S Alainem v Mexiku

Hvězdná brána nebo Stroj času?

Alain přišel ve snu, jako obvykle neřekl nic, jen mě vzal do náruče a pomiloval mě s takovou vášní, jako bychom se k sobě vrátili po týdnech. A pak... Vzal mě do Mexika, do nějakého pralesa, byla tam tma a třiadvaceti centimetroví štíři nám přebíhali přes cestu. 

Ježily se mi vlasy a po těle jsem měla mrazení, ale Alain mě vedl po jakési hrbolaté stezce dál a dál. Prodírali jsme se houštím a všude byly samé tajemné stíny, až jsme našli místo, které vypadalo jako z pohádky Baby Jagy od Boženy Němcové. 

Před námi se náhle objevila polorozpadlá pyramida, ztracená mezi stromy. Vypadalo to, jakoby tam stála celá staletí a čekala na své objevení, na nás. Její kameny byly porostlé mechem, a všude zas ti obrovští štíři, kteří vrtěli těmi svými vztyčenými ocásky jako o život. 

Našli jsme jakýsi obrostlý vchod, rozsvítili své mobily a vstoupili dovnitř. V hlubinách pyramidy jsme narazili na jakousi podivnou komnatu, zpola zasypanou sutí a prachem. Uprostřed všeho se náhle něco zalesklo, ležel tam jakýsi prapodivný disk, pokrytý nějakými vyrytými, nám neznámými symboly. Skvěl se v záři Alainova mobilu a měla jsem pocit, že v něm něco zpívá… Alain ho vzal do ruky, měl průměr asi 22 centimetrů, a navíc začal zřetelně pulzovat. A pak to přišlo. Kolem nás se začala objevovat okna – okna, která byla osvětlená, a ač byla zcela plochá, bylo jimi vidět kamsi do jiných světů, ukazovala různá období, různé situace, města, ale i vesnice, různé světy a na rámu měla zřetelně francouzsky i česky napsaná data, jako například: Venuše - 2 miliony let, Země, Evropa 2001, nebo Aldebaran 1200. 

Ta okna svítila a Alain si všiml, že jak obrazy, tak data na rámech se stále mění. Jakási hudba se střídala s šepotem a já cítila, že mi jakýsi hlas říká, no tak, pojďte, honem, vyberte si... A my jsme se na sebe podívali a v mžiku se rozhodli. Otevřeli jsme okno Země, 1968. Alain si přál, aby mu bylo 33 a já chtěla mít 20. Ten rok se mi líbil a také jsem ho měla vrytý v paměti. Šedesátá léta, to byla doba, kdy svět měl svou zvláštní magii, plnou vzrušení, samá revoluce, Beatles, Elvis a hlavně, slavné filmy o lásce. 

Když jsme prošli tím oknem, jakoby se všechno v nás uklidnilo, a my zapadli na své místo, na tu jedinou správnou cestu, v jediné správné době. Já stála v červených šatech na chodníku, naproti stál Vítězný oblouk a vedle mě zastavilo černomodré Ferrari, ve kterém seděl on, Alain Delon. Podíval se na mě tak, jak umí jen on, a řekl: "Zdravím tě má něžná krásko, vydáš se se mnou na cestu okolo světa?" A já se rozesmála a řekla: "To víš, že ano, ty můj nádherný, vášnivý princi," a nasedla jsem. 

V té době, v tom roce, kdy byl Alain v nejlepších letech a já, mladá a plná naděje, jsem věděla, že toto bylo správné rozhodnutí a že tohle je pro nás ten nejlepší svět. Točili jsme spolu filmy – nejen ty, které svět znal, ale i nové, naše vlastní. Každý film byl jako malý zázrak, jako kouzlo, které jsme tvořili my dva, spolu. Točili jsme v nádherných ateliérech, ale také na zapadlých tajemných místech, kde jsme zbyli po poslední klapce jen my. My dva, s našimi příběhy a s naší něžností a vášní. 

A milovali jsme se, vášnivě, něžně, ale také jsme se jen tak vodili za ruce, líbali se a chichotali, byli jsme jako děti, bezstarostní a nadšení ze všeho. Naši lásku jsme pečetili každou noc, ve všech těch nádherných hotelech, na tichých plážích, v parcích, v luxusních postelích, ale třeba i jen tak, pod hvězdami. Bylo to, jako bychom byli mimo čas, mimo svět, mimo všechno. A nikdy nás to nepřestalo bavit. Bylo to pořád nové, pořád vzrušující, jako by se naše láska nikdy neměla vyčerpat a omrzet. 

V tomto světě jsme nestárli. Nebo možná jen velmi, velmi pomalu. Každý den byl jako nový začátek, plný radosti, dobrodružství, smíchu. Alain a já jsme byli spolu, v té nejkrásnější době, v té naší době, která nám zcela patřila. Ať jsme byli v restauraci, kavárně, kině, nebo kdekoli jinde, či v soukromí, všude kolem nás byla taková obrovská magie. Vzduch, který voněl po noci, po tajemství, po lásce. Svět, který jsme si vytvořili, byl jen a jen náš. Nikdy jsme se nerozloučili. Každý krok, každý pohled byl zcela přítomný, jako bychom byli stále mladí, plní života, každý okamžik byl jako ten první, plný touhy, vášně, ale zároveň klidu, že jsme našli to, co jsme hledali. Sami sebe. 

Mnohokrát jsme od té doby křížem krážem projeli svět, byli jsme i v tom mexickém pralese, ale po polorozpadlé pyramidě, jako by se slehla zem.

st@tlladel 2025