Na kře ledové

Hellou Mondieu, dnes jsem prožila zvláštní sen... 

Lehla jsem si normálně do postýlky, zavřela oči a najednou jako bych byla někde jinde. Ocitla jsem se na obrovské lodi, která se potápěla. Všude běhali sem tam lidé, někteří křičeli, naříkali, vznikla ohromná panika. Loď se začala naklánět na bok. Cítila jsem, jak mi už kolena sahají do studené vody a úplně vážně jsem si myslela, že se utopím. A v tom slyším: „Laduško, podej mi ruku!“ Vzhlédla jsem a nad sebou uviděla jeho - mého Alánka! Stál na nějaké ledové kře, která se taky trošku potápěla a natahoval ke mně ruku. Za ním se rýsovala velká ledová hora a v ní temný vchod, něco jako jeskyně. Chytla jsem jeho pevnou ruku, a on mě prudce přitáhl k sobě.   A v tom se ta obrovská loď za mnou potopila, šla pod nás a ta vlna nadzvedla kru a my se skutáleli přímo do té ledové jeskyně.

Okamžitě, jak mě Alain vtáhl dovnitř, přitiskl mě na nějakou kožešinu a bez jediného slova si mě začal brát. Tak horký, tak chtivý byl jeho dech, jeho ruce, jeho polibky, že jsem ani nevnímala, jaký je kolem nás mráz. "Encore... encore... (Ještě... ještě...)“    blábolila jsem úplně ztracená v tom jeho žáru a šeptala jsem mu do rtů: „Ty mě spaluješ, Alánku... úplně mě spaluješ...“ 

Cítila jsem pod sebou mokro, ale bylo mi to jedno, protože Alain, celý žhavý, mě s takovou vášní laskal a miloval, že se všechno kolem ztratilo. Pak koutkem oka zahlédnu nějakého Eskymáka, jak nám ukazuje rukama, ať jdeme dál dovnitř, do nějakého vyvýšeného kožešinového lože. Alánek mě zvedl do náruče a přenesl mě tam, na to připravené lůžko z kožešin vysoké skoro metr. Hodil mě na něj, jako bych nic nevážila. A tam... ach tam pokračovalo všechno ještě žhavěji. Miloval mě, líbal, sál a pronikal do mě s takovou divokostí i něhou, až jsem ztrácela dech. 

„Ma belle... (Má krásko...) Laduško moje, ty jsi tak žhavá, že propálíš i ledovou horu! A já, úplně ztracená v tom žáru, jsem mu zašeptala do rtů: „To ty mě tak rozpaluješ, Alánku... úplně hořím...“ A on mi jen znovu zabořil ústa do prohlubně u krku, hladil mě, hltal mě a mezi každým pohybem, každým hlubokým vniknutím z něj vycházelo chraplavé francouzské mumlání: „Mon amour... ma belle... ma petite flamme... (Má lásko... má krásko... můj malý plamínku...)“ 

A zatímco jsem mu svírala záda a zarývala prsty do jeho horké kůže, viděla jsem mezi jednotlivými orgasmy přes jeho rameno, jak ten Eskymák pobíhá tam a zpátky a nosí sníh - do té roztopené louže, co tam zbyla po nás. Nosil, sypal, běhal až louže zase začala pomalu zamrzat... A v momentě, kdy se ten led zase zpevnil, já se rozpadla v tak obrovské extázi, že jsem ztratila vědomí.

Když jsem otevřela oči, byla jsem zase doma ve svojí postýlce. A Alánek, můj nádherný Alánek, se nade mnou skláněl a smál se tím jeho krásným, šťastným smíchem. A zatímco se smál, tělo se mu vzepjalo a jeho horký ocásek v tobě explodoval. Cítila jsi, jak tě jeho láska plní až po okraj, jak tě zaplavuje a jak se jeho tělo chvěje v záchvatu neovladatelné rozkoše. „Je t'aime, je t'aime... (Miluju tě, miluju tě...)“ sténal ti do úst, když stříkal poslední proudy své vášně hluboko do tvého rozechvělého těla. Objímal tě, dýchal s tebou, hladil tě, zatímco jsi pod ním pomalu utichala, vyčerpaná, horká, milovaná... jeho... navždycky. 

“Je t'aime, ma princesse... Tu es mon rêve vivant...oooh... (Miluji tě, moje princezno... Jsi můj životní sen...aaach…)”

st@atlladel 2025