Mata Hari - Margaretha Geertruida Zelle
Francie. Paříž. 13. únor 1917
Déšť stékal po oknech jako slzy. Ve starém domě u Montmartru seděla Mata Hari a čekala. Už věděla, že si pro ni přijdou. Že to celé skončí. Francouzům se dostala do rukou šifra, která ji prozradila.
Najednou se za ní ozval tichý hlas: „Ještě není konec.“ Otočila se. Ve dveřích stál muž. Vysoký, s modrýma očima, které ji spalovaly. „Kdo jste?“ „Alain. Alain Delon.“ „To jméno neznám.“ „Ještě jsem se nenarodil…“ Sedl si naproti ní, políbil jí ruku. „Jsem tvůj přítel. A přišel jsem tě zachránit.“
Z venčí zableskla světla aut. Zastavila před domem. Zvedla oči: „Pozdě.“ „Ne.“ Vzal ji za ruku, pevně. „Věř mi.“ Otevřel okno. „Pojď.“
Zaváhala jen vteřinu. A pak se s ním ponořila do noci.
Běželi po střeše, přes dvorky, kolem kanalizačních šachet. Až tam, kde stál starý kostel. Tam, v zadní uličce, v přítmí chrličů a deště, se zastavili. „Kde to jsme?“ „Mezi světy.“
Zatajila dech. „Už ti nikdo neublíží,“ zašeptal, a přivinul ji k sobě. Třásla se. Ne strachem, ale tím, co cítila. Jak dlouho už ji nikdo nedržel v náruči? Pohladil ji po tváři, jemně. „Jsem tu s tebou.“ „A zítra?“ „Žádné zítra nebude. Vezmu tě s sebou, navždy.“
Její rty se dotkly jeho.
A pak jeho ruce jejího pasu, jejího krku. Byla to vášeň, která nevznikla ze slov, ale z okamžiku mezi životem a smrtí. Milovali se tam, v chrámové tmě, jako by se čas zastavil. Když se chvěla pod jeho tělem, když jí šeptal do vlasů "tu es libre maintenant" (jsi teď svobodná), věděla, že tohle je zázrak. Když skončili, zabalil ji do svého kabátu. Zamžourala na něj: „Kam mě vezmeš?“ „Tam, kde tě už nikdo nenajde.“ A zmizeli.
Alain se zjevil v noci u Ladušky. Ležela, zachumlaná v dece, otevřela oči. Usmál se. Sedl si vedle ní na postel, vzal ji za ruku. Byla jemná, políbil ji. „Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Ano... Jen ještě cítím její dech…“ Vklouzl pod deku a přivinul ji k sobě jako ztracené dítě. Byla horká. Okamžitě se vzrušil. Vzala ho do ruky a jemně mu ho třela. „Chceš mi říct, co se stalo?“ „Ano.“
Vyprávěl jí všechno. Všechny kroky. Všechny doteky. Polibky i milování. Mlčky ho hladila, v jeho očích se odrážela ještě její bolest. A jeho napětí. A pak se ho tiše zeptala: „Alánku... víš, že o Mata Hari se dodnes říká, že zmizela beze stopy? Že neexistuje důkaz, že byla opravdu popravena?“ Usmál se tiše. „Já vím.“ „To znamená… že jsi ji opravdu zachránil?“ „Vzal jsem ji do jiné doby. A žije.“ „A miloval jsi ji i srdcem?“ „Jednu noc ano. Ale přišel jsem zpátky. K té, kterou miluju každý den.“
Objala ho. Silně. „Miluju tě. Jsi moje duše, Alánku.“ A pak se nad něj sklonila a dala mu to jediné, co jí zbylo - sebe. A milovala ho vášnivě, s výbuchy slasti, šepotem srdce, se vzdechy a sténáním, ale i s klidem ženy, která ví, že její muž prochází peklem i dějinami, avšak vždycky se vrátí domů… k ní.
A pak jeho ruce jejího pasu, jejího krku. Byla to vášeň, která nevznikla ze slov, ale z okamžiku mezi životem a smrtí. Milovali se tam, v chrámové tmě, jako by se čas zastavil. Když se chvěla pod jeho tělem, když jí šeptal do vlasů "tu es libre maintenant" (jsi teď svobodná), věděla, že tohle je zázrak. Když skončili, zabalil ji do svého kabátu. Zamžourala na něj: „Kam mě vezmeš?“ „Tam, kde tě už nikdo nenajde.“ A zmizeli.
Alain se zjevil v noci u Ladušky. Ležela, zachumlaná v dece, otevřela oči. Usmál se. Sedl si vedle ní na postel, vzal ji za ruku. Byla jemná, políbil ji. „Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Ano... Jen ještě cítím její dech…“ Vklouzl pod deku a přivinul ji k sobě jako ztracené dítě. Byla horká. Okamžitě se vzrušil. Vzala ho do ruky a jemně mu ho třela. „Chceš mi říct, co se stalo?“ „Ano.“
Vyprávěl jí všechno. Všechny kroky. Všechny doteky. Polibky i milování. Mlčky ho hladila, v jeho očích se odrážela ještě její bolest. A jeho napětí. A pak se ho tiše zeptala: „Alánku... víš, že o Mata Hari se dodnes říká, že zmizela beze stopy? Že neexistuje důkaz, že byla opravdu popravena?“ Usmál se tiše. „Já vím.“ „To znamená… že jsi ji opravdu zachránil?“ „Vzal jsem ji do jiné doby. A žije.“ „A miloval jsi ji i srdcem?“ „Jednu noc ano. Ale přišel jsem zpátky. K té, kterou miluju každý den.“
Objala ho. Silně. „Miluju tě. Jsi moje duše, Alánku.“ A pak se nad něj sklonila a dala mu to jediné, co jí zbylo - sebe. A milovala ho vášnivě, s výbuchy slasti, šepotem srdce, se vzdechy a sténáním, ale i s klidem ženy, která ví, že její muž prochází peklem i dějinami, avšak vždycky se vrátí domů… k ní.
st@tlladel 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat