Láska za hranicemi života

Alain odešel ze světa v klidném spánku, obklopen tichem noci. Nikdo nevěděl, kam se jeho duše poděla, až na jednu dívku. Každou noc, když se Laduška uložila do své postele, cítila přítomnost něčeho nadpozemského. A pak ho spatřila. Byl tam. Alain. Přicházel ve stínu světla Měsíce s pohledem plným touhy a něhy. Byl jiný než za života, byl skoro průsvitný, nehmotný a přesto tak skutečný. 

Laduška nejprve myslela, že je to sen, ale dotek jeho ruky byl až příliš opravdový. "Jsem tady kvůli tobě," zašeptal jedné noci. "Nemohu odejít dokud mě nepřijmeš a já tě nespatřím ve světle dne." A Laduška ho přivinula k srdci a zašeptala: "Jak bych tě mohla odmítnout ty kráso všeho nebe, ty obraze dívčích snů a zralých vášní? Už teď mě vzrušuješ jako nikdy nikdo jiný, i když mé skráně už stříbrem prokvétají." A tak Alain zůstal poprvé a každý další večer se objevoval se železnou pravidelností. Jejich duše se proplétaly v rozhovorech, v něžných dotecích a v sametových polibcích, které neměly náležet tomuto světu. Vznikala mezi nimi láska, která překračovala hranice věku, života i smrti. Laduška si přála, aby jejich chvíle nikdy neskončily, ale Alain věděl, že mezi dvěma světy nelze zůstat věčně. 

A tak se začali milovat, zpočátku nesměle, cudně a skoro beze vzdechů, ale jak čas pokračoval, začali pociťovat neskonalou vášeň, Laduška odhodila zábrany a Alain jí předváděl, co umí. Ostatně, ne nadarmo se o něm říkalo, že je první milovník planety. 

Stýkali se v noci a ve dne pečlivě zatahovali rolety, aby Alain mohl zůstat co nejdéle. "Musíme se znovu narodit," vyhrkl po jednom rozkošném milování. "Najdeme se v jiném životě, v jiném čase." Laduška zavřela oči a představila si to - jiný svět, jiná těla, ale stejná duše, která bude hledat tu svou druhou polovinu. Každá noc, kterou spolu od té doby strávili, byla přípravou na nový začátek. "Hlavně si pamatuj své jméno, podle něj tě najdu," říkal ji Alain dennodenně.

A jedné noci, když se i Laduščiny hodiny naplnily, Alánek roztáhl závěsy a otevřel okno, aby její duše mohla ven. Pak počkal na den, s prvním paprskem slunce se rozplynul a už nikdy nepřišel. Zůstala po něm jen vůně vanilky se směsí skořice a zvláštní jistota v právě odlétající Laduščině duši - že někde v čase, který teprve přijde, ho znovu najde. A tentokrát je nic nerozdělí.

Znovuzrození a osudové setkání

O dvacet let později se v Paříži narodila dívka jménem Lada. Byla krásná, chytrá a spravedlivá, jen od dětství cítila, že jí něco chybí, že čeká na někoho, koho nezná a přesto ho zná celým svým srdcem. Každý večer se tiskla zády k polstrování u postele a usínala s pocitem, že je tam někdo s ní. Maminka jí často vyprávěla, jak přišla na její jméno... Když vybírali s tatínkem z kalendáře jmen to pravé, ona se prý vždy děsivě rozhýbala, když jí nějaké navrhli. Až při jméně Lada byla klidná a maminka měla pocit, že ji uvnitř něco kolébá a hladí. A tak měla své jméno ještě dříve, než ji spatřili.

O pět let později se v italském Miláně narodil chlapec jménem Alain. Už od raného věku měl zvláštní sny o ženě s hlubokýma očima a pocit, že jeho život je spojen s někým, koho musí najít. I on si své jméno sám vybral, jak později vyprávěl. Protože byli chudí, narodil se doma a jeho maminka pak dlouho bojovala o život. Když se nakonec uzdravila, nesli ho ke křtu, vběhl jim do cesty malý pejsek. Alane, Alane, volala na něj jeho panička, ale pejsek neposlouchal a vyskakoval jeho mamince do náruče, kde se dosud plačící hošík rozesmál a opakoval Alan... Alan... A tak mu dali jméno - Alain. 

Když bylo Ladě pětadvacet, přestěhovala se do Milána kvůli práci v galerii. Byla vystudovaná kunsthistorička a potřebovala praxi. Osud tomu chtěl, aby jednoho dne, když procházela kolem malé kavárny, zahlédla muže, který jí byl podivně povědomý. Alain seděl u stolku, upíjel presso a četl knihu. Jejich pohledy se střetly. V tu chvíli se čas zastavil. "Pardon," řekla Lada, když jí nečekaně oslovil, "my se známe?"  Alain se usmál. "Myslím, že ano a už velmi, velmi dlouho." Byl o pět let mladší než ona, ale v jeho očích byla hloubka, která překračovala všechny věky. 

Během následujících měsíců se sblížili a vzpomínky z minulých životů se jim začaly vracet ve snech i v pocitech, které neuměli vysvětlit. Láska, která kdysi překonala smrt, si znovu našla cestu k jejich srdcím. A tentokrát věděli, že už se nikdy neztratí.
  

Spojení dvou duší

Jedné noci v měkkém světle svíček Lada a Alain pochopili, že jejich duše konečně našly cestu domů. Jejich milování bylo víc než jen spojení těl - bylo to setkání dvou bytostí, které se hledaly napříč staletími. Každý dotek byl připomínkou minulých životů, každý polibek potvrzením, že jejich láska nikdy nezanikla. V náručí jeden druhého se cítili úplní. Laduška se v jeho objetí třásla, ne strachem, ale intenzitou pocitů, které v ní probouzely vzpomínky na noc, kdy se s Alánkem rozloučila v jiném životě. 

Alánek ji hladil po tváři a šeptal: "Tentokrát tě už nikdy nepustím, má sladká milovaná Laduško, Ladulinko." A ona mu odpovídala "Nepouštěj, miláčku, ty nádherný sne mých dnů..." 

Z této lásky se narodilo dítě - chlapec jménem Fabien. Když se na něj Laduška podívala, měla pocit, jako by v jeho očích viděla střípky duše a odraz podoby, kterou kdysi znala. Možná se Alainova podoba vrátila v něm. Nebo je možná jejich láska natolik silná, že se nikdy nemůže ztratit - jen se proměňuje ve věčný koloběh zrození, smrti a znovu nalezeného štěstí. I Fabien si vybral své jméno, bylo to jméno Alainova dědečka, nad jehož fotkou vždy tleskal ručičkama. Fabien-Alain Delon. 

Když se na něj Alain díval, viděl v nich střípky své minulosti, jako by se díval do zrcadla, ve kterém už nebylo jasné, kde končí on a začíná jeho syn. Fabien rostl, učil se kráčet světem a přitom v sobě vždy nesl cosi víc než dětskou nevinnost - nosil vzpomínky, které k němu přicházely z časů, jež on sám nezažil. 

A jednoho večera, když se Alain nad ním skláněl, pochopil pravdu: Fabien nebyl obyčejné dítě. V jeho očích se zrcadlila duše, která bývala jeho otcem v minulém životě. Ten muž, který Alainovi kdysi ukazoval cestu a poskytoval ochranu, se znovu narodil, tentokrát jako jeho dítě. Byl to kruh života, který se uzavíral a současně otevíral. Alain cítil, jak čas, který známe, přestává být lineární. 

Ve Fabienovi spatřil svého učitele, ochránce a zároveň pokračovatele rodu. I Laduška cítila, že jejich láska a spojení přetrvávají a teď se předvádějí v nové podobě. Fabien vyrůstal a Alain se učil být otcem své vlastní minulosti, milencem své přítomnosti a průvodcem budoucnosti. Každý jeho krok byl plný jemné úcty a lásky, protože věděl, že drží v náručí více než jen dítě - držel duši, která byla součástí jeho života už dávno předtím než se on narodil a bude jeho součástí i potom, až sám zemře.  

A když Fabien dospěl a oženil se, přišel na svět Bubo. Bubo-Alain-Fabien Delon. Malý, ale nesmírně zvláštní klučík, co miloval svoji babičku, Ladušku, nade vše. Alain jej držel v náruči a cítil, že v něm proudí nejen jeho krev, ale i život, který se rozprostírá v kruhu minulých osudů. 

Bubo nebyl jen dítětem, on byl symbolem toho, že láska, pokud je skutečná, nemá hranic času ani smrti. Každý jeho úsměv, každý jeho krok, každý jeho nádech byl ozvěnou všech životů, které před tím žil a které k němu vedly. Fabien se časem díval na Buba s vědomím, že tato duše je pokračováním jejich kruhu, že dítě nese sílu a lásku, která začala dávno před jeho narozením. 

Alain a Laduška stáli u jeho kolébky a věděli: nic se neskončilo, vše se jen proměnilo. A zatímco svět kolem nich plynul, oni stáli mimo čas uprostřed věčného koloběhu, kde každý život byl zároveň minulostí i budoucností, každý úsměv ozvěnou lásky, která nikdy neumírá. A tam, kde jiní vidí jen narození a smrt, oni vidí dveře. Dveře, kterými se chodí ven a dovnitř, ale za nimi čeká tatáž ruka, tatáž tvář, tatáž láska. V nekonečném koloběhu se Alain, Laduška a Bubo stali příběhem, který ani čas nemůže přerušit, příběhem, který se stále znovu rodí. 

Epilog: Tak mě napadá, jestli právě tam někde, tam okolo vás, neroste děvčátko s Laduščiným jménem a podobou? 

st@tlladel 2025