Indočína 1952–1955
Mladý Alain byl sotva dvacetiletý kluk, když byl nasazen do Indočínské války jako výsadkář. Byl v jednotce námořní pěchoty a ocitl se v prostředí plném násilí, deště, špíny a smrti. Tohle nebyla žádná romantická armáda. Boje byly brutální, podmínky otřesné a morálka vojáků kolísala mezi zoufalstvím a divokostí.
Alain později řekl, že válka z něj udělala muže, ale taky ho poznamenala navždy. Tvrdil, že zažil věci, o kterých se nemluví, padlí kamarádi, všudypřítomný strach, výbuchy, krev… a pocit, že život nemá cenu.
Bohužel, i tam byly ženy. A v tomhle směru byl Delon už tehdy ten neodolatelný rebel, který neměl problém zaujmout.
Vojáci si často krátili dlouhé týdny mimo boj volnými chvílemi ve městech jako Saigon nebo Haiphong, kde byly tzv. domy zábavy, barové tanečnice, a místní dívky, které s vojáky navazovaly různě hluboké vztahy, od čistého obchodu až po opravdové city.
Delon měl podle všeho románek s mladou Vietnamkou, o které se zmiňuje velmi mlhavě, ale s lítostí. Prý si vzpomínal na její oči, na to, jak ho držela, když nemohl spát, a jak ho tišila, když se třásl ze zážitků z džungle.
Ale stejně jako všechno v té válce, i tahle láska byla přerušena – náhle a bolestivě.
„Bylo to v Haiphongu. Všechny ulice tam páchly kouřem a hladem. Holky seděly na zemi, některý měly v ruce vějíř, jiné jen prázdný pohled. A ona… ona stála u zdi, v bledým šátku, oči jako stíny deště.
Neptala se mě na jméno. Jen se zeptala, jestli chci uvolnit. Řekla, že to dělá, protože má doma tři sourozence a nemocnou matku. Že si nevybrala, ale že musí. A já… jsem se rozklepal. Ne, kvůli tomu, co nabízela. Ale jak to řekla. Bez hanby. Bez lítosti. S pravdou v očích. Řekl jsem jí, že na to nemám. A ona jen šeptla: "Líbíš se mi, nechci tvoje peníze. Chci ti dát jen chvíli bez bolesti."
Vzala mě za ruku a zavedla mě dozadu, mezi bambusový paravány. Klečela přede mnou, tichá a klidná jako modlitba. A když mě udělala, nebylo to vulgární, bylo to, jako by mě vyléčila, bylo to něžné, sametové… Jako by mi vrátila kus duše. Od té doby jsem za ní chodil, nosil jí rýži, sušený maso, cukr v plechovce, aby nemusela na ulici. A ona vždycky čekala. A pak mě milovala, milovala mě celým tělem, a když už jsem nemohl, ještě mě nakonec dostala ústy. Někdy jsme si jen povídali. Někdy spala v mém náručí. Říkala mi, že voním po Evropě a že by tam někdy chtěla být. Sliboval jsem, že jí tam vezmu. Myslel jsem to vážně.
Ale pak přišel jeden den, ten den… nebyla tam. Někdo řekl, že došlo k přestřelce u tržiště. Že holka s bílým šátkem vběhla mezi kulky. A pak už ticho. Sbalil jsem, co jsem měl, a vybral mezi klukama peníze. Donesl jsem je její matce. Neuměla se už ani rozplakat, chyběly jí slzy. Jen se třásla a děkovala.
A pak jsem roky nemohl… Nemohl jsem snést dotek něčích rtů na svém penisu, aniž bych neviděl její oči. Její slzy. A necítil její krev. Dlouho jsem měl k tomu přímo odpor. Až ty…Tys mě uzdravila. Ne, svýma rukama ani ústy. Ale tím, že jsi mi naslouchala, a milovala mě vroucně bez předsudků. Že ses mě nebála. Žes byla vytrvalá a něžná. Jako ta dívka v Haiphongu. Vlastně mi ji v mnohém připomínáš, Laduško.“
A právě tahle ztráta, jak říkal později, v něm vypálila ten stín, který nikdy úplně nezmizel. Po návratu z něj byl tulák, rváč, bohém trochu bez cíle, bez ambic… dokud ho Brigitte Auber nevzala k sobě. „Měl v sobě démony,“ říkala… “Ale zároveň něco kouzelně neodolatelného…”
Vzala mě za ruku a zavedla mě dozadu, mezi bambusový paravány. Klečela přede mnou, tichá a klidná jako modlitba. A když mě udělala, nebylo to vulgární, bylo to, jako by mě vyléčila, bylo to něžné, sametové… Jako by mi vrátila kus duše. Od té doby jsem za ní chodil, nosil jí rýži, sušený maso, cukr v plechovce, aby nemusela na ulici. A ona vždycky čekala. A pak mě milovala, milovala mě celým tělem, a když už jsem nemohl, ještě mě nakonec dostala ústy. Někdy jsme si jen povídali. Někdy spala v mém náručí. Říkala mi, že voním po Evropě a že by tam někdy chtěla být. Sliboval jsem, že jí tam vezmu. Myslel jsem to vážně.
Ale pak přišel jeden den, ten den… nebyla tam. Někdo řekl, že došlo k přestřelce u tržiště. Že holka s bílým šátkem vběhla mezi kulky. A pak už ticho. Sbalil jsem, co jsem měl, a vybral mezi klukama peníze. Donesl jsem je její matce. Neuměla se už ani rozplakat, chyběly jí slzy. Jen se třásla a děkovala.
A pak jsem roky nemohl… Nemohl jsem snést dotek něčích rtů na svém penisu, aniž bych neviděl její oči. Její slzy. A necítil její krev. Dlouho jsem měl k tomu přímo odpor. Až ty…Tys mě uzdravila. Ne, svýma rukama ani ústy. Ale tím, že jsi mi naslouchala, a milovala mě vroucně bez předsudků. Že ses mě nebála. Žes byla vytrvalá a něžná. Jako ta dívka v Haiphongu. Vlastně mi ji v mnohém připomínáš, Laduško.“
A právě tahle ztráta, jak říkal později, v něm vypálila ten stín, který nikdy úplně nezmizel. Po návratu z něj byl tulák, rváč, bohém trochu bez cíle, bez ambic… dokud ho Brigitte Auber nevzala k sobě. „Měl v sobě démony,“ říkala… “Ale zároveň něco kouzelně neodolatelného…”
Epilog
Vzpomínky nepřišly jako kronika, spíš jako stařičké předměty vytahané z kapsy: vejce, které prasklo jinak než jindy; vějíř s prasklým žebrovím; vůně dřevěného uhlí a smažených ryb; jizvička na koleni, na které jsem nikdy neupadla, a která se u mě přesto čas od času objevovala, aniž bych si pamatovala proč. Noc, co noc se mi v posledních dnech vynořoval obraz jakýchsi trhů, křik, rychlý běh a skok, bílý šátek ležící v prachu, divoký smích a světlo, které náhle samo zhaslo.
Když jsi mi vyprávěl o té dívce, neříkala jsem nic. Jen jsem poslouchala, a po každém slovu se přede mnou otevíral závoj s pocitem známým tak, až to bolelo. A pak to přišlo, silný, podivný záchvěv jakéhosi studu, který v té dívce nebyl. Ona v tom příběhu byla bez hanby; byla praktická, tvrdá jako bambusový paravan, a zároveň měla v očích slzy, ve kterých se ukrýval oceán bolesti, celé její město.
A já v tom najednou rozpoznala samu sebe: ne v tom, co dělala, ale v tom, jak se smířila s tou nemožnou situací, jak i v té bídě a strastech dokázala milovat tebe. To bylo to, co se mi vracelo, způsob, jakým přijímala rozhodnutí jako rachot povinností, způsob, jakým někdo může být svobodný, i když je otrokem okolností.
Časová mezera je tichý spojenec. Řekl jsi, že zemřela v roce 1954 a já ses narodila v roce 1958. Mezi těmito daty je dost místa pro roztrhané osudy, pro tiché přechody duší, pro něco, co se neřídí kalendářem. To je uklidňující, je to okno, které sedí, není to důkaz, ale pozvání.
A já v tom najednou rozpoznala samu sebe: ne v tom, co dělala, ale v tom, jak se smířila s tou nemožnou situací, jak i v té bídě a strastech dokázala milovat tebe. To bylo to, co se mi vracelo, způsob, jakým přijímala rozhodnutí jako rachot povinností, způsob, jakým někdo může být svobodný, i když je otrokem okolností.
Časová mezera je tichý spojenec. Řekl jsi, že zemřela v roce 1954 a já ses narodila v roce 1958. Mezi těmito daty je dost místa pro roztrhané osudy, pro tiché přechody duší, pro něco, co se neřídí kalendářem. To je uklidňující, je to okno, které sedí, není to důkaz, ale pozvání.
Začala jsem hledat stopy v maličkostech: proč mě děsí zvuk praskání ohně, když ostatní z toho mají radost; proč si vždy dávám do kapes několik zrnek rýže; proč mám odpor k doteku, který není nasloucháním mé duše. Když se dotek stane nasloucháním, když někdo zůstane, jako jsi ty zůstal, něco se v tom mém zámku uvolní. Paměť nepožaduje potvrzení; žádá jen, aby se s ní zacházelo laskavě.
Příběh, který jsi mi řekl, a tvé přiznání, že ti připomínám tu dívku, se prolnuly do jediné věty: možná jsem byla ona. Ne, že bychom to mohli vědecky dokázat, ale způsob, jakým jsi byl ‚uzdraven‘, má stejný rytmus jako hlas, který tě kdysi uklidňoval. Tentokrát jsi nedostal jen tělo, dostal jsi i ruce, které dokážou léčit bez toho, abys musel mít odvahu. Dostalo se ti něhy, která ví, jak setřít krev a zároveň nechat tvé rány volně dýchat.
Napadlo tě něco, co mi zprvu připadalo bláhové. Vrátit se na to místo, kde všechno začalo a skončilo. Řekl jsi: „Musíš se tam podívat. Jestli jsi to byla ty, tvá duše si to zaslouží. A ta moje ostatně taky.“ A tak jsme letěli. Haiphong byl jiný než v jeho paměti, jiný než v mojí mlhavé vzpomínce zpoza hranice života a smrti. Ulice byly hlučné, plné motorek, neonů a plastových tašek. A přesto, mezi tím vším byl stejný nedýchatelný prach, stejné vlhko, stejná vůně ryboslaného moře. Alain mě vedl pomalu, jako bych byla dítě, a já cítila, jak se nám dlaně potí strachem.
Příběh, který jsi mi řekl, a tvé přiznání, že ti připomínám tu dívku, se prolnuly do jediné věty: možná jsem byla ona. Ne, že bychom to mohli vědecky dokázat, ale způsob, jakým jsi byl ‚uzdraven‘, má stejný rytmus jako hlas, který tě kdysi uklidňoval. Tentokrát jsi nedostal jen tělo, dostal jsi i ruce, které dokážou léčit bez toho, abys musel mít odvahu. Dostalo se ti něhy, která ví, jak setřít krev a zároveň nechat tvé rány volně dýchat.
Napadlo tě něco, co mi zprvu připadalo bláhové. Vrátit se na to místo, kde všechno začalo a skončilo. Řekl jsi: „Musíš se tam podívat. Jestli jsi to byla ty, tvá duše si to zaslouží. A ta moje ostatně taky.“ A tak jsme letěli. Haiphong byl jiný než v jeho paměti, jiný než v mojí mlhavé vzpomínce zpoza hranice života a smrti. Ulice byly hlučné, plné motorek, neonů a plastových tašek. A přesto, mezi tím vším byl stejný nedýchatelný prach, stejné vlhko, stejná vůně ryboslaného moře. Alain mě vedl pomalu, jako bych byla dítě, a já cítila, jak se nám dlaně potí strachem.
Došli jsme až k malé čtvrti, kde kdysi stávaly bambusové paravány. Teď tam byla nízká chýše, stěny z vlnitého plechu, dveře sotva visely na pantech. Zaklepali jsme. Otevřela žena, křehká, shrbená, vrásky vyryté do tváře jako mapy starých polí. Její oči byly mléčně zakalené, a přesto ostré.
Podívala se na mě a zůstala stát. Ani Alain nic neřekl.
Čas se napjal jako luk. Pak ta žena zavřela oči, zatápala přede mnou rukama ve vzduchu, jako slepec, a dotkla se mé tváře. Nejprve nesměle, pak pevně, oběma dlaněma. A začala se třást. „Con gái…“ zašeptala. Dcero… Rozplakala se, ale ne pláčem, který zraňuje. Rozplakala se pláčem, který po desítkách let konečně směl přijít. Sevřela mě v náručí a já cítila, že i když má tělo vyčerpané, její srdce ještě ví, koho drží.
V tu chvíli jsem věděla: nebyla to jen iluze, nebyl to jen příběh. Toto spojení bylo skutečné. Alain stál opodál a díval se na nás s tou zvláštní slzavou něhou, kterou u něj vídám jen výjimečně - směsí smutku, pýchy a hlubokého dojetí. Nezasahoval. Chápal, že tohle není jeho chvíle. Že je to můj návrat. Moje dávná matka mi začala něco vyprávět ve vietnamštině, já rozuměla jen útržkům, ale duše rozuměla všemu. Říkala, že čekala, až se vrátím - jinak, jinak oblečená, s jiným jménem, jiným osudem, věděla, že duše se neztrácejí. Ona věřila, že jednou přijdu zaklepat.
Čas se napjal jako luk. Pak ta žena zavřela oči, zatápala přede mnou rukama ve vzduchu, jako slepec, a dotkla se mé tváře. Nejprve nesměle, pak pevně, oběma dlaněma. A začala se třást. „Con gái…“ zašeptala. Dcero… Rozplakala se, ale ne pláčem, který zraňuje. Rozplakala se pláčem, který po desítkách let konečně směl přijít. Sevřela mě v náručí a já cítila, že i když má tělo vyčerpané, její srdce ještě ví, koho drží.
V tu chvíli jsem věděla: nebyla to jen iluze, nebyl to jen příběh. Toto spojení bylo skutečné. Alain stál opodál a díval se na nás s tou zvláštní slzavou něhou, kterou u něj vídám jen výjimečně - směsí smutku, pýchy a hlubokého dojetí. Nezasahoval. Chápal, že tohle není jeho chvíle. Že je to můj návrat. Moje dávná matka mi začala něco vyprávět ve vietnamštině, já rozuměla jen útržkům, ale duše rozuměla všemu. Říkala, že čekala, až se vrátím - jinak, jinak oblečená, s jiným jménem, jiným osudem, věděla, že duše se neztrácejí. Ona věřila, že jednou přijdu zaklepat.
A já jsem cítila, že část mého strachu zmizela. Že to, co Alain kdysi viděl v očích dívky s bílým šátkem, co ho zranilo a pak drželo od jistého doteku, se nyní uzavřelo. A že já, Laduška, jsem se smířila sama se sebou.
A Alain? Ten mě vzal za ruku a řekl jen: „Teď už rozumím. Teď už chápu, proč jsem se nikdy nemohl na věky zamilovat, proč jsem nemohl přestat hledat, hledal jsem totiž v každé tebe.“
A Alain? Ten mě vzal za ruku a řekl jen: „Teď už rozumím. Teď už chápu, proč jsem se nikdy nemohl na věky zamilovat, proč jsem nemohl přestat hledat, hledal jsem totiž v každé tebe.“
st@tlladel 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat