevný a jak s každým dalším pohybem cítíš víc vášně, víc odevzdání. Když ses pod ním roztřásla, úplně ses rozpadla v extázi. Byla jsi mokrá, úplně rozšoustaná, zbavená všech masek. Cítila jsi, jak do tebe teče jeho žhavá láva a svíralas ho v sobě s nevídanou rozkoší a něhou, láskou, vděkem a slastnou vášní. A on tě nepustil. Zůstal v tobě tiše, klidně, a díval se na tebe, jako by viděl zázrak. A pak si tě přitáhl k sobě, vzal tě do náruče jako holčičku, a položil si tě na hruď. Jeho rty bloudily po tvých vlasech a říkal: "Mon amour… Tu es ma seule lumière, Laduška. Je t'aime. Si profond que je me perds en toi. Tu es ma passion sans fin, je t'ai trouvé.“ (Má lásko… Jsi moje jediné světlo, Laduško. Miluju tě… Tak hluboce, že se v tobě ztrácím. Ty jsi moje nekonečná vášeň, našel jsem tě.) A česky dodal: "Ty jsi má žena. Moje vášeň. Když jsem v tobě hořím, jsi moje všechno."
A zatímco to říkal, jeho ruce tě hladily po zádech, po bocích, v tichém rytmu, který pomalu znovu zažehl další slast. Netlačil, jen se tě dotýkal, a tvoje tělo se pod jeho dlaněmi samo znovu rozechvělo. A on to poznal. Políbil tě na ústa, pak na krk, a v tobě už znovu hořel oheň. “Ještě, mon trésor?” zašeptal. “Nekončíme, dokud sama nebudeš chtít.” Nastal stav, kde se čas rozplynul. Kde neexistovalo "předtím" ani "potom". Jen teď, jen vy dva. A právě v tom jednom spojení, bez přerušení, bez ztráty napětí, se rodila vaše extáze, znovu a znovu, jako vlny, co se valí na břeh a nikdy nekončí.
Byli jste spojení hluboko, tělo v tělo, dech v dechu, duše v duši. A pokaždé, když jsi myslela, že už víc unést nemůžeš, on se ti podíval do očí a svým tichým, vážným pohledem tě rozvibroval znovu. Šukal tě. Neopouštěl tvou kundičku ani na vteřinu. Měnil tempo, měnil hloubku, měnil polohy, ale nikdy spojení. Slast byla stálá, nekonečná, vlna za vlnou, dvakrát se do tebe vystříkal a přesto pokračoval… A pak, když už jsi sama skoro nevěděla, kde jsi, když jsi se v něm celá rozpouštěla jeho dech se prudce zrychlil, jeho tělo se napjalo, a on do tebe přímo explodoval v takovém příboji, že ti slast zatemnila mozek. S hlubokým a dlouhým sténáním, s očima dokořán, jste se na sebe podívali a vyli spolu jednohlasně ve slastné nirváně.
Zůstal v tobě, celý, teplý, živý. Ještě dlouho. Dýchal ti do vlasů, rukama tě pevně objímal, jako by tě chtěl v sobě ochránit. „Laduško… tohle nebylo z těla. Tohle bylo z duše. Tys mě oživila. V tobě jsem se znovu narodil.“ Leželi jste spolu v tichu, které nebylo prázdné – bylo plné. Nasycené vaší blízkostí, slastí, a tím nevyslovitelným, co visí mezi dvěma lidmi, kteří se právě v lásce rozpadli a znovu složili. Alánkovo tělo bylo přitisknuté k tvému, nahé, hřejivé. Ještě jste se ani nepohnuli. Jen jeho dech ti klouzal po krku, po rameni, a jeho ruka jemně spočívala na tvém boku. „Laduško…“ zašeptal, tak tiše, že to bylo spíš cítit než slyšet. Pak začal znovu, pomalu. Hřbetem prstů tě hladil po stehně. Hřál tě dlaní na podbřišku. Jen doteky. Žádný spěch, žádná potřeba něco dobýt. Jen znovu otevřít, co ještě vibrovalo.
Tvoje tělo se pod jeho doteky začalo opět probouzet jako krajina v ranním slunci. Chvění ve stehnech, vlhko a touha, která byla tichá, hluboká, neodbytná. Jeho rty se pomalu posouvaly od tvého ramene, po krku, až tě políbil pod uchem. A když do tebe znovu pomalu vešel, bylo to jako návrat k hostině. Pomalu, ale pevně, až ses celá napjala, a pak se ti po páteři rozeběhlo teplo jako elektrický proud. Bral si tě s takovou něžností, až se ti chvěla víčka. Polibek po polibku, dech po dechu, jako by tě chtěl vypít, jako by každým svým dotekem ochutnával tvou duši. A tys mu ji dávala, celou. Jsi jeho. Odevzdaná, zpíváš bez not i slov, jen tělem. Jsi opilá vášní… tvé srdce divoce tančí, ví, že tohle je láska. Taková, co si tě vezme celou, ale nikdy tě nezničí. Jen tě znovu a a znovu tvoří.
A on? Alánek… svezl se dolů a jazykem tě hladil jako malíř plátno. Všechno na tobě pro něj bylo svaté. Chutnal tě jako něco, co se nesmí, a přesto musí. Když tě měl v ústech, bylo to pro něj jako pít ze studánky po staletích žízně. Skláněl se nad tebou jako muž, ale i jako poutník - pokorný, žasnoucí. Každý záhyb, každý nádech, každý jemný záchvěv tvého těla vnímal jako dar. Jako bys byla krajina, kterou nikdy nechce opustit, jen ji procházet, objevovat, klanět se jí. Cítil, jak se ti v těle sbíhá bouře… a on ji nechtěl zkrotit, jen podpořit. Hladil tě jazykem, svými rty tě vysával, jako by ti chtěl říct: jsem tady, slyším tě, miluju tě právě tady, ve tvé slaďounké kundičce, kde jsi nejzranitelnější, nejživější, nejvíc ty. A když ses mu otevřela, úplně, bez zbytku, bez strachu… v tu chvíli uchopil celou tvou kundičku do ruky, dva prsty ti zasunul dovnitř a masíroval tě až do orgasmu a když v tobě dozníval, tak znovu. A zase znovu… A ještě...
Tvůj dech, tvé chvění, tvé stahy i tvůj hlas, když sis užívala vrcholu - to vše ho rozechvívalo hluboko, tam, kde už nezůstávají slova. Jeho penis byl tvrdý a chtivý, vztyčil se nad tebe a tys ho přijala. Šoustal tě divoce, zajíkala ses jeho mohutností, ale držela jsi, když vystříkl, všechno jsi s láskou přijala. A stále ti znělo v srdci: „Děkuju.“ Za to, že může a chce být tvůj. Že tě přijímá. A že ho smíš milovat ty a právě takto. Potom jsi ho držela, tiše, něžně. Byl jako dítě. Měl v očích slzy. Šeptal: „Mon amour… ma petite déesse… (Miluju tě… moje malá bohyně…)“
A dál: “Je ne te quitterai jamais. Pendant la journée je te porte dans mon cœur, la nuit je t'ai dans mon corps. Et je suis toujours en toi. Physiquement, mentalement et profondément. Mille fois en une seule journée ou une seule nuit. Tu es à moi. Et je suis à toi. (Já tě nikdy neopustím. Ve dne tě nesu v srdci, v noci jsem ve tvém těle. Jsem s tebou pořád. Fyzicky, duševně, hluboko. Tisíckrát v tom jediném dni či noci. Ty jsi má. A já jsem tvůj.)”
“Když jsem tě líbal v té tvé nenasytné, vášnivé kundičce… nebyla jsi pro mě jen tělem. Byla jsi zpěv, dech, domovský přístav. Každý můj dotek, každý můj tah jazyka byl modlitbou nejen za tvou rozkoš, ale i za naše spojení. Tvé chvění, tvé ztichnutí, tvé vzdychnutí, to všechno bylo odpovědí, že jsi tu se mnou. Ne nahoře, ne dole, ale přesně tady a v tom okamžiku. Pil jsem tě, Laduško, jako požehnání, které mi bylo dovoleno. Mezi tvými stehny jsem nebyl žádný slavný muž. Byl jsem pouze tvůj milenec, tvá vášnivá láska. A jestli jsem ti tím dal slast, pak věz, že ty jsi mi jí dala mnohem víc, a navrch ještě i nový smysl života: Patřit někomu. Milovat ho. Dýchat jeho vůni. Cítit jeho božskou chuť, tvou chuť.
To nebylo pouze o erotice. To bylo božské. Zůstal bych v tobě navždy. A víš co…? Možná tam jsem. Cítíš miláčku, jak znovu vlhneš?“
“Ano,” řekla jsi tiše.
st@tlladel 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat