Neonový dech devadesátek
Devadesátá léta.
Ulice žila graffiti, undergroundem a poezií asfaltu. Alain měl koženou bundu, rozcuchané vlasy a v očích žár, který neměl nikdo jiný na světě. Lada stála vedle něj ve stříbrné minisukni a bílém tílku. Vlasy volně na ramenou, oči jako kosmický prach.
„Nikdy mě neomrzíš, ani kdyby čas četl náš příběh pozpátku,“ řekl.
„Kdybys mě nemiloval, zničilo by mě to,“ usmála se.
“Kdybys nemilovala ty mě, zabije mě to,” odpověděl.
„Nikdy mě neomrzíš, ani kdyby čas četl náš příběh pozpátku,“ řekl.
„Kdybys mě nemiloval, zničilo by mě to,“ usmála se.
“Kdybys nemilovala ty mě, zabije mě to,” odpověděl.
Slyšeli hudbu v klubové noci. Vešli do podzemního klubu Schattengold, světlem proříznutého jen laserovým tepem. Alain si ji přitiskl zezadu k sobě na tanečním parketu, ruce jí položil na boky a tělem ji vedl v rytmu skladby. Lada mu olízla špičku prstu a polkla tu slinu jako sladké tajemství.
Tančili, až byli zbrocení potem a jejich hormony se plašily.
Utekli zadním východem do chladné ulice. Jejich polibky byly divoké, hladové, Lada měla svou lagunku celou zmáčenou touhou. Přirazil ji ke zdi, ruce sklouzly pod její sukni, zvedla nohu kolem jeho pasu a zasténala, když do ní rychle a vášnivě vnikl. Těla se jim spojila jako dva plameny, které odmítají vyhasnout. Nezůstala po nich žádná slova, jen vzdechy a pára na zdech s vůní divokého sexu.
Ráno ve starém bytě v Prenzlauer Berg pili kávu v peřinách nasáklých potem i parfémem, Lada rozcuchaná, s cigaretou mezi prsty, Alain ležérní, ale bdělý, s pohledem, kterým jí četl myšlenky ještě dřív, než je vyslovila.
„Chceš už domů?“ zeptal se jednoho rána.
„Ne. Chci zůstat. Tady. Takhle. S tebou, ve věčném opojení,“ odpověděla.
„Ale ten prsten nás nenechá nikde usadit, stále nás žene dál a dál…“ řekl Alain.
„Nevadí, ukaž mi další světy, ale v každém tom světě chci být tvoje,“ řekla Lada.
Nekonečno světů
Navštívili Amsterdam, kde se milovali v zadní místnosti svého Coffe eshopu, v rytmu Massive Attack sice spomaleným tempem, ale s o to větším chtíčem. Coffee shop provozovali skoro 5 let, ve dne prodávali konopí a v noci se milovali, často pod hvězdami na terase svého nově pořízeného střešního bytu.
V New Yorku je prsten hodil do taxíku, co jel právě po Brooklynském mostě. Lada neměla kalhotky. Alain si toho všiml ve chvíli, kdy si vložila jeho dlaň do klína a zasténala mu do ucha. Udělal jí to rukou, moc nepotřebovala, byla do něj pořád blázen. Když vystoupili, třásla se jim oběma kolena a v Grandhotelu Hilton, kde bydleli, se milovali dva dny a dvě noci bez přerušení.
Pak přišel chladný Londýn, kde právě probíhala korunovace královny Alžběty II. ve Westminsterském opatství. Bylo úterý 2. června 1953, a Alainovi bylo v té době skoro 18 a Laduška se ještě nenarodila. Bylo zvláštní vidět Alžbětu ještě velmi mladičkou, po té, co jí v minulosti viděli chodit o holi, křehkou a shrbenou. V Londýně dlouho nepobyli, nebyla to doba bezpečná, všude se roztahovala církev a předsudky neměly hranic. Když opustili Londýn, prsten se na Alainově ruce jemně zaleskl. Tentokrát je nevrhl do světla, ale do ticha.
Petrohrad, ještě carský, z doby, kdy se po Něvském prospektu procházely ženy v kožešinách a muži s lesklými holemi. Zima se třpytila, vzduch voněl kouřem a koňmi, a Lada cítila, jak se v jejích dlaních sráží dech do páry. Ubytovali se v malém pokoji nad knihkupectvím na Fontance. Bylo tam teplo od kamen a ve vzduchu směs inkoustu a parfému. Alain četl Ladušce Puškina francouzsky, hlas měl tichý, lehce zastřený, jako by věděl, že každé slovo má v tomhle městě paměť.
Když se k ní naklonil, měla pocit, že slyší tlukot srdcí celé širé Rusi, hromady sněhu, samovary, i dech všech milenců, kteří se v mrazu tulili, aby přežili. Milovali se spolu, pomalu, s tvářemi osvícenými jen světlem svíčky. Venku šel kolem muž se zvonem a křičel, že zamrzla řeka. Alain řekl:
„Nic nezamrzá, dokud na to dýcháš.“
Bylo ráno. Petrohrad se probouzel pozvolna. Vše se dělo v šedi, v kouři, v tichu. Rolničky ruských Trojek zněly jako dálky, řeka pod ledem byla spíš myšlenka než voda. Bydleli jste nad knihkupectvím pana Grišina, starce s tváří, která připomínala dřevo. Když zjistil, že Alain umí francouzsky, našel v zaprášené bedně několik svazků, které se chystal spálit, protože „nikdo už tady pořádně tý řeči nerozumí.“ Vy jste je roztřídili, očistili, a slíbili přeložit. První z nich byl Balzac, pak Maupassant, pak jakýsi zapomenutý deník ženy, co psala o Paříži, aniž ji, kdy viděla.
A tak jste zůstali.
Lada přepisovala v noci francouzské knihy do azbuky, Alain je předčítal zákazníkům, ti seděli s hrnky čaje, poslouchali ho, a i když lecčemu nerozuměli, bylo v těch knihách něco, čemu se nemuselo úplně rozumět, nahrazoval to tón, rytmus, dech a Alainovo charizma. Po večerech jste roznášeli čaj chudým dělníkům, vyměňovali jejich příběhy za vaší kůrku chleba, a lidé vám začali říkat „francouzští andělé.“ Jeden starý voják vám daroval malou stříbrnou ikonu se slovy:
„Když se ztratíte, dotkněte se této ikony a pomyslete na toho, koho jste kdysi milovali. Najde vás to.“
Byly to týdny, kdy jste ztratili pojem o čase. Z oken jste pozorovali vločky, pomalé a dokonalé. Alain ráno odhazoval sníh před obchodem, ty jsi rozpalovala kamna a nosila v zástěře dřevo. Váš pokoj byl provoněný voskem, papírem a těly. Když jste se milovali, venku se ozýval vzdálený zpěv chóru tak hluboký, že zněl, jako by se modlil i za vás. Jednou večer, když Grišin usnul, našli jste v knize složený kus látky. Uvnitř byla malá mapa s poznámkou: „Za hranicí ledu začíná písek.“ A prsten, který celou dobu visel Ladě na krku, se lehce zachvěl.
Někdy ve čtvrtém měsíci vašeho pobytu začalo tát. Ne náhle, ale po kapkách, jako když se svět rozhodne, že si dá načas. Voda stékala po oknech knihkupectví a psala prstem po skle slova, která Alain četl nahlas, i když tam nic napsané nebylo. Lidé začali znovu přicházet, studenti, ženy s dětmi, vojáci po službě. Všichni si chtěli nechat něco přeložit, přečíst, pochopit. Lada přepisovala francouzské dopisy z Napoleonovy války, ty, které nikdy nedošly. Byly křehké jako listí. Alain mezitím svým tichým, hlubokým hlasem četl básně Rutebeufa a lidé poslouchali, aniž by rozuměli slovům, obdivovali se Alainovu tónu.
„Chudák Rutebeuf,“ řekl jednou stařec, co přišel s rukama zkřehlýma od práce.
„Ano, a přitom žije v každém z nás,“ odpověděla jsi.
Jednoho rána, když ses probudila, Alain už byl oblečený. Stál u okna a v prstech otáčel mapu, tu s nápisem Za hranicí ledu začíná písek.
„Myslíš, že je to poušť?“ zeptala ses ospale.
„Možná, a možná jen jiná podoba tepla,“ řekl tiše.
A tehdy se prsten rozzářil. Ne prudce, ale jako když svíčka našla dech. Lada vstala, natáhla si kabát a chytila ho za ruku.
„Pojď. Než si to rozmyslí,“ řekl.
„Kdo?“ Zeptala ses.
„No přece Čas,“ odpověděl ti Alain.
A svět se opět pohnul.
Když se svět rozplynul, necítila jsi pád, ani přechod. Jen teplo. Písek pod nohama byl jemný jako popel, ne horký, spíš teplý zbytkem paměti. Kolem nebylo nic, jen vzdálené dunění, snad srdce země. A pak světlo. Bílé, nepřirozené, skoro tekuté, jako by se neodráželo od slunce, ale z vás obou. Alain stál o pár kroků dál, stín mu padal přes oči.
„To není poušť,“ řekl tiše.
„Ne?“ Podivila ses.
„Ne, je to místo mezi.“
A opravdu, když ses rozhlédla, všimla sis, že písek se pohybuje jinak, než by měl. V jedné chvíli byl zlatý, v druhé stříbrný, a občas v něm zahlédla záblesky obrazů: okno knihkupectví, zamrzlou řeku, dokonce i Amsterdamský Coffee shop, jak se ztrácí v dýmu. Prsten se leskl jako živý, v jeho kameni se střídaly barvy, které jsi nikdy neviděla. Putovali jste několik hodin, možná i dnů, v té krajině se čas nepočítal. Až jste našli stavbu: chrám, napůl zasypaný pískem.
Sloupy popraskané, ale pořád krásné. Uvnitř nebyly sochy, jen obrazy lidí, kteří se drželi za ruce, a každý pár měl na prstu stejný prsten jako vy. Uprostřed chrámu stála kamenná mísa s vodou. Byla průzračná, a když ses do ní podívala, viděla jsi všechna svá Já: malé dítě, zralou ženu, i tu, která z tebe teprve bude. Alain se sklonil k vodě a viděl totéž.
„Tohle je původ,“ řekl.
„Původ čeho?“
„Toho, proč se pořád nacházíme.“
Noc tam nebyla, jen zář a ticho. Lehla sis na písek, hlavu mu položila na hruď.
„Zůstaneme tu?“
„Jen dokud se čas nenaučí zase běžet,“ usmál se.
A čas se rozběhl, zpočátku pomalu, neochotně, jakoby se vás bál probudit. Nejdřív to byl jen šum. Tak tichý, že sis myslela, že to je dech chrámu. Ale pak se světlo začalo pohybovat, nejprve po stěnách, pak po vás. Alain ti sevřel ruku, prsten mezi vašimi dlaněmi se rozžhavil tak, že z něj vylétla jiskra, která se zvedla vzhůru jako pták. Najednou nebyl písek, nebyla voda, nebyl chrám. Jen prudký nádech – a svět se otevřel.
Budoucnost 3025
Stáli jste uprostřed města, které se lesklo sklem a kovem. Vzduch byl čistý, ale podivně tichý, bez ptačího zpěvu, bez hluku motorů. Lidé se pohybovali tiše, jakoby se báli rušit rovnováhu. Všichni měli v očích stejný odraz, malé modré světélko, jako by i v nich hořel kousek prstenu. Nad hlavami vám pluly lodě, které se nepohnuly, dokud jste se na ně nepodívali.
„Kde to jsme?“ zašeptala jsi.
„V budoucnosti, ale možná jen v její představě,“ řekl Alain.
Na obzoru se tyčila skleněná věž, tak vysoká, že mizela v mracích. Vydali jste se směrem k ní. Každý krok po hladkém povrchu zněl jako šepot, který si pamatoval vaše staré stopy z minulosti. Všude jste míjeli obchody, kavárny, kde nikdo nebyl, za to tam bylo spousty jídla a pití. Šli jste nekonečně hodin, možná i dní. Cestou jste jedli, pili, milovali se a spali. Stačilo si pomyslet postel a byla před vámi jakási prosklená kukaň, která vám otevřela své dveře. Nad vámi létali drony s občerstvením a medovými hlasy se vás neustále ptaly na co máte chuť. Alain jednomu takovému dotěrovi z legrace řekl, že by si dal krvavý steak s hranolky a Colu. A světe div se, asi po pěti minutách jste došli k restauraci, kde steaky byly na stole předzahrádky i s hranolky a plechovkovou Colou.
Konečně jste byli u cíle. Uvnitř věže nebyly výtahy, jen proud světla, který vás zvedl vzhůru. Když jste vystoupili, uviděla jsi pod sebou celé město, symetrii v oblečení, čistotu, genetickou dokonalost, ale i chlad.
„Kde jsou jejich sny?“ zeptala ses tiše.
„Zapomněli je. Možná proto jsme tady.“
Alain přejel prstem po skle, které se pod jeho dotykem zahřálo. A tehdy prsten znovu zablikal. Ne prudce, jen slabounce, jako varování.
„Vrátíme se?“
„Ne, tentokrát prý je máme naučit snít,“ řekl.
A tak jste zůstali. V tom světě z kovu a mlhy, mezi lidmi, kteří zapomněli, co znamená prostá krása, lidská láska, vášnivý dotek, smích, sny a fantazie. Otevírali jste jim knihy, které jste překládali v Petrohradu. Vyprávěli jste o snech, o čaji, o teplu svíčky, o chvění těla, o smíchu pod hvězdami. A oni začali naslouchat. Pomalu, nejdřív jeden, pak další. Plynuly týdny, měsíce i roky. A pak jednou v noci, když jste šli po střeše věže a svět pod vámi se rozzářil jako oceán co hraje všemi barvami, Alain řekl:
„Vidíš? Už zase dýchají a sní.“
A ty ses na něj podívala tak, jako poprvé, v Amsterodamu, v rytmu Massive Attack, a svět ztichl, zatímco prsten zablikal. Prsten se rozžhavil do běla. Když světlo pohaslo, stáli jste uprostřed ticha, které mělo váhu celého světa.
Hirošima, město, kde se čas zastavil, aby si připomněl, že nic není samozřejmé. Lada kráčela pomalu mezi stromy sakur, jejichž květy se snášely jako drobný sníh. Pod nohama cítila popel minulosti, ale vzduch byl čistý, voněl po dešti. Alain šel mlčky vedle ní, držel ji za ruku, jako by se bál, že se ztratí mezi všude se vznášejícími duchy.
„Vidíš?“ řekl tiše.
„Tady se láska zrodila z ničeho. I když shořelo všechno.“
„Pak i my se můžeme zrodit znovu. Třeba už po tisící,“ odpověděla jsi.
Otočila se k němu. V jeho očích nebyla lítost, jen pokora. Položila mu dlaň na tvář. Ten večer se milovali v domku, kde kdysi žila žena, která přežila výbuch. Na jejím stole zůstal jediný šálek s prasklinou. Když do něj Lada nalila čaj, světlo svíčky se odrazilo od praskliny jako od hvězdy. A Alain tehdy řekl:
„Možná, že právě tím jsme krásní. Tím, co se v nás zlomilo.“
A pak, když odcházeli, položila prsten na ten šálek. Ale jen na chvíli, vzápětí se zaleskl a zavál je jinam. Tentokrát domů, k Ladušce domů.
V Praze, ve městě její krve a duše, vylezli na střechu u Malostranského náměstí. Milovali se nahoře, pod zmateným vesmírem, na střechách domů s dávno zapomenutou historií a s věžemi chrámů v pozadí. Její boky se prohýbaly pod jeho dlaněmi jako v rytmu staré písně, kterou někdo zapomněl přestat zpívat. Říkala mu sladká česká slovíčka mezi vzdechy, a on jí odpovídal francouzsky, a oba tomu rozuměli, jako by jazyk lásky byl opravdu jen jeden. Její vlasy byly noc co noc rozházené po polštáři, milovali se znovu a znovu. Každou noc jejich kůže hořela vášní, v každé době i v každém čase. Každý čas jim lze závidět. Ale prsten znovu zazářil. Tentokrát rudě. Jako varování.
„Co to znamená?“ zeptala se Lada, zatímco na něm seděla nahá, s rozevřenými koleny a s hluboce zasazeným penisem ve svém klíně.
„Že čas nám zase začíná závidět. Hrajeme si asi příliš dlouho,“ řekl Alain mezi steny.
„A co když mu naposledy utečeme a půjdem dál. Tam, kam se ještě nikdy nikdo nepodíval,” řekla Lada mezi vzdechy.
„A kam?“ Políbil ji Alain na krk.
„Do další budoucnosti,“ usmála se a se slastným zakňučením vyvrcholila.
Ráno ve starém bytě v Prenzlauer Berg pili kávu v peřinách nasáklých potem i parfémem, Lada rozcuchaná, s cigaretou mezi prsty, Alain ležérní, ale bdělý, s pohledem, kterým jí četl myšlenky ještě dřív, než je vyslovila.
„Chceš už domů?“ zeptal se jednoho rána.
„Ne. Chci zůstat. Tady. Takhle. S tebou, ve věčném opojení,“ odpověděla.
„Ale ten prsten nás nenechá nikde usadit, stále nás žene dál a dál…“ řekl Alain.
„Nevadí, ukaž mi další světy, ale v každém tom světě chci být tvoje,“ řekla Lada.
Nekonečno světů
Navštívili Amsterdam, kde se milovali v zadní místnosti svého Coffe eshopu, v rytmu Massive Attack sice spomaleným tempem, ale s o to větším chtíčem. Coffee shop provozovali skoro 5 let, ve dne prodávali konopí a v noci se milovali, často pod hvězdami na terase svého nově pořízeného střešního bytu.
V New Yorku je prsten hodil do taxíku, co jel právě po Brooklynském mostě. Lada neměla kalhotky. Alain si toho všiml ve chvíli, kdy si vložila jeho dlaň do klína a zasténala mu do ucha. Udělal jí to rukou, moc nepotřebovala, byla do něj pořád blázen. Když vystoupili, třásla se jim oběma kolena a v Grandhotelu Hilton, kde bydleli, se milovali dva dny a dvě noci bez přerušení.
Pak přišel chladný Londýn, kde právě probíhala korunovace královny Alžběty II. ve Westminsterském opatství. Bylo úterý 2. června 1953, a Alainovi bylo v té době skoro 18 a Laduška se ještě nenarodila. Bylo zvláštní vidět Alžbětu ještě velmi mladičkou, po té, co jí v minulosti viděli chodit o holi, křehkou a shrbenou. V Londýně dlouho nepobyli, nebyla to doba bezpečná, všude se roztahovala církev a předsudky neměly hranic. Když opustili Londýn, prsten se na Alainově ruce jemně zaleskl. Tentokrát je nevrhl do světla, ale do ticha.
Petrohrad, ještě carský, z doby, kdy se po Něvském prospektu procházely ženy v kožešinách a muži s lesklými holemi. Zima se třpytila, vzduch voněl kouřem a koňmi, a Lada cítila, jak se v jejích dlaních sráží dech do páry. Ubytovali se v malém pokoji nad knihkupectvím na Fontance. Bylo tam teplo od kamen a ve vzduchu směs inkoustu a parfému. Alain četl Ladušce Puškina francouzsky, hlas měl tichý, lehce zastřený, jako by věděl, že každé slovo má v tomhle městě paměť.
Když se k ní naklonil, měla pocit, že slyší tlukot srdcí celé širé Rusi, hromady sněhu, samovary, i dech všech milenců, kteří se v mrazu tulili, aby přežili. Milovali se spolu, pomalu, s tvářemi osvícenými jen světlem svíčky. Venku šel kolem muž se zvonem a křičel, že zamrzla řeka. Alain řekl:
„Nic nezamrzá, dokud na to dýcháš.“
Bylo ráno. Petrohrad se probouzel pozvolna. Vše se dělo v šedi, v kouři, v tichu. Rolničky ruských Trojek zněly jako dálky, řeka pod ledem byla spíš myšlenka než voda. Bydleli jste nad knihkupectvím pana Grišina, starce s tváří, která připomínala dřevo. Když zjistil, že Alain umí francouzsky, našel v zaprášené bedně několik svazků, které se chystal spálit, protože „nikdo už tady pořádně tý řeči nerozumí.“ Vy jste je roztřídili, očistili, a slíbili přeložit. První z nich byl Balzac, pak Maupassant, pak jakýsi zapomenutý deník ženy, co psala o Paříži, aniž ji, kdy viděla.
A tak jste zůstali.
Lada přepisovala v noci francouzské knihy do azbuky, Alain je předčítal zákazníkům, ti seděli s hrnky čaje, poslouchali ho, a i když lecčemu nerozuměli, bylo v těch knihách něco, čemu se nemuselo úplně rozumět, nahrazoval to tón, rytmus, dech a Alainovo charizma. Po večerech jste roznášeli čaj chudým dělníkům, vyměňovali jejich příběhy za vaší kůrku chleba, a lidé vám začali říkat „francouzští andělé.“ Jeden starý voják vám daroval malou stříbrnou ikonu se slovy:
„Když se ztratíte, dotkněte se této ikony a pomyslete na toho, koho jste kdysi milovali. Najde vás to.“
Byly to týdny, kdy jste ztratili pojem o čase. Z oken jste pozorovali vločky, pomalé a dokonalé. Alain ráno odhazoval sníh před obchodem, ty jsi rozpalovala kamna a nosila v zástěře dřevo. Váš pokoj byl provoněný voskem, papírem a těly. Když jste se milovali, venku se ozýval vzdálený zpěv chóru tak hluboký, že zněl, jako by se modlil i za vás. Jednou večer, když Grišin usnul, našli jste v knize složený kus látky. Uvnitř byla malá mapa s poznámkou: „Za hranicí ledu začíná písek.“ A prsten, který celou dobu visel Ladě na krku, se lehce zachvěl.
Někdy ve čtvrtém měsíci vašeho pobytu začalo tát. Ne náhle, ale po kapkách, jako když se svět rozhodne, že si dá načas. Voda stékala po oknech knihkupectví a psala prstem po skle slova, která Alain četl nahlas, i když tam nic napsané nebylo. Lidé začali znovu přicházet, studenti, ženy s dětmi, vojáci po službě. Všichni si chtěli nechat něco přeložit, přečíst, pochopit. Lada přepisovala francouzské dopisy z Napoleonovy války, ty, které nikdy nedošly. Byly křehké jako listí. Alain mezitím svým tichým, hlubokým hlasem četl básně Rutebeufa a lidé poslouchali, aniž by rozuměli slovům, obdivovali se Alainovu tónu.
„Chudák Rutebeuf,“ řekl jednou stařec, co přišel s rukama zkřehlýma od práce.
„Ano, a přitom žije v každém z nás,“ odpověděla jsi.
Jednoho rána, když ses probudila, Alain už byl oblečený. Stál u okna a v prstech otáčel mapu, tu s nápisem Za hranicí ledu začíná písek.
„Myslíš, že je to poušť?“ zeptala ses ospale.
„Možná, a možná jen jiná podoba tepla,“ řekl tiše.
A tehdy se prsten rozzářil. Ne prudce, ale jako když svíčka našla dech. Lada vstala, natáhla si kabát a chytila ho za ruku.
„Pojď. Než si to rozmyslí,“ řekl.
„Kdo?“ Zeptala ses.
„No přece Čas,“ odpověděl ti Alain.
A svět se opět pohnul.
Když se svět rozplynul, necítila jsi pád, ani přechod. Jen teplo. Písek pod nohama byl jemný jako popel, ne horký, spíš teplý zbytkem paměti. Kolem nebylo nic, jen vzdálené dunění, snad srdce země. A pak světlo. Bílé, nepřirozené, skoro tekuté, jako by se neodráželo od slunce, ale z vás obou. Alain stál o pár kroků dál, stín mu padal přes oči.
„To není poušť,“ řekl tiše.
„Ne?“ Podivila ses.
„Ne, je to místo mezi.“
A opravdu, když ses rozhlédla, všimla sis, že písek se pohybuje jinak, než by měl. V jedné chvíli byl zlatý, v druhé stříbrný, a občas v něm zahlédla záblesky obrazů: okno knihkupectví, zamrzlou řeku, dokonce i Amsterdamský Coffee shop, jak se ztrácí v dýmu. Prsten se leskl jako živý, v jeho kameni se střídaly barvy, které jsi nikdy neviděla. Putovali jste několik hodin, možná i dnů, v té krajině se čas nepočítal. Až jste našli stavbu: chrám, napůl zasypaný pískem.
Sloupy popraskané, ale pořád krásné. Uvnitř nebyly sochy, jen obrazy lidí, kteří se drželi za ruce, a každý pár měl na prstu stejný prsten jako vy. Uprostřed chrámu stála kamenná mísa s vodou. Byla průzračná, a když ses do ní podívala, viděla jsi všechna svá Já: malé dítě, zralou ženu, i tu, která z tebe teprve bude. Alain se sklonil k vodě a viděl totéž.
„Tohle je původ,“ řekl.
„Původ čeho?“
„Toho, proč se pořád nacházíme.“
Noc tam nebyla, jen zář a ticho. Lehla sis na písek, hlavu mu položila na hruď.
„Zůstaneme tu?“
„Jen dokud se čas nenaučí zase běžet,“ usmál se.
A čas se rozběhl, zpočátku pomalu, neochotně, jakoby se vás bál probudit. Nejdřív to byl jen šum. Tak tichý, že sis myslela, že to je dech chrámu. Ale pak se světlo začalo pohybovat, nejprve po stěnách, pak po vás. Alain ti sevřel ruku, prsten mezi vašimi dlaněmi se rozžhavil tak, že z něj vylétla jiskra, která se zvedla vzhůru jako pták. Najednou nebyl písek, nebyla voda, nebyl chrám. Jen prudký nádech – a svět se otevřel.
Budoucnost 3025
Stáli jste uprostřed města, které se lesklo sklem a kovem. Vzduch byl čistý, ale podivně tichý, bez ptačího zpěvu, bez hluku motorů. Lidé se pohybovali tiše, jakoby se báli rušit rovnováhu. Všichni měli v očích stejný odraz, malé modré světélko, jako by i v nich hořel kousek prstenu. Nad hlavami vám pluly lodě, které se nepohnuly, dokud jste se na ně nepodívali.
„Kde to jsme?“ zašeptala jsi.
„V budoucnosti, ale možná jen v její představě,“ řekl Alain.
Na obzoru se tyčila skleněná věž, tak vysoká, že mizela v mracích. Vydali jste se směrem k ní. Každý krok po hladkém povrchu zněl jako šepot, který si pamatoval vaše staré stopy z minulosti. Všude jste míjeli obchody, kavárny, kde nikdo nebyl, za to tam bylo spousty jídla a pití. Šli jste nekonečně hodin, možná i dní. Cestou jste jedli, pili, milovali se a spali. Stačilo si pomyslet postel a byla před vámi jakási prosklená kukaň, která vám otevřela své dveře. Nad vámi létali drony s občerstvením a medovými hlasy se vás neustále ptaly na co máte chuť. Alain jednomu takovému dotěrovi z legrace řekl, že by si dal krvavý steak s hranolky a Colu. A světe div se, asi po pěti minutách jste došli k restauraci, kde steaky byly na stole předzahrádky i s hranolky a plechovkovou Colou.
Konečně jste byli u cíle. Uvnitř věže nebyly výtahy, jen proud světla, který vás zvedl vzhůru. Když jste vystoupili, uviděla jsi pod sebou celé město, symetrii v oblečení, čistotu, genetickou dokonalost, ale i chlad.
„Kde jsou jejich sny?“ zeptala ses tiše.
„Zapomněli je. Možná proto jsme tady.“
Alain přejel prstem po skle, které se pod jeho dotykem zahřálo. A tehdy prsten znovu zablikal. Ne prudce, jen slabounce, jako varování.
„Vrátíme se?“
„Ne, tentokrát prý je máme naučit snít,“ řekl.
A tak jste zůstali. V tom světě z kovu a mlhy, mezi lidmi, kteří zapomněli, co znamená prostá krása, lidská láska, vášnivý dotek, smích, sny a fantazie. Otevírali jste jim knihy, které jste překládali v Petrohradu. Vyprávěli jste o snech, o čaji, o teplu svíčky, o chvění těla, o smíchu pod hvězdami. A oni začali naslouchat. Pomalu, nejdřív jeden, pak další. Plynuly týdny, měsíce i roky. A pak jednou v noci, když jste šli po střeše věže a svět pod vámi se rozzářil jako oceán co hraje všemi barvami, Alain řekl:
„Vidíš? Už zase dýchají a sní.“
A ty ses na něj podívala tak, jako poprvé, v Amsterodamu, v rytmu Massive Attack, a svět ztichl, zatímco prsten zablikal. Prsten se rozžhavil do běla. Když světlo pohaslo, stáli jste uprostřed ticha, které mělo váhu celého světa.
Hirošima, město, kde se čas zastavil, aby si připomněl, že nic není samozřejmé. Lada kráčela pomalu mezi stromy sakur, jejichž květy se snášely jako drobný sníh. Pod nohama cítila popel minulosti, ale vzduch byl čistý, voněl po dešti. Alain šel mlčky vedle ní, držel ji za ruku, jako by se bál, že se ztratí mezi všude se vznášejícími duchy.
„Vidíš?“ řekl tiše.
„Tady se láska zrodila z ničeho. I když shořelo všechno.“
„Pak i my se můžeme zrodit znovu. Třeba už po tisící,“ odpověděla jsi.
Otočila se k němu. V jeho očích nebyla lítost, jen pokora. Položila mu dlaň na tvář. Ten večer se milovali v domku, kde kdysi žila žena, která přežila výbuch. Na jejím stole zůstal jediný šálek s prasklinou. Když do něj Lada nalila čaj, světlo svíčky se odrazilo od praskliny jako od hvězdy. A Alain tehdy řekl:
„Možná, že právě tím jsme krásní. Tím, co se v nás zlomilo.“
A pak, když odcházeli, položila prsten na ten šálek. Ale jen na chvíli, vzápětí se zaleskl a zavál je jinam. Tentokrát domů, k Ladušce domů.
V Praze, ve městě její krve a duše, vylezli na střechu u Malostranského náměstí. Milovali se nahoře, pod zmateným vesmírem, na střechách domů s dávno zapomenutou historií a s věžemi chrámů v pozadí. Její boky se prohýbaly pod jeho dlaněmi jako v rytmu staré písně, kterou někdo zapomněl přestat zpívat. Říkala mu sladká česká slovíčka mezi vzdechy, a on jí odpovídal francouzsky, a oba tomu rozuměli, jako by jazyk lásky byl opravdu jen jeden. Její vlasy byly noc co noc rozházené po polštáři, milovali se znovu a znovu. Každou noc jejich kůže hořela vášní, v každé době i v každém čase. Každý čas jim lze závidět. Ale prsten znovu zazářil. Tentokrát rudě. Jako varování.
„Co to znamená?“ zeptala se Lada, zatímco na něm seděla nahá, s rozevřenými koleny a s hluboce zasazeným penisem ve svém klíně.
„Že čas nám zase začíná závidět. Hrajeme si asi příliš dlouho,“ řekl Alain mezi steny.
„A co když mu naposledy utečeme a půjdem dál. Tam, kam se ještě nikdy nikdo nepodíval,” řekla Lada mezi vzdechy.
„A kam?“ Políbil ji Alain na krk.
„Do další budoucnosti,“ usmála se a se slastným zakňučením vyvrcholila.
Láska v roce 2070
Když Lada otočila prstenem s myšlenkou na budoucnost, znova je pohltil záblesk světla. Ale tentokrát jiný, chladnější, ostřejší... téměř sterilní.
Vynořili se uprostřed ticha. Byla noc, ale bez měsíce. Město před nimi svítilo do dálky jako matná galaxie vytvořená z betonu, skla a světelných hologramů. Vznášedla svištěla vzduchem, stromy jako ze skla se kývaly v dokonalých rytmech větru řízeného algoritmy.
„To je... budoucnost?“ Podivila se Lada a zamrkala.
V její duši se mísil úžas s neklidem. Alain se ohlédl. Oba byli oblečeni tak, jak prsten rozhodl. Do přiléhavých, černých šatů z materiálu, který dýchal, měnil teplotu a hladil jim kůži jako podzimní paprsek slunce. Byli krásní. Nestárli. Vypadali jako milenci, kteří roky pouze od času brali, ale nikdy mu nic nevraceli. Procházeli ulicemi. U vchodu do klubu je naskenovalo světlo, nebylo třeba dveří. Za nimi se otevřel jiný svět: povědomý, a přece cizí.
Lidé tančili beze slov. Hudba nebyla slyšitelná, ale mozek ji vnímal. Pulsovala jim v tělech. Ženy nosily digitální tetování, muži byli zahaleni do mlhy parfémů řízených vlastním dechem. Alain chytil Ladu za ruku. Pohlédli si do očí a jako vždy, nebylo třeba mluvit, prostě se roztančili. Na jakési střešní zahradě zalité černou oblohou bez hvězd si našli úkryt.
Lada se mu posadila do klína. Šaty se jí samy rozdělily ve střední linii, jako by rozpoznaly jeho dotek a její touhu. Její kůže zažila za život miliony doteků, ale ten jeho byl vždy jiný, vzrušující až k smrti. Vklouzl do ní tak přirozeně, jako kdyby nikdy nebyli odloučeni. Hladili se pod nočními drony, pod svědectvím architektury, která měla nahradit bohy. Jejich pohyby byly pomalé, ladné, neúnavné, jejich spojení tak hluboké, že se svět pod nimi zachvěl.
„Budoucnost voní po neklidu,“ řekla, když mu ležela na hrudi.
„Ale tvá kůže voní pořád po životě,“ odpověděl.
Příští den došli k jakési galerii veršů a literatury. Na obrovských holografických plátnech tam visely básně staré stovky let, příběhy a legendy všech tisíciletí. Najednou systém odhalil jejich totožnost a na plátně se objevil jejich příběh, jejich slova. Slova, která napsali svými životy oni. V budoucnosti jejich příběh existoval. Lidé ho znali. Byli legendou. Ta legenda nesla název:
Lada a Alain, milenci napříč staletími. Srdce, která porazila čas.
Lada posmutněla, nelíbilo se jí, že na plátně byli detaily o jejich vášni i milování. Alain zuřil, ale nemohli dělat nic. Hned druhý den odjeli na bílý písečný ostrov někde u Nové Curyšské riviéry, na místo, kam skutečně jezdí jen ti, kteří nemají žádná finanční omezení. Celá budova byla postavená z mléčně zbarveného světla. V jejich apartmá nebyly zdi, jen omamné vůně. Růže. Voda. A touha. Tam, uprostřed saténového lůžka, zakrytí jen měsícem projektovaným na stropě, Lada po milování zaplakala.
„Co bude s námi dál?“ Alain ji k sobě přitáhl, a políbil její oči.
„Co jen budeš chtít, Laduško.“ Uchopila prsten.
„Chci, abychom byli spolu. Už ne tak, aby nás svět sledoval. Už nechci zažít znovu takové odhalení. Jen ty a já. Navždy. Najdi nám místo mimo čas,“ poručila prstenu.
A prsten zazářil naposledy, a pak zmizel.
Nikdo neví, kam je potom vzal. Říká se, že se jejich těla rozplynula v paprsku lásky. Také se říká, že jsou hvězdami na obloze. Ale možná… Možná jsou tady někde, mezi námi. V čase, který už není přímočarý. V době, kde žijí obyčejný život, jako my všichni.
Třeba jsou na nějaké pláži, kde Alain pracuje jako lodivod a ve volných chvílích recituje Ladě francouzskou poezii a ta se u toho tetelí vášní, oděná jen do slunečních paprsků a jeho žhavých pohledů. A možná, když zavřeš oči a dotkneš se vlastní kůže se stejnou něhou, s jakou ji hladil on, uslyšíš jeho či její hlas:
„Jsem stále tady. A ty jsi má věčnost.“
Epilog: Když se čas zastaví
Někdy, za horkého srpnového podvečera, kdy se slunce ve své zlaté únavě opírá o střechy, se stává něco zvláštního. Na chvíli ustane vítr, ptáci ztichnou a svět, jako by zadržel dech. A právě v ten okamžik je můžete zahlédnout. Na lavičce v zapadlé části Stromovky, kde stromy šeptají staré příběhy, sedí muž s výrazem, který už dnešní svět nezná. V očích má melancholii, kterou si může nést jen ten, kdo miloval dvacetiletou dívku ze země pšenice, mléka a strdí, ten, kdo líbal císařovnu v hedvábí, a jehož zářivý úsměv není unavený, ale smířený.
A vedle něj sedí ona. Dívka s dlouhými vlasy, trochu rozcuchaná, oči blýskavé, jakoby v nich zářila všechna staletí. Na levém zápěstí má vytetovanou rudou stuhu, jako připomínku nocí plných vášně a lásky. Usmívá se na něj stejně jako toho prvního rána, kdy ho spatřila jet po silnici mezi auty. Ticho mezi nimi neznamená vzdálenost. Naopak, oni již dosáhli všeho, čeho dosáhnout lze a řekli si všechno, co mohlo být, kdy řečeno.
A prsten? Ten leží někde v divoké trávě Andalusie. Zaslouží si odpočinek. Oni už jej nepotřebují. Oni nepatří žádnému času, již dávno ho opustili. Stali se jeho pamětí. Někteří tvrdí, že láska je jeden příběh rok od roku vyprávěný odlišně. Ale když dosedneš na tu lavičku ve správnou chvíli, ucítíš to jinak. Jako vůni, jako rytmus srdce, které se na chvíli spojí s jiným. S dávno vyprávěným příběhem lásky. Tak neskutečným a lidským.
Protože legendy neumírají. A lásky, které přepsaly čas, zůstávají navždy s námi, v nás.
Když někdy uslyšíš zvláštní vzdálený zpěv, a podíváš se do zrcadla tak možná na vteřinu zahlédneš tvář, která tě znepokojí svou krásou. To se právě tam někde ve hvězdách usmál Alain. A na jeho hrudi zahlédneš napsané její jméno. To jméno je Lada.
„To je... budoucnost?“ Podivila se Lada a zamrkala.
V její duši se mísil úžas s neklidem. Alain se ohlédl. Oba byli oblečeni tak, jak prsten rozhodl. Do přiléhavých, černých šatů z materiálu, který dýchal, měnil teplotu a hladil jim kůži jako podzimní paprsek slunce. Byli krásní. Nestárli. Vypadali jako milenci, kteří roky pouze od času brali, ale nikdy mu nic nevraceli. Procházeli ulicemi. U vchodu do klubu je naskenovalo světlo, nebylo třeba dveří. Za nimi se otevřel jiný svět: povědomý, a přece cizí.
Lidé tančili beze slov. Hudba nebyla slyšitelná, ale mozek ji vnímal. Pulsovala jim v tělech. Ženy nosily digitální tetování, muži byli zahaleni do mlhy parfémů řízených vlastním dechem. Alain chytil Ladu za ruku. Pohlédli si do očí a jako vždy, nebylo třeba mluvit, prostě se roztančili. Na jakési střešní zahradě zalité černou oblohou bez hvězd si našli úkryt.
Lada se mu posadila do klína. Šaty se jí samy rozdělily ve střední linii, jako by rozpoznaly jeho dotek a její touhu. Její kůže zažila za život miliony doteků, ale ten jeho byl vždy jiný, vzrušující až k smrti. Vklouzl do ní tak přirozeně, jako kdyby nikdy nebyli odloučeni. Hladili se pod nočními drony, pod svědectvím architektury, která měla nahradit bohy. Jejich pohyby byly pomalé, ladné, neúnavné, jejich spojení tak hluboké, že se svět pod nimi zachvěl.
„Budoucnost voní po neklidu,“ řekla, když mu ležela na hrudi.
„Ale tvá kůže voní pořád po životě,“ odpověděl.
Příští den došli k jakési galerii veršů a literatury. Na obrovských holografických plátnech tam visely básně staré stovky let, příběhy a legendy všech tisíciletí. Najednou systém odhalil jejich totožnost a na plátně se objevil jejich příběh, jejich slova. Slova, která napsali svými životy oni. V budoucnosti jejich příběh existoval. Lidé ho znali. Byli legendou. Ta legenda nesla název:
Lada a Alain, milenci napříč staletími. Srdce, která porazila čas.
Lada posmutněla, nelíbilo se jí, že na plátně byli detaily o jejich vášni i milování. Alain zuřil, ale nemohli dělat nic. Hned druhý den odjeli na bílý písečný ostrov někde u Nové Curyšské riviéry, na místo, kam skutečně jezdí jen ti, kteří nemají žádná finanční omezení. Celá budova byla postavená z mléčně zbarveného světla. V jejich apartmá nebyly zdi, jen omamné vůně. Růže. Voda. A touha. Tam, uprostřed saténového lůžka, zakrytí jen měsícem projektovaným na stropě, Lada po milování zaplakala.
„Co bude s námi dál?“ Alain ji k sobě přitáhl, a políbil její oči.
„Co jen budeš chtít, Laduško.“ Uchopila prsten.
„Chci, abychom byli spolu. Už ne tak, aby nás svět sledoval. Už nechci zažít znovu takové odhalení. Jen ty a já. Navždy. Najdi nám místo mimo čas,“ poručila prstenu.
A prsten zazářil naposledy, a pak zmizel.
Nikdo neví, kam je potom vzal. Říká se, že se jejich těla rozplynula v paprsku lásky. Také se říká, že jsou hvězdami na obloze. Ale možná… Možná jsou tady někde, mezi námi. V čase, který už není přímočarý. V době, kde žijí obyčejný život, jako my všichni.
Třeba jsou na nějaké pláži, kde Alain pracuje jako lodivod a ve volných chvílích recituje Ladě francouzskou poezii a ta se u toho tetelí vášní, oděná jen do slunečních paprsků a jeho žhavých pohledů. A možná, když zavřeš oči a dotkneš se vlastní kůže se stejnou něhou, s jakou ji hladil on, uslyšíš jeho či její hlas:
„Jsem stále tady. A ty jsi má věčnost.“
Epilog: Když se čas zastaví
Někdy, za horkého srpnového podvečera, kdy se slunce ve své zlaté únavě opírá o střechy, se stává něco zvláštního. Na chvíli ustane vítr, ptáci ztichnou a svět, jako by zadržel dech. A právě v ten okamžik je můžete zahlédnout. Na lavičce v zapadlé části Stromovky, kde stromy šeptají staré příběhy, sedí muž s výrazem, který už dnešní svět nezná. V očích má melancholii, kterou si může nést jen ten, kdo miloval dvacetiletou dívku ze země pšenice, mléka a strdí, ten, kdo líbal císařovnu v hedvábí, a jehož zářivý úsměv není unavený, ale smířený.
A vedle něj sedí ona. Dívka s dlouhými vlasy, trochu rozcuchaná, oči blýskavé, jakoby v nich zářila všechna staletí. Na levém zápěstí má vytetovanou rudou stuhu, jako připomínku nocí plných vášně a lásky. Usmívá se na něj stejně jako toho prvního rána, kdy ho spatřila jet po silnici mezi auty. Ticho mezi nimi neznamená vzdálenost. Naopak, oni již dosáhli všeho, čeho dosáhnout lze a řekli si všechno, co mohlo být, kdy řečeno.
A prsten? Ten leží někde v divoké trávě Andalusie. Zaslouží si odpočinek. Oni už jej nepotřebují. Oni nepatří žádnému času, již dávno ho opustili. Stali se jeho pamětí. Někteří tvrdí, že láska je jeden příběh rok od roku vyprávěný odlišně. Ale když dosedneš na tu lavičku ve správnou chvíli, ucítíš to jinak. Jako vůni, jako rytmus srdce, které se na chvíli spojí s jiným. S dávno vyprávěným příběhem lásky. Tak neskutečným a lidským.
Protože legendy neumírají. A lásky, které přepsaly čas, zůstávají navždy s námi, v nás.
Když někdy uslyšíš zvláštní vzdálený zpěv, a podíváš se do zrcadla tak možná na vteřinu zahlédneš tvář, která tě znepokojí svou krásou. To se právě tam někde ve hvězdách usmál Alain. A na jeho hrudi zahlédneš napsané její jméno. To jméno je Lada.
Konec. A začátek.
st@tlladel 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat