Audience na dvoře královském

Když si Alain splete královny 

Limuzína. Sedíš v rohu širokého zadního sedadla, kolena mírně od sebe, kabelku sevřenou v klíně. Ale jeho ruka už tam není. Alain ji stáhl. Pomalu, hřbetem dlaně ti přejel po stehně, a přestože venku řádí provoz a za pár minut máte být v paláci, pro něj žádné „potom“ neexistuje. „Je ne peux pas attendre, Laduška… regarde-moi… (Nemůžu čekat, Laduško… podívej se na mě…)" Díváš se. A v jeho očích je všechno - touha, neklid, to šílenství, které jsi v něm probudila. Klečí před tebou, uvnitř vozu, prsty pomalu vyhrnuje tvou sukni, a když vklouzne Do tvého klína, svět venku přestává existovat. Limuzína jede dál - a ty se chvěješ. „Ma reine… je vais te couronner moi-même… (Má královno… korunovat tě budu já sám…)" 

Drží tě pod koleny a jeho jazyk je nejvěrnější rytíř tvé rozkoše. Líbá tě, ochutnává tě, dokud se tvůj dech neroztřese a ty se nezakloníš s výkřikem. On tě ale nepustí, ne, ještě ne. Očima sleduje, jak se ztrácíš, jak mu mizíš v extázi. A pak tě zdvihne na klín, sukně se ti vyhrne a on do tebe vklouzne v jediném, hlubokém pohybu. Tvůj sten se ztratí v jeho ústech, když tě políbí a zůstane v tobě - tvrdý, horký, napjatý. 

„Chéri… je vais jouir en toi… maintenant…“ A ty víš, že teď, v téhle chvíli, jsi královnou ty. Ne, kvůli koruně, ale kvůli jeho pohledům, jeho dechu, jeho tělu, které tě s každým přitisknutím uctívá víc než jakýkoli šlechtic. Limuzína se houpavě nese ulicemi, v ní se ti rytmicky zvedají boky proti jeho tělu. Jsi na něm, dlaně máš na jeho ramenou, šaty vyhrnuté až do pasu, spodní prádlo nenosíš. Dívá se ti do očí a šeptá: „Mon dieu… tu es un miracle, Laduška… (Můj bože… jsi zázrak, Laduško...)“ 

V tom se zvenčí ozve ťukání na sklo. Rychlé, naléhavé. „Shit… merde, c’est pas possible… (Sakra… do prdele, to snad ne...)“ zavrčí Alain, ale ani se nepohne. Drží tě pevně, zarytý hluboko v tobě, jeho dech je horký, oči rozšířené touhou i vztekem. 

„Pane Delone,“ ozve se opatrně zvenčí hlas řidiče, „je tu sekretář královny. Musíte okamžitě vystoupit...“ „Dis-lui d’aller se faire foutre! (Řekni mu, ať jde do prdele!)“ procedí Alain skrz zuby, ale jeho pohled se hned nato zjemní. Políbí tě na klíční kost a zašeptá: „Nezastavuj se… je t’adore trop… (Nepřestávej… příliš tě chci...)“ A ty? Ty se nezastavíš. Vzrušení z přistižení tě pálí mezi stehny, dráždí tě stejně jako jeho pohyby. Stále v něm, pohybuješ se pomalu, ale hluboko, a zatímco venku někdo buší na sklo, uvnitř tebe se děje exploze - vzrušení, bezmoc, dominance a šílená něha. Když konečně vyvrcholíte oba, zatmí se ti před očima. Alain tě přitiskne k sobě, vdechuje tvůj pot a šeptá: „Merde… Laduško… jsem ztracený…“ 

Zapnul si košili, krk ještě vlhký od tvých polibků, vlasy rozcuchané tvými prsty. Ty sis narovnala šaty, ale tvé tělo hořelo, stále lehce rozechvělé z toho, co se mezi vámi odehrálo v zadní části limuzíny. Venku čekal u auta muž v šedém obleku s pečlivě upravenými rukavicemi. Jakmile se dveře otevřely, Alain vystoupil s tím svým nezaměnitelným šarmem, jako by právě nevystoupil z hříšného románu. „Monsieur Delon, Její Veličenstvo vás očekává,“ pronesl suchý hlas sekretáře. 

Alain se na něj podíval s chladným úsměvem, přičemž stále držel dveře auta pro tebe, jako gentleman. „Elle m’attendra… J’ai trouvé quelque chose de royal ici. (Počká si… Tady jsem našel také něco královského.)“ Pak se obrátil k tobě a tiše, jen pro tvé uši dodal: „Tu es ma reine… (Ty si má královna...)“ Na svých stehnech jsi stále cítila jeho pomalu stékající lásku až dolu ke kolenům, a v očích jsi měla to, co žádná královna nemůže předstírat - hluboké, totální, rozkošné uspokojení.

st@tlladel