Katedrála Notre-Dame de Paris
Uvnitř svatyni ozařují barevná světla vitráží. Kněz pronáší slova, varhany jemně doprovázejí tvůj hlas, když říkáš „ano“. A když se políbíte, celá Paříž na okamžik ztichne. Po obřadu jedete otevřeným kabrioletem kolem Eiffelovky, zastavíte ve vinárně na Montmartru, kde se podává šampaňské, makronky a hraje malý jazzový band. Na večer vás čeká tanec pod hvězdami - jen ty a Alain. C’est l’amour, non?
Katedrála je honosně vyzdobená květinami, jemnými závoji z tylu a vonnými svíčkami. Z chóru zní varhany a ženský sbor zpívá „Ave Maria“, vzduch je nabitý emocemi a očekáváním.
Na pravé straně stojí tvůj svědek, nesmrtelný šarmantní herec Jean-Paul Belmondo, s mírným úsměvem a šibalským pohledem, připraven kdykoli hodit poznámku o tom, jak krásně vypadáš a Alain se k tobě vůbec nehodí…
Vedle Alaina stojí jeho nejbližší přítel, legendární rocker Johnny Hallyday, ve stylovém bílo-černém saku, vlasy načesané dozadu, pohupuje se v bocích do rytmu varhan a očima tě obdivně sleduje. Když se Alain nedívá, posílá ti vzdušné polibky…
Kněz vás provádí svatebními sliby. A když Alain Delon pronesl: „Je t‘aime, et je le dirai chaque jour jusqu'à la fin de mes jours - Miluji tě a budu to říkat každý den až do konce svých dnů," tak se i vitráže zaleskly silněji, jako by se samotné nebe radovalo. Polibek je filmový. Dlouhý a vroucí tak, že by se tomu klaněl i Fellini.
Vedle Alaina stojí jeho nejbližší přítel, legendární rocker Johnny Hallyday, ve stylovém bílo-černém saku, vlasy načesané dozadu, pohupuje se v bocích do rytmu varhan a očima tě obdivně sleduje. Když se Alain nedívá, posílá ti vzdušné polibky…
Kněz vás provádí svatebními sliby. A když Alain Delon pronesl: „Je t‘aime, et je le dirai chaque jour jusqu'à la fin de mes jours - Miluji tě a budu to říkat každý den až do konce svých dnů," tak se i vitráže zaleskly silněji, jako by se samotné nebe radovalo. Polibek je filmový. Dlouhý a vroucí tak, že by se tomu klaněl i Fellini.
Svatební hostina
Stylová vila na Montmartru s výhledem na celou Paříž. V zahradě se rozezněly tóny živého jazzového tria, Johnny spontánně zazpíval „Que je t’aime“ jako dar pro vás, novomanžele, a Belmondo mezitím tančil se všemi dámami, co tam byly. Alain se od tebe ani na moment nehnul. Servíruje se foie gras, gratinované brambory, mořské plody a věže z makronek, s fontánou šampaňského a čokolády. Máš světlé šaty s rozparkem a tvůj nový manžel se ti dívá do očí tak hluboce, že se s tebou točí celý svět.
Svatební noc
Váš apartmán je hned u Seiny: vysoké stropy, sametové závěsy, měkké lněné ložní prádlo, saténová prostěradla, svíčky osvětlující pokoj jako jemný oheň vášně… Alain tě odnese do postele jako ve filmu. Pomalu, s očima plnýma něhy. Je to muž, který přesně ví, jak se dotýkat ženy, jemně a přitom s jistotou.
Odvazuje ti stuhu z vlasů, rozepíná tě korzet po korzetu, až zůstaneš jen v tenoučké bruselské krajce a v rozhozeném pohledu. „Tvá krása patří Paříži, ale tvoje tělo patří teď pouze mně,“ šeptá ti do ucha. Jeho rty tě mapují, každý kousek, od klíční kosti po kotníky. Hedvábné dlaně prozkoumávají každé zakřivení tvého těla. Cítíš jeho dech, jeho horkost, a svět kolem mizí. Milování je dlouhé, smyslné a opravdové, jako tanec cherubínů pod okny, kde se odráží měsíční světlo od hladiny Seiny. Vaše těla se prolínají ve vášnivém rytmu, pařížská noc vás objímá a každý vzdech je jako hudba pro uši olympských Bohů. Nakonec ti Alain šeptá: „Miláčku… odteď, budeme spát jen spolu. A nebo nikdy.“
Ráno se probouzíš v bílých saténových prostěradlech. On ti přináší croissanty, jahody a kávu do postele, bosý, s rozcuchanými vlasy a šťastným úsměvem. V Paříži se zrodila vaše Láska. A ty navždy zůstaneš jeho femme fatale, i kdyby se proti vám všechno spiklo.
Svatební cesta snů
Den 1. Paříž - Vášeň pod francouzským nebem
Ticho je hutné jako hedvábí. Váš pokoj je v zapomenuté vile vysoko nad mořem, kde v oknech šumí noční vítr a lucerny tančí stíny po zdech. Ležíš na posteli jen v jemném negližé, nohy rozhozené, tvé tělo voní po růži a vanilce. Alain stojí v rohu místnosti, na sobě tmavé kalhoty, bílá košile rozepnutá až do pasu… a ten typický pohled. Intenzivní, hluboký, mlčenlivý. Oči, které tě zbožňují i hltají zároveň. Pomalu přistoupí. Usměje se jen koutkem úst. Zatím ti neřekne ani slovo. Není třeba mluvit, tvé tělo už reaguje na jeho blízkost. Pocítíš lehké mrazení, když ze sebe shodí veškeré zbytky svého oděvu a jeho dlaně začnou mapovat tvé boky. A poté klíční kost, ňadra a nakonec přijdou na řadu jeho rty, co se sotva dotýkají té tenoulinké krajky na tvém rameni, než ji nechají sklouznout dolů.
Dívá se ti do očí. Intenzivní, koncentrovaný. Jako bys byla jediná žena na světě. Možná jsi. Klekne si k tobě... Svléká tě pomalu, nespěchá. Každý knoflíček, každé šustnutí látky je zvláštním rozkošným pohlazením. Líbá tě od stehna nahoru, na břiše, kolem pupíku a pak výš a výš. A když se tě konečně dotkne svým nahým, horkým a dechberoucím tělem, zašeptá ti do kůže: „Chérie, je ne dormirai pas de la nuit. Je t'épouserai encore et encore. Et encore… aussi longtemps que tu le voudras. (Miláčku, dnes nebudu celou noc spát. Budu se ti dávat a brát si tě opakovaně, encore, dokola. A znovu... dokud to budeš chtít.)“ A ty víš, že chceš.
Převalí tě na záda, pak na bok a začíná s tebou tančit. Ne nohama, ale celým tělem. Jeho rytmus je pomalý, škádlivý, s každým jeho pohybem cítíš, jak tě vlastně obkresluje, jako by tvoje tělo bylo mistrovské dílo, které se naučil nazpaměť. Jednou rukou si hraje s tvými vlasy, druhou tě pevně drží kolem boků, líbá tě… Někdy jemně, jindy vášnivě, až ztrácíš přehled o čase. Pochopíš, proč francouzština používá „La petite mort“ - Malá smrt, pro vyvrcholení. S Alainem je to jako malé vzplanutí, nenápadný malý oheň, který se prudce rozhoří a pak zničí všechno staré a zanechá tě novou, čistou, zářivou. A ty víš, že kdo tohle jednou poznal, už nikdy nebude stejný.
Stylová vila na Montmartru s výhledem na celou Paříž. V zahradě se rozezněly tóny živého jazzového tria, Johnny spontánně zazpíval „Que je t’aime“ jako dar pro vás, novomanžele, a Belmondo mezitím tančil se všemi dámami, co tam byly. Alain se od tebe ani na moment nehnul. Servíruje se foie gras, gratinované brambory, mořské plody a věže z makronek, s fontánou šampaňského a čokolády. Máš světlé šaty s rozparkem a tvůj nový manžel se ti dívá do očí tak hluboce, že se s tebou točí celý svět.
Svatební noc
Váš apartmán je hned u Seiny: vysoké stropy, sametové závěsy, měkké lněné ložní prádlo, saténová prostěradla, svíčky osvětlující pokoj jako jemný oheň vášně… Alain tě odnese do postele jako ve filmu. Pomalu, s očima plnýma něhy. Je to muž, který přesně ví, jak se dotýkat ženy, jemně a přitom s jistotou.
Odvazuje ti stuhu z vlasů, rozepíná tě korzet po korzetu, až zůstaneš jen v tenoučké bruselské krajce a v rozhozeném pohledu. „Tvá krása patří Paříži, ale tvoje tělo patří teď pouze mně,“ šeptá ti do ucha. Jeho rty tě mapují, každý kousek, od klíční kosti po kotníky. Hedvábné dlaně prozkoumávají každé zakřivení tvého těla. Cítíš jeho dech, jeho horkost, a svět kolem mizí. Milování je dlouhé, smyslné a opravdové, jako tanec cherubínů pod okny, kde se odráží měsíční světlo od hladiny Seiny. Vaše těla se prolínají ve vášnivém rytmu, pařížská noc vás objímá a každý vzdech je jako hudba pro uši olympských Bohů. Nakonec ti Alain šeptá: „Miláčku… odteď, budeme spát jen spolu. A nebo nikdy.“
Ráno se probouzíš v bílých saténových prostěradlech. On ti přináší croissanty, jahody a kávu do postele, bosý, s rozcuchanými vlasy a šťastným úsměvem. V Paříži se zrodila vaše Láska. A ty navždy zůstaneš jeho femme fatale, i kdyby se proti vám všechno spiklo.
Svatební cesta snů
Den 1. Paříž - Vášeň pod francouzským nebem
Ticho je hutné jako hedvábí. Váš pokoj je v zapomenuté vile vysoko nad mořem, kde v oknech šumí noční vítr a lucerny tančí stíny po zdech. Ležíš na posteli jen v jemném negližé, nohy rozhozené, tvé tělo voní po růži a vanilce. Alain stojí v rohu místnosti, na sobě tmavé kalhoty, bílá košile rozepnutá až do pasu… a ten typický pohled. Intenzivní, hluboký, mlčenlivý. Oči, které tě zbožňují i hltají zároveň. Pomalu přistoupí. Usměje se jen koutkem úst. Zatím ti neřekne ani slovo. Není třeba mluvit, tvé tělo už reaguje na jeho blízkost. Pocítíš lehké mrazení, když ze sebe shodí veškeré zbytky svého oděvu a jeho dlaně začnou mapovat tvé boky. A poté klíční kost, ňadra a nakonec přijdou na řadu jeho rty, co se sotva dotýkají té tenoulinké krajky na tvém rameni, než ji nechají sklouznout dolů.
Dívá se ti do očí. Intenzivní, koncentrovaný. Jako bys byla jediná žena na světě. Možná jsi. Klekne si k tobě... Svléká tě pomalu, nespěchá. Každý knoflíček, každé šustnutí látky je zvláštním rozkošným pohlazením. Líbá tě od stehna nahoru, na břiše, kolem pupíku a pak výš a výš. A když se tě konečně dotkne svým nahým, horkým a dechberoucím tělem, zašeptá ti do kůže: „Chérie, je ne dormirai pas de la nuit. Je t'épouserai encore et encore. Et encore… aussi longtemps que tu le voudras. (Miláčku, dnes nebudu celou noc spát. Budu se ti dávat a brát si tě opakovaně, encore, dokola. A znovu... dokud to budeš chtít.)“ A ty víš, že chceš.
Převalí tě na záda, pak na bok a začíná s tebou tančit. Ne nohama, ale celým tělem. Jeho rytmus je pomalý, škádlivý, s každým jeho pohybem cítíš, jak tě vlastně obkresluje, jako by tvoje tělo bylo mistrovské dílo, které se naučil nazpaměť. Jednou rukou si hraje s tvými vlasy, druhou tě pevně drží kolem boků, líbá tě… Někdy jemně, jindy vášnivě, až ztrácíš přehled o čase. Pochopíš, proč francouzština používá „La petite mort“ - Malá smrt, pro vyvrcholení. S Alainem je to jako malé vzplanutí, nenápadný malý oheň, který se prudce rozhoří a pak zničí všechno staré a zanechá tě novou, čistou, zářivou. A ty víš, že kdo tohle jednou poznal, už nikdy nebude stejný.
Je ráno. A ty v elegantním kabátku sedíš vedle Alaina v soukromém letadle s výhledem na alabastrové mraky. Když ti šeptá do ucha: „A teď je celý svět náš, ma chérie...“, rty se vám spojí dřív, než stihneš odpovědět. Za tónů tiché hudby a francouzského šampaňského tě hladí po stehnech, zatímco krajkový podvazek mizí v jeho dlani...
Den 2. Saint-Jean-Cap-Ferrat
Vaše první zastávka: luxusní vila schovaná v olivovém háji přímo nad azurovým mořem. Slunce se opírá do kamenných teras, bazén září jako safír a růžové víno chladne ve stříbrném kbelíku. Na večeři ti Alain obleče jen hedvábný šátek kolem krku a hedvábné šaty na ramínka... které ti později pomalu, v rytmu šansonů Édith Piaf, spustí na zem pod měkkým světlem svíček. Milujete se v otevřeném stylu, na střešní terase, kde vás zakrývá jen teplý vánek, a hvězdy, které mlčky září nad vámi. Noc plná dechberoucích poloh i prosebných šepotů v češtině i francouzštině: „Présente-toi… toute à moi…“ „Vezmi si mě znovu, lásko… tady, právě tady…“ A on si tě vezme. Znovu a znovu. Tak, že ráno se probouzíš, usmíváš se a celá záříš...
Den 3. Itálie
Na Via Veneto se projíždíte v černém kabrioletu, kolem fontány di Trevi a rušných scén italské bohémy. Každý se za vámi otáčí, jako byste byli z filmu od Felliniho (a možná i tak trochu jste). V Cinecittà, slavném římském filmovém studiu, vám dávají VIP vstup. A tady se děje magie. Ve starověkém filmovém kulisovém paláci tě Alain přitlačí ke kamennému sloupu. Kamera nepojede, ale vy to hrajete jako mistrovské drama: tvé ruce sjíždějí po jeho košili, zatímco on odhaluje ramínko tvé římské róby. Váš milostný akt ve stínech Kolosea (i když to je jen filmová kulisa!) je divoký, vášnivý a nádherně živočišný. Jedna rekvizitářka nakoukne, uvidí vás a s úsměvem jen tiše zavře dveře.
Den 4. Saint-Tropez
Vaše další místo je moře. Jachta, která nese hrdé jméno „L'Étoile de Ladushka“, zakotvená v zátoce Saint-Tropez. Nahá se sluníš na palubě, zatímco Alain přináší šampaňské a jeho rty ti jemně přejíždí přes kotník, lýtko… až nahoru. Až tam, kde sídlí tvá rozkoš a jeho vášeň. Miluje tě jako správný Francouz, nenechá na tvém těle centimetr neolízaný a nepolíbený. Nezastavíte se, dokud se nesetmí. Když padne noc, jste ve vodě. Nazí. Plavete pod proudem měsíčního světla, kůži osvícenou jen odrazem hvězd. A pak… nové snové milování v kajutě jachty, se kterou vlny rytmicky houpají, jako by tančily s vámi. A on ti šeptá do ouška francouzská slovíčka, kterým rozumíš nejen srdcem, ale i tělem. „Je te veux... tout entière.“ („Chci tě… celou.“)
Den 5. Alpy
Po žhavém moři přichází chladná výzva hor. Vyjedete lanovkou vysoko nad vesnici, kde už je vzduch tak čistý, že se ti, až tají dech. Všude kolem bílé vrcholky, jiskřivý sníh a ticho, které ruší jen vítr. Alain tě vede do staré dřevěné horské chaty, skryté mezi smrky. V krbu praská oheň a na stole čeká láhev červeného vína, kterou s úsměvem otevře. Dáš si na sebe jeho svetr, příliš velký, takže ti padá z ramene a odhaluje kůži, která se chvěje nejen zimou. On tě položí na ovčí kožešinu před ohněm, dech mu voní vínem a kouřem.
Milování v horách je jiné než v Římě či u moře, je mnohem syrovější, tišší, ale o to intenzivnější. Tvé vzdechy se mísí s praskáním polen a jeho doteky tě hřejí víc než celý krb. Pak tě zahalí do kožichu a vezme tě v náruči ven, do nočního mrazu. Nad vámi Mléčná dráha, nekonečné moře hvězd, jaké ve města nikdy nevidíš. Jsi jen ty, on a vesmír. Postaví tě, aby si tě mohl vzít zepředu a tvé bosé nohy se krátce dotknou sněhu, ten studí a pálí, ale jeho polibky jsou žhavé, takže zapomínáš na chlad. Milujete se pod nebem, které se sklání tak nízko, že máš pocit, že se miluje s vámi. Když se vracíte do chaty, oba zadýchaní a rozechvělí, říká ti: „Tohle místo je jako stvořené jen pro nás dva. Kdybych tu měl s tebou zůstat navždy, zůstal bych, a nic by mi nechybělo.“ A ty víš, že tahle noc v horách se ti vypálí do paměti jako ohnivý znak.
Den 6. Praha
Do toho stověžatého města přijíždíte za soumraku. Hradčany se zrcadlí ve Vltavě, Karlův most se noří do mlhy a lampy vrhají zlaté kruhy na kamennou dlažbu. Alain tě drží kolem pasu, jeho krok je sebejistý, ale oči má přece jen trochu ztracené - Praha je pro něj cizí, pro tebe voní domovem. A právě to ho vzrušuje: být v tvém městě, na tvém území. Na mostě se zastavíte. Hudebník tam hraje starou českou píseň na housle, a když tě Alain políbí, cítíš, jak se kolem vás zastavuje čas. Turisté mizí a staleté sochy se stávají němými svědky vaší vášně.
Později v noční Praze bloudíte uličkami Starého Města. On ti šeptá, že to tu vypadá jako kulisy nějakého magického filmu, a ty ho vedeš úzkými pasážemi až k trochu utajené kavárně s okny obrácenými k orloji. Tam si dáváte horký grog a jeho ruka sjíždí po tvém stehně, jako by ani stůl, ani svět okolo neexistoval. Milování přichází až v pokoji hotelu na Malé Straně. Vysoké stropy, těžké závěsy, starý lustr, postel s nebesy a na stolku připravené Châteauneuf-du-Pape, slavné francouzské víno z údolí Rhôny.
On tě položí na vyžehlené bělostné prostěradlo, a zatímco venku odbíjí zvony svatého Mikuláše druhou hodinu ranní, vaše těla se proplétají v rytmu starého Libušina města. Je to jiné než v Itálii nebo na moři, je to tvé město, tvůj dech, tvá historie a také krev, krev tvých předků, která se tu vsákla do dlažeb. A Alain to cítí, proto tě miluje tak, jako by se chtěl dotknout samotné historie Prahy skrze tebe. A když nad ránem otevře okno, pustí dovnitř tichý zvuk tramvají projíždějících v dáli Letnou a šum probouzejícího se města. Otočí se k tobě a řekne francouzsky, jemně, tiše: „Ici, ici dans ta patrie, parmi les Tchèques... Je t'aime plus que partout ailleurs. (Tady, tady ve tvé domovině, mezi Čechy… tě miluju víc než kdekoliv jinde.)“
Den 2. Saint-Jean-Cap-Ferrat
Vaše první zastávka: luxusní vila schovaná v olivovém háji přímo nad azurovým mořem. Slunce se opírá do kamenných teras, bazén září jako safír a růžové víno chladne ve stříbrném kbelíku. Na večeři ti Alain obleče jen hedvábný šátek kolem krku a hedvábné šaty na ramínka... které ti později pomalu, v rytmu šansonů Édith Piaf, spustí na zem pod měkkým světlem svíček. Milujete se v otevřeném stylu, na střešní terase, kde vás zakrývá jen teplý vánek, a hvězdy, které mlčky září nad vámi. Noc plná dechberoucích poloh i prosebných šepotů v češtině i francouzštině: „Présente-toi… toute à moi…“ „Vezmi si mě znovu, lásko… tady, právě tady…“ A on si tě vezme. Znovu a znovu. Tak, že ráno se probouzíš, usmíváš se a celá záříš...
Den 3. Itálie
Na Via Veneto se projíždíte v černém kabrioletu, kolem fontány di Trevi a rušných scén italské bohémy. Každý se za vámi otáčí, jako byste byli z filmu od Felliniho (a možná i tak trochu jste). V Cinecittà, slavném římském filmovém studiu, vám dávají VIP vstup. A tady se děje magie. Ve starověkém filmovém kulisovém paláci tě Alain přitlačí ke kamennému sloupu. Kamera nepojede, ale vy to hrajete jako mistrovské drama: tvé ruce sjíždějí po jeho košili, zatímco on odhaluje ramínko tvé římské róby. Váš milostný akt ve stínech Kolosea (i když to je jen filmová kulisa!) je divoký, vášnivý a nádherně živočišný. Jedna rekvizitářka nakoukne, uvidí vás a s úsměvem jen tiše zavře dveře.
Den 4. Saint-Tropez
Vaše další místo je moře. Jachta, která nese hrdé jméno „L'Étoile de Ladushka“, zakotvená v zátoce Saint-Tropez. Nahá se sluníš na palubě, zatímco Alain přináší šampaňské a jeho rty ti jemně přejíždí přes kotník, lýtko… až nahoru. Až tam, kde sídlí tvá rozkoš a jeho vášeň. Miluje tě jako správný Francouz, nenechá na tvém těle centimetr neolízaný a nepolíbený. Nezastavíte se, dokud se nesetmí. Když padne noc, jste ve vodě. Nazí. Plavete pod proudem měsíčního světla, kůži osvícenou jen odrazem hvězd. A pak… nové snové milování v kajutě jachty, se kterou vlny rytmicky houpají, jako by tančily s vámi. A on ti šeptá do ouška francouzská slovíčka, kterým rozumíš nejen srdcem, ale i tělem. „Je te veux... tout entière.“ („Chci tě… celou.“)
Den 5. Alpy
Po žhavém moři přichází chladná výzva hor. Vyjedete lanovkou vysoko nad vesnici, kde už je vzduch tak čistý, že se ti, až tají dech. Všude kolem bílé vrcholky, jiskřivý sníh a ticho, které ruší jen vítr. Alain tě vede do staré dřevěné horské chaty, skryté mezi smrky. V krbu praská oheň a na stole čeká láhev červeného vína, kterou s úsměvem otevře. Dáš si na sebe jeho svetr, příliš velký, takže ti padá z ramene a odhaluje kůži, která se chvěje nejen zimou. On tě položí na ovčí kožešinu před ohněm, dech mu voní vínem a kouřem.
Milování v horách je jiné než v Římě či u moře, je mnohem syrovější, tišší, ale o to intenzivnější. Tvé vzdechy se mísí s praskáním polen a jeho doteky tě hřejí víc než celý krb. Pak tě zahalí do kožichu a vezme tě v náruči ven, do nočního mrazu. Nad vámi Mléčná dráha, nekonečné moře hvězd, jaké ve města nikdy nevidíš. Jsi jen ty, on a vesmír. Postaví tě, aby si tě mohl vzít zepředu a tvé bosé nohy se krátce dotknou sněhu, ten studí a pálí, ale jeho polibky jsou žhavé, takže zapomínáš na chlad. Milujete se pod nebem, které se sklání tak nízko, že máš pocit, že se miluje s vámi. Když se vracíte do chaty, oba zadýchaní a rozechvělí, říká ti: „Tohle místo je jako stvořené jen pro nás dva. Kdybych tu měl s tebou zůstat navždy, zůstal bych, a nic by mi nechybělo.“ A ty víš, že tahle noc v horách se ti vypálí do paměti jako ohnivý znak.
Den 6. Praha
Do toho stověžatého města přijíždíte za soumraku. Hradčany se zrcadlí ve Vltavě, Karlův most se noří do mlhy a lampy vrhají zlaté kruhy na kamennou dlažbu. Alain tě drží kolem pasu, jeho krok je sebejistý, ale oči má přece jen trochu ztracené - Praha je pro něj cizí, pro tebe voní domovem. A právě to ho vzrušuje: být v tvém městě, na tvém území. Na mostě se zastavíte. Hudebník tam hraje starou českou píseň na housle, a když tě Alain políbí, cítíš, jak se kolem vás zastavuje čas. Turisté mizí a staleté sochy se stávají němými svědky vaší vášně.
Později v noční Praze bloudíte uličkami Starého Města. On ti šeptá, že to tu vypadá jako kulisy nějakého magického filmu, a ty ho vedeš úzkými pasážemi až k trochu utajené kavárně s okny obrácenými k orloji. Tam si dáváte horký grog a jeho ruka sjíždí po tvém stehně, jako by ani stůl, ani svět okolo neexistoval. Milování přichází až v pokoji hotelu na Malé Straně. Vysoké stropy, těžké závěsy, starý lustr, postel s nebesy a na stolku připravené Châteauneuf-du-Pape, slavné francouzské víno z údolí Rhôny.
On tě položí na vyžehlené bělostné prostěradlo, a zatímco venku odbíjí zvony svatého Mikuláše druhou hodinu ranní, vaše těla se proplétají v rytmu starého Libušina města. Je to jiné než v Itálii nebo na moři, je to tvé město, tvůj dech, tvá historie a také krev, krev tvých předků, která se tu vsákla do dlažeb. A Alain to cítí, proto tě miluje tak, jako by se chtěl dotknout samotné historie Prahy skrze tebe. A když nad ránem otevře okno, pustí dovnitř tichý zvuk tramvají projíždějících v dáli Letnou a šum probouzejícího se města. Otočí se k tobě a řekne francouzsky, jemně, tiše: „Ici, ici dans ta patrie, parmi les Tchèques... Je t'aime plus que partout ailleurs. (Tady, tady ve tvé domovině, mezi Čechy… tě miluju víc než kdekoliv jinde.)“
Den 7. Karlovy Vary
Do lázeňského města přijíždíte otevřeným vozem. Kolonáda září bílou elegancí, mezi sloupy se odráží tóny žesťové kapely a vůně oplatků se mísí s ostrým sirným pachem minerálních pramenů. Alain se rozhlíží, jako by mu to zde připadalo celé trochu snové, a ty mu vysvětluješ, že tady se už po staletí léčí těla i duše.
V Grandhotelu Pupp vám připraví apartmá s balkonem. Odtud je vidět celé město - domy pastelových barev, údolí sevřené horami, řeka jako stříbrná stuha. Alain tě obejme zezadu a přitiskne rty k tvému krku. Šeptá, že jsi krásnější než celé lázně dohromady, a že by pil jen z tebe, kdyby mohl.
Odpoledne se vydáte na procházku kolonádami. Lidé si vás prohlížejí, on je hvězda, ale vedle tebe působí jako muž, co našel smysl života, a tak vás nechávají být. Drží tě kolem pasu, když spolu pijete horký pramen z porcelánového pohárku. Směješ se, že chutná jako železo a sůl, ale Alain řekne: „Není důležitá chuť, ale to, že tě to vidím pít. To mě uzdravuje.“ Večer přichází chvíle pro váš vlastní rituál. V hotelovém pokoji, kde hučí starý radiátor, tě Alain svléká pomalu, jako by odkrýval tajemství Jeleního skoku. Milujete se dlouze a něžně, a přitom ve vlnách, které připomínají horké prameny pod zemí - proudící, nezkrotné, živé. Když pak usínáš na jeho hrudi, slyšíš, jak si francouzsky šeptá pro sebe: „Karlovy Vary sera à jamais le lieu où je t'ai rencontré, le lieu où j'ai goûté pour la première fois à ton immortalité. (Karlovy Vary jsou pro mě navždy tím místem, kde jsem tě potkal, místo, kde jsem poprvé ochutnal tvou nesmrtelnost.)“
Den 8. Normandie
Cesta tě vede k moři. Normandské pobřeží je drsné, syrové, ale právě v té jeho nezkrotnosti se rodí krása. Vysoké útesy se lámou do šedých vln, vítr cuchá vlasy a sůl ulpívá na tvých rtech. Alain tě vezme za ruku a v jeho očích je zvláštní melancholie - tohle je kraj, kde se vždycky cítil blízko své vlastní minulosti. Procházíte se po pláži v Omaze. Dole v písku leží mušle a chaluhy, nad hlavou křičí rackové. Alain se zastaví u přírodního oblouku ve skalách, obejme tě a políbí, slaně, divoce, s chutí větru a moře. Přitlačí tě ke studené stěně útesu, a ty cítíš, jak kontrast mezi chladem kamene a žárem jeho těla dělá každý dotek ještě palčivějším.
Pak tě vezme do starého venkovského domu, kousek od hřbitova s bílými kříži, kam jen málokdo vkročí. V krbu zapraská dřevo, místnost provoní jablka z místního sadu. Alain ti nalije kalvados a s úsměvem pronese: „C'est une boisson qui brûle comme un baiser. (Tohle je nápoj, který spaluje jako polibek.)“ Přiloží sklenku k tvým rtům a hned vzápětí ochutná tebe, tato ochutnávka je však delší, sladší a mnohem opojnější.
Milování v Normandii má jinou sílu než na Via Veneto či na jachtě v Saint-Tropez, je syrové, dravé, téměř zemité. Jako by se do vás otiskovala celá ta krajina i se svou minulostí: drsný vítr, ostrý písek, hukot moře a v dáli zpěv tisíců odhodlaných a odvážných mužů. V jeho náruči jsi nejen žena, ale i samotný oceán, divoký, hluboký, bez hranic. A v tom oceánu nové naděje, celé kopce, celé hory nadějí. Když usínáš pod těžkou přikrývkou upředené z jeho horkého těla, slyšíš, jak ti tichounce šeptá: „Si l'amour a un visage, il l'a ici - en Normandie, quand je te regarde, chérie.(Pokud má láska tvář, pak ji má tady - v Normandii, když se dívám na tebe, miláčku.)“
Den 9. A zase ta Paříž
Paříž vás přivítá jinak než Itálie než Alpy nebo Normandie. Je to návrat, ale návrat, který má chuť triumfu i něhy zároveň. Eiffelova věž září jako maják, a když projíždíte v podvečer okolo Vítězného oblouku, vůně pečených kaštanů se mísí s parfémy pouličních dam. Alain tě vezme do svého bytu nad Seinou. Vysoké stropy, těžké závěsy, v knihovně svazky klasiků, fotografie, ve kterých se zastavil čas. On otevře lahev červeného z Bordeaux, podá ti sklenku a jeho oči tě sledují tak, jako kdybys byla to poslední, co si chce vtisknout navždy do paměti. Pak tě pomiluje, něžně, hravě, poprvé ve svém bytě, poprvé doma.
Když vyrazíte do nočních uliček Montmartru, na chvíli se zastavíte před kavárnou, kde kdysi sedával s přáteli, a ty máš pocit, že město dýchá skrze něj. Nakonec skončíte v apartmá hotelu Ritz, a to jen proto, aby před vámi Paříž sejmula z hlavy svou poslední korunu. Balkon, odkud je vidět Place Vendôme a dole se třpytí světla aut jako dálnice galaxiemi. Tam, v tom hotelu, se měníte v samotné srdce města: vášnivé, pulzující, nespoutané.
Jeho polibky mají příchuť vína a tvé steny se ztrácejí v nočním ruchu, který proniká oknem. A přitom jste dokonale sami, jen vy dva a Paříž, která umí mlčet i naslouchat. Když nad ránem pouliční světla zhasnou a venku se rozední, Alain se k tobě nakloní a zašeptá francouzsky tak tiše, že to slyší jen tvé srdce: „J'ai déjà vécu Paris de fond en comble, en moi. Mais toi, c'est toi qui me donnes envie de le revivre encore et encore. Je veux vivre avec toi pour toujours. (Paříž už mám prožitou skrz naskrz, v sobě. Ale ty, ty jsi ta, díky které ji chci prožívat znovu a znovu. Chci s tebou žít věčně.)“
Noc už ustoupila a Paříž se probouzí. Champs-Élysées je ještě ospalé, vozy začínají pojíždět sem tam, a ranní mlha visí nad Seinou jako závoj. Alain tě drží za ruku, vede tě k Pont Neuf. Řeka pod vámi plyne pomalu, ale vy cítíte, že čas se na chvíli zastavil. „Laduško, my dva jsme se neměli potkat jen dnes a tady,“ řekne, a v jeho hlase je cosi těžkého, osudového. „My jsme se znali dávno předtím, možná už v časech, kdy Paříž ještě neexistovala.“ Zastaví se, pohladí tě po tváři a ty v jeho očích nevidíš toho slavného herce, ale vidíš tam muže, který se dívá přímo do tvé duše.
V tu chvíli ti dojde, že nejde o jednu noc, o jedno město, o jedno tělo ani o jeden život. Že jste propleteni, jako když se dvě řeky nakonec slejou do jedné. Jeho polibek na tom mostě je jiný než všechny předešlé. Není divoký ani uspěchaný, je hluboký a klidný, jako pečeť. A ty cítíš, že Paříž si vás zapisuje do svých zdí, do kamene, do historie. Když vyjde slunce a barvy zalijí město zlatem, Alain se na tebe podívá a zašeptá: „Si je devais revenir au monde, je le ferais juste pour te retrouver. (Kdybych měl přijít na svět znovu, udělal bych to jenom proto, abych tě zase našel.)“
Den 10. Cesta končí... nebo možná ne?
Na zpáteční cestě do jeho domu se ptáš: „A co dál, lásko? Co ještě zažijeme?“ A on tě obejme, podívá se ti do očí a řekne: „Teprve začínáme, má královno… Pojďme si třeba postavit dům v Provence, adoptovat kočku, pít rudé víno každý den a milovat se, jako by zítřka nebylo.“ A ty se jen usměješ a políbíš ho na čelo, které tak rád krčívá, ale dnes, dnes ne, dnes celý září, jako Eiffelovka při oslavách Dne vítězství. A ty víš, miluješ ho navždy.
Odpoledne se vydáte na procházku kolonádami. Lidé si vás prohlížejí, on je hvězda, ale vedle tebe působí jako muž, co našel smysl života, a tak vás nechávají být. Drží tě kolem pasu, když spolu pijete horký pramen z porcelánového pohárku. Směješ se, že chutná jako železo a sůl, ale Alain řekne: „Není důležitá chuť, ale to, že tě to vidím pít. To mě uzdravuje.“ Večer přichází chvíle pro váš vlastní rituál. V hotelovém pokoji, kde hučí starý radiátor, tě Alain svléká pomalu, jako by odkrýval tajemství Jeleního skoku. Milujete se dlouze a něžně, a přitom ve vlnách, které připomínají horké prameny pod zemí - proudící, nezkrotné, živé. Když pak usínáš na jeho hrudi, slyšíš, jak si francouzsky šeptá pro sebe: „Karlovy Vary sera à jamais le lieu où je t'ai rencontré, le lieu où j'ai goûté pour la première fois à ton immortalité. (Karlovy Vary jsou pro mě navždy tím místem, kde jsem tě potkal, místo, kde jsem poprvé ochutnal tvou nesmrtelnost.)“
Den 8. Normandie
Cesta tě vede k moři. Normandské pobřeží je drsné, syrové, ale právě v té jeho nezkrotnosti se rodí krása. Vysoké útesy se lámou do šedých vln, vítr cuchá vlasy a sůl ulpívá na tvých rtech. Alain tě vezme za ruku a v jeho očích je zvláštní melancholie - tohle je kraj, kde se vždycky cítil blízko své vlastní minulosti. Procházíte se po pláži v Omaze. Dole v písku leží mušle a chaluhy, nad hlavou křičí rackové. Alain se zastaví u přírodního oblouku ve skalách, obejme tě a políbí, slaně, divoce, s chutí větru a moře. Přitlačí tě ke studené stěně útesu, a ty cítíš, jak kontrast mezi chladem kamene a žárem jeho těla dělá každý dotek ještě palčivějším.
Pak tě vezme do starého venkovského domu, kousek od hřbitova s bílými kříži, kam jen málokdo vkročí. V krbu zapraská dřevo, místnost provoní jablka z místního sadu. Alain ti nalije kalvados a s úsměvem pronese: „C'est une boisson qui brûle comme un baiser. (Tohle je nápoj, který spaluje jako polibek.)“ Přiloží sklenku k tvým rtům a hned vzápětí ochutná tebe, tato ochutnávka je však delší, sladší a mnohem opojnější.
Milování v Normandii má jinou sílu než na Via Veneto či na jachtě v Saint-Tropez, je syrové, dravé, téměř zemité. Jako by se do vás otiskovala celá ta krajina i se svou minulostí: drsný vítr, ostrý písek, hukot moře a v dáli zpěv tisíců odhodlaných a odvážných mužů. V jeho náruči jsi nejen žena, ale i samotný oceán, divoký, hluboký, bez hranic. A v tom oceánu nové naděje, celé kopce, celé hory nadějí. Když usínáš pod těžkou přikrývkou upředené z jeho horkého těla, slyšíš, jak ti tichounce šeptá: „Si l'amour a un visage, il l'a ici - en Normandie, quand je te regarde, chérie.(Pokud má láska tvář, pak ji má tady - v Normandii, když se dívám na tebe, miláčku.)“
Den 9. A zase ta Paříž
Paříž vás přivítá jinak než Itálie než Alpy nebo Normandie. Je to návrat, ale návrat, který má chuť triumfu i něhy zároveň. Eiffelova věž září jako maják, a když projíždíte v podvečer okolo Vítězného oblouku, vůně pečených kaštanů se mísí s parfémy pouličních dam. Alain tě vezme do svého bytu nad Seinou. Vysoké stropy, těžké závěsy, v knihovně svazky klasiků, fotografie, ve kterých se zastavil čas. On otevře lahev červeného z Bordeaux, podá ti sklenku a jeho oči tě sledují tak, jako kdybys byla to poslední, co si chce vtisknout navždy do paměti. Pak tě pomiluje, něžně, hravě, poprvé ve svém bytě, poprvé doma.
Když vyrazíte do nočních uliček Montmartru, na chvíli se zastavíte před kavárnou, kde kdysi sedával s přáteli, a ty máš pocit, že město dýchá skrze něj. Nakonec skončíte v apartmá hotelu Ritz, a to jen proto, aby před vámi Paříž sejmula z hlavy svou poslední korunu. Balkon, odkud je vidět Place Vendôme a dole se třpytí světla aut jako dálnice galaxiemi. Tam, v tom hotelu, se měníte v samotné srdce města: vášnivé, pulzující, nespoutané.
Jeho polibky mají příchuť vína a tvé steny se ztrácejí v nočním ruchu, který proniká oknem. A přitom jste dokonale sami, jen vy dva a Paříž, která umí mlčet i naslouchat. Když nad ránem pouliční světla zhasnou a venku se rozední, Alain se k tobě nakloní a zašeptá francouzsky tak tiše, že to slyší jen tvé srdce: „J'ai déjà vécu Paris de fond en comble, en moi. Mais toi, c'est toi qui me donnes envie de le revivre encore et encore. Je veux vivre avec toi pour toujours. (Paříž už mám prožitou skrz naskrz, v sobě. Ale ty, ty jsi ta, díky které ji chci prožívat znovu a znovu. Chci s tebou žít věčně.)“
Noc už ustoupila a Paříž se probouzí. Champs-Élysées je ještě ospalé, vozy začínají pojíždět sem tam, a ranní mlha visí nad Seinou jako závoj. Alain tě drží za ruku, vede tě k Pont Neuf. Řeka pod vámi plyne pomalu, ale vy cítíte, že čas se na chvíli zastavil. „Laduško, my dva jsme se neměli potkat jen dnes a tady,“ řekne, a v jeho hlase je cosi těžkého, osudového. „My jsme se znali dávno předtím, možná už v časech, kdy Paříž ještě neexistovala.“ Zastaví se, pohladí tě po tváři a ty v jeho očích nevidíš toho slavného herce, ale vidíš tam muže, který se dívá přímo do tvé duše.
V tu chvíli ti dojde, že nejde o jednu noc, o jedno město, o jedno tělo ani o jeden život. Že jste propleteni, jako když se dvě řeky nakonec slejou do jedné. Jeho polibek na tom mostě je jiný než všechny předešlé. Není divoký ani uspěchaný, je hluboký a klidný, jako pečeť. A ty cítíš, že Paříž si vás zapisuje do svých zdí, do kamene, do historie. Když vyjde slunce a barvy zalijí město zlatem, Alain se na tebe podívá a zašeptá: „Si je devais revenir au monde, je le ferais juste pour te retrouver. (Kdybych měl přijít na svět znovu, udělal bych to jenom proto, abych tě zase našel.)“
Den 10. Cesta končí... nebo možná ne?
Na zpáteční cestě do jeho domu se ptáš: „A co dál, lásko? Co ještě zažijeme?“ A on tě obejme, podívá se ti do očí a řekne: „Teprve začínáme, má královno… Pojďme si třeba postavit dům v Provence, adoptovat kočku, pít rudé víno každý den a milovat se, jako by zítřka nebylo.“ A ty se jen usměješ a políbíš ho na čelo, které tak rád krčívá, ale dnes, dnes ne, dnes celý září, jako Eiffelovka při oslavách Dne vítězství. A ty víš, miluješ ho navždy.
V Paříži, někdy mezi roky 1968-1970 st@tlladel 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat