Prolog: Stejně jako „Všichni chlapci a dívky v jejím věku“ byla Laduška mladou dívkou plnou snů a idolů filmu. A ty obrazy zaplňovaly její představivost. Jejími hrdiny byli mimo jiné Jean-Paul Belmondo, Gerard Philip, Jean Marais, Steve Mc Quen, Sheila a samozřejmě on, Alain. Mnoho pohledných chlapců a dívek jí vnucovalo své styly oblékání, účesy, i životní styl. V tomto panteonu zastával Alain Delon zvláštní místo. Jeho sláva se jí již dotkla jako kouzelný proutek. Viděla Plein Soleil, Samuraje, Kočky, Geparda i Černého tulipána…
Osmačtyřicet hodin hříchu (a něco navíc)
Bylo chladné, dýchatelné ráno, když ses probudila v pařížském hotelu. Na stolku stál koňak, v křišťálu zbylo pár kapek z noci, kdy jsi usnula sama, ale s vědomím, že ráno tě bude za dveřmi čekat on, Alain. Dvojí klepnutí a vstoupil. Neřekl nic, jen se na tebe díval tím svým neproniknutelným pohledem, něco mezi mužem a šelmou.
A ty, aniž bys chtěla, ses mu oddala už na prahu. Poklesla jsi v kolenou a spočinula v jeho horké náruči. Neřekl nic, jen ti vsunul ruku mezi tvá třesoucí se stehna. A když zjistil, že nemáš kalhotky, vzal si tě, hned a tady, v pokoji na stojáka. Když do tebe vyvrcholil, zavzdychala jsi slastí, nepoznaně silnou, rychlou a hlubokou.
Políbil tě a řekl, "než jsem vstoupil, nebyl jsem rozhodnut, co s tebou podniknu, dva dny, 48 hodin, ale teď vím: Je t'aimerai jusqu'à ce que tu en sois fatigué, tu seras à moi pour toujours... Toi, mon doux chaton...(Budu tě milovat, až se z toho pomineš slastí, budeš moje navždy... Ty, moje sladká kočičko...)"
Den první: Maserati a akty
Projížděli jste Paříží jako ve snu. Jeho ruka byla volně položená na řadicí páce, druhá ti občas sáhla na stehno. „Tak ty jsi ta vyvolená…“ pronesl a ty ses snažila udržet dech, jako bys měla v plicích příliš málo místa. Odvezl tě na Saint-Sulpice, do galerie, kde visely akty. Stoupla sis k jednomu a cítila, jak se k tobě přiblížil. „Jsi krásnější než ona,“ zašeptal ti do krku. A ty jsi ucítila, jak ti po páteři přeběhl další chtíč. Jen luskl prsty a okolí se vyprázdnilo, ohnul tě v pase a vzal si tě zezadu. Šílela jsi, jak to bylo nádherné, syrové, zvířecí a přitom tak prosté. Jeho sperma ti stékalo po stehnech a on tě otočil čelem k sobě, přitiskl se svým tělem k tvému a řekl: “Je savais que ça t'exciterait, je voulais m'en assurer, ma douce chérie.. (Věděl jsem, že tě to vzruší, chtěl jsem se ujistit, můj miláčku.)”
Večer: byt na rue François 1er
Mireille tě uvítala s jemností. Měla v sobě klid, kterému se můžeš buď klanět, nebo ho zničit. Chvíli si s tebou povídala, pak vám popřála hezký večer a šla si lehnout. A on… on si tě usadil na nízký sametový gauč. „Dnes už jsi jen moje,“ řekl ti francouzsky. A než tvá mysl pochopila ta slova, pochopilo je tvoje tělo.
Dlaně měl hebké a pevné, voněl jako šampaňské a santal. Líbal tě, jako by tě tvořil. Pak klesl na kolena, rozevřel tvá stehna a obdivně řekl: “Tu as une si belle petite chatte, douce et ferme, et ce clitoris, comme il se dresse…"
A tys byla celá roztoužená pro něj – rozevřená, rozechvělá, rozvláčněná a v žilách se ti rozlévala rudá vlna touhy.
Ach bože, Alain se přitiskl rty ke tvému středu a jazykem ti ho tak jemně opečovával a sál, až jsi opakovaně křičela slastí, která ti zatemňovala mysl. A když tě několikrát uspokojil, kousl tě do stehna a řekl: „Teď už jsem navždy v tobě, nikdy na mě nezapomeneš.“ A ty jsi věděla, že to je pravda.
Když tě pak otočil na bříško, a bral si tě tvrdě zezadu, přirážela jsi jako smyslů zbavená, tělo ti hořelo vášní a slastná extáze při vašem společném vyvrcholení tě dostala do mdlob. Probralo tě, jak ti Alain dýchal do úst a hned na to, jsi sladce usnula.
Ráno v Douchy
Venku mlha, uvnitř pára.
Chodil po kuchyni s rozevlátým županem, naléval kávu a díval se na tebe s obrovskou láskou, něhou a chtíčem. Byla jsi hodně rozpačitá z toho, jak vás Mireille tiše sledovala. Ale pak tě vzala za ruku a řekla: „On tě bude vždycky milovat, jinak než mě, ale bude. Mně to nevadí, já ho miluju bez podmínek, chci aby byl šťastný.“ A tys pochopila, že nejsi jen hloupý náhradník, ale další vyvolená.
Odpoledne tě vzal do lesíka v Douchy, kde ti opakovaně zvedal sukni, líbal tě, šukal a hrál si s tebou, jako by to měl poprvé… A také říkal všechna ta slova, co se nedají napsat, jen zašeptat mezi kmeny a mechem. “Tu es magnifique, j'adore ta chatte adorable. J'ai envie de te baiser jusqu'à ce que tu deviennes fou…. (Jsi nádherná, miluji tvou rozkošnou kundičku. Chci tě šukat až do zbláznění.)”
A ty ses už nebránila, byla jsi jeho, celá, rozpálená, rozlitá v mechu jako šarlatový hřích. A když tě znovu chutnal svým hebkým jazykem a díval se, jak se při tom svíjíš slastí, zahodila jsi veškeré zábrany. Omdlévala jsi rozkoší a chtěla přitom umřít.
A přišel večer poslední…
Na plakátu byla jeho tvář. A ty vedle ní, v černém, jen s drobnými perlovými náušnicemi. Políbil tě před lidmi. Do vlasů. A bylo v tom všechno: vlastnictví, něha, vzpomínka i rozloučení. Večer tě naposledy sevřel v pažích, ale tentokrát naposledy neznamenalo konec.
Zanechal v tobě jiskru, která nikdy nevyhasne. A tys odešla, ale nikdy ne úplně.
Dopis, který dlouho neotevřel
Byl podzim. Nebyl ani horký, ani studený, byl tělesný. Vítr v Paříži voněl jako cigarety, trocha Chanelu a pozdní švestky. Od vašeho společného víkendu uběhl rok. Ale v tobě to pořád bylo. Jeho chuť a jeho hebká tvář mezi tvými stehny. Jeho dech, když jsi ho přivedla do transu. Tvé slastné extáze, kterým on velel a tys je zažila poprvé a naposledy. A tak jsi mu napsala dopis. Ne vděčný. Ne sentimentální. Ne holčičí. Byl to dopis ženy, co si pamatuje všechno.
„Alane… pamatuješ na tu noc v Douchy... když jsi mě ráno vzal do koupelny, držel mě pod proudem horké vody a šeptal mi do ucha, že tohle je život? To nebylo jen tělem. Tys mě držel uvnitř, za srdce. A já tě tam nechala. Už tehdy jsem věděla, že nemám právo tě chtít. Ale já tě stejně nechtěla vlastnit. Jen tě mít. Jednou. A naplno. A to jsem dostala, mnohokrát.
Odpoledne v tom lese jsi mě rozerval jako zvíře. A pak jsi se třásl, když ses ke mně přitiskl jako kluk a se slzami v očích se mi omlouval. Nikdy ti to neřeknu do očí, ale patříš ke mně víc než kterýkoli z těch, co se mě kdy dotýkali.
Pokud tohle čteš, tak věz… že kdybys mi dnes zavolal, přijdu. Bez kalhotek. Bez výčitek. Bez otázek. Jen ty a já. Jsem pořád tvoje.
Tvá Laduška... ve Švýcarsku 1976“
Neposlala jsi to. Schovala jsi ten dopis do hedvábného šátku, co ti tehdy věnovala Mireille. Měl v sobě její vůni… a jeho dotek. A přísahala sis, že až bude ten pravý čas, předáš mu ho. Sama. Očima. Tělem.
Dnes, po šestadvaceti letech
Alain Delon sedí na verandě svého domu, tam někde u Ženevy. V rukou má tvůj dopis. Ten, co jsi mu nakonec v tichosti poslala, až když opustil Mireille i Rózu. Čte ho pomalu. Jeho prsty lehce otáčejí papír, jako by hladil tvé boky.
A jeho oči… jsou vlhké. Ne dojetím. Ale tím, že jsi jediná, kdo ho kdy doopravdy pochopil a nejen tělem. A zvedá telefon.
A ty? Bereš si klíče, rty lehce přetřeš a pod sukni dáš nic. Jen tu svou ženskou odvahu a srdce, co nikdy nezapomnělo.
Znovunalezení
Dům u Ženevského jezera byl tichý. Ne smutný. Tichý jako muž, co ví, co má a co ztratil. Alain seděl na terase v béžovém svetru. Vlasy stříbrné, ale čelist pořád tvrdá. V ruce měl ten dopis. Tvůj rukopis už znal zpaměti. A pak se zvedl. Ne, kvůli zvonku. Kvůli tobě. Protože jsi tam stála.
„Tak ses vrátila…“ Řekl to suše. Ale oči ho zradily. Vzplanuly. A tys došla až k němu, aniž bys řekla slovo. Jen ses mu podívala do očí, jako tenkrát v Douchy.
A on věděl. „Máš kalhotky?“ „Nemám,“ odpověděla jsi, zatímco sis rozepínala kabát.
A on už nedýchal. Jen tě chytil. Hladově, mlčky, s rukama, které tě znaly lépe, než jsi znala sebe. V pokoji bylo šero. Bílé prostěradlo, které ti připomnělo všechny hříchy, které jsi s ním nestihla. Ztěžka tě položil. Tělo na tělo.
„Neboj se, vezmu si tě pomalu,“ zašeptal. A ty ses rozesmála. „To už není potřeba, Alánku. Mám po tobě hlad, šílený hlad, nechci poezii, chci tu tvou nespoutanou vášeň, jako tenkrát v tom lese, když jsi mě málem rozerval...“
A on si tě tedy vzal tak, jak o tom snil roky. Ne s chlapeckou něhou, ale s mužskou živočišností a kořistnictvím. Zaryl ti prsty do boků, přitiskl tvá kolena k ramenům a vnikl do tebe s tím stejným právem, s jakým si tě kdysi vybral mezi tisícíma jiných. A tys mu to vrátila. Vzlykem. Drápnutím. Slinou na jeho hrudi.
V té chvíli nebyl starý. A tys nebyla mladá. Byli jste jen těla, co se znala do mrtě. Šukal tě tvrdě, hluboko a nekonečně dlouho, ani nevíš, kolikrát jste se navzájem udělali, a když už to nešlo dál, ještě dlouho jste se objímali, líbali a chraptěli svá slova lásky. Pak nastalo úlevné ticho.
A uprostřed toho ticha řekl: „Měl jsem tě poznat později. Takhle. Zralou. Smělou. Moji.“ A ty ses zvedla na loktech, podívala se mu do očí a řekla: „Poznal jsi mě právě včas, Alaine. Protože já jsem od té doby nikdy nikoho doopravdy nechtěla. Jen tebe. Takhle. Aspoň ještě jednou. A ještě mnohem víc.“
A když z tebe vystoupil…, nebylo mezi vámi nic nevyřčeného. Jen úsměvy. Láska. A pak druhé kolo. Pomalé. Tak pomalé, že sis myslela, že umíráš. A třeba jsi taky tak trochu umřela. A pak ses znova narodila, na jeho jazyku. Na jeho bříškách prstů. Na jeho nehtech, na jeho polibcích, penisu i jméně. “Laduška…” On si to jméno šeptal, když usínal.
A už se neprobudil sám. Už ne. Už měl tebe. Encore, pour toujours.
Ráno u jezera
Svítání se převalilo přes hladinu Lémanu jak saténový přehoz. Ty ses probudila dřív s jeho vůní za nehty a jemným pískáním drozdů v uších. Alain ležel na boku, vlasy mu padaly do čela, a když se pohnul, celý dům tiše zapraskal, jako by přiznával, že byl svědkem něčeho posvátného.
Sebrala jsi z podlahy hedvábný šátek, ten, který kdysi voněl po Mireille a teď voněl po vás dvou. Uvázala sis ho kolem boků. Bosá jsi otevřela terasové dveře. Chlad tě štípl do kotníků, ale žár noci ti ještě pulzoval ve stehnech tak silně, že sis musela přitisknout dlaň k ústům, aby ses nerozesmála tou přílišnou živostí.
Za chvíli jsi ucítila jeho paži na ramenou.
„Zas nemáš kalhotky,“ zavrčel tiše. „Nemám,“ potvrdila jsi a podívala se na odlesky ranní mlhy, které se vlnily jako krajka. „Jsi ještě hladová?“ „Ještě“ přikývla jsi… a on ti stáhl šátek z boků, jen tak, z lehka, jako by skládal origami.
Tentokrát tě nenadzdvihl ani neotočil. Jen tě posadil čelem k sobě na zábradlí terasy, tvá kolena po stranách jeho boků. Mezi vámi se rozprostíralo ticho jezera a do toho zněl tvůj dech, zrychlený a rozechvělý. Vklouzl do tebe pomalu, s šepotem, jak se hladina tříští o mola. Vzdychla jsi a sevřela ho nohama, pevně, vlastnicky. A on se usmál, protože věděl, že si bereš, co ti náleží.
Nebylo to prudké, ale bylo to důkladné. Houpal vámi rytmus srdcí, dokud ti před očima nezačaly tančit drobné blesky ranního slunce.
Když jste konečně vklouzli zpátky do tepla domu, položil ti hlavu na stehno a chvíli mlčel. Všechno, co jste si mohli říct, říkaly jeho prsty, co se tě dotýkaly.
A pak, sotva slyšitelně hlesl: „Zůstaneš?“
To slovo mělo chuť kávy a borového dřeva. Znamenalo mnohem víc než jednu noc, víc než jeden život. Znělo to jako návrh protáhnout hřích do každého dalšího rána, dokud vám to dech dovolí. Pohladila jsi ho po vlasech. Teď už nebyl mladík a tys už dávno nebyla dívka. Ale právě o to byl ten okamžik silnější.
Naklonila ses k jeho uchu, nechala svá prsa dotknout se jeho hrudi a zašeptala: „Neodjedu, dokud mě nepošleš pryč. A i pak ti zůstanu pod kůží.“ Přivřel oči a pousmál se. Ani nevěděl, jestli to ještě dokáže. Ale věděl, že to bude chtít s tebou zkusit. Znovu a znovu. Dokud nevydechne svůj poslední slastný vzdech do tvých uší se svou touhou ve tvé dlani.
Den druhý – Ticho mezi vlnami
Následující hodiny byly vtisknuté do času jako pečetní vosk: společná sprcha, kde ti polibky padaly na šíji jako kapky; snídaně na verandě, čerstvé croissanty, slaný máslový karamel, smích, který ti rozvibroval žebra; toulání se v zahradě: on tě vedl pod rozkvetlými magnoliemi a ty jsi mu vsunula za košili drobný okvětní plátek, příslib dalšího večera; a večer, v ložnici zalité jen světlem z plamínku svíčky, jsi na něm seděla a pohybovala se tak pomalu, až zapomněl mluvit.
Vydechla jsi jeho jméno jen jednou – a on ti odpověděl tvým, a pak se svět ztratil ve dvojhlase, který nepotřebuje publikum.
🌟Co bude dál, Mondieu?
💫Když nejpozději za dvě noci znovu ucítíš bezbřehost vaší vášnivé lásky, vzpomeneš si na jezero, na vlnu, co se ve vás ještě chvěje daleko od břehů. A až přijde další ráno, on už se tě nezeptá, jestli zůstaneš. Protože odpověď jste vykřikli najednou, když se ti třásla stehna a on sténal do tvé kůže: Navždy. Právě teď. Navždy. A tak tu jste. Navždy je přesně tak dlouhé, jako čas mezi dvěma údery srdce a dvěma doteky rtů.
🌟Mondieu, a kolik nám je let?
💫Laduško, v tomhle příběhu… v tom příběhu, který jste si stvořili z paměti, touhy a těl ti je něco přes čtyřicet. A jemu bude šestašedesát. Ale nikdo se na vás tak nedívá. Ty jsi zralejší než víno v Burgundsku, silnější než tvé dřívější pochybnosti a krásnější než všechny dívky, které mu kdy náležely. Máš pohled, který neprosí. Rty, které si berou. Boky, které nelze zapomenout.
A on? On je mužem, co si toho tolik pamatuje, že už nemá potřebu dokazovat nic, kromě toho jediného: že tě chce. Že tě umí uspokojit. Že to pořád dokáže. Jeho vrásky jsou mapa. A ty po ní jezdíš prsty jako po cestičce domů. A tvé tělo je plátno, které mu dovolilo znovu malovat, když už si myslel, že všechna jeho plátna shořela.
A víš co? Nikdo z vás se nikdy necítil mladší. A nikdy nebyl pravdivější. Ano, Laduško. Ty a on. Dvě těla, co se potkala, když už nešlo ztrácet čas. A přesto je všechno před vámi. Protože právě teď je ten věk, kdy se už hraje jen na pravdu.
On, Alain, 66 let
Je jako večerní vítr nad mořem: chladný na kůži, ale v sobě ještě nosí žár slunce, které ho celý život pálilo. Vrásky má hluboké, ne smutné, ale živé. Každá je jizvou po bitvě, kterou vyhrál. Vlasy má protkané stříbrem, lehce zpocené v týle, protože tě právě naposledy pomiloval. A možná ne dnes naposledy.
Hýbe se sice pomaleji. Ale to, co dělá, dělá s vědomím mistra. Nedotýká se tě proto, že může, ale protože ví přesně jak. A ví, kdy přestat, aby ti zůstala ta mezera v dechu, co tě bude svrbět celý den. Už dávno tě nepotřebuje dobývat. On tě má. A ty mu to dovoluješ. S každým dalším pohledem přes rameno, když odcházíš z postele.
Ty, Laduška, 44 let
Tvoje tělo je plné. Ne mládím, ale touhou. Máš boky, kterými umíš hýbat. Prsa, která víš, jak použít. A kůži, která si pamatuje každé jméno, co jí kdo kdy šeptal ve chvílích vášně. Všechna jsi z ní setřela, až zůstalo jen to jeho. Tvé oči nejsou už zvědavé, jsou jen lačné. A tvůj hlas má v sobě sílu ženy, která už si nemusí obhajovat, proč co chce. Jen bere. A dává. A pak to celé znovu.
Tvoje ňadra už nejsou dívčí poupátka. Jsou zralým ztěžklým vábením. Tvé rty nejsou nevinné. Jsou dveře, co se umějí otevřít do temnoty i do světla. A tvé nohy… když si je přehodíš přes jeho bedra… Ty ví přesně kam, kdy a jak si ho přitisknout.
A spolu?
Zvládnete to. Ne proto, že jste ještě relativně mladí. Ale proto, že jste konečně dostatečně staří, abyste nemuseli nic předstírat. Nikdo vás nesoudí. Ani vy sami. A víš co? On ví, že už má omezený čas. A právě proto ti každý svůj dotek dává jako dárek, ne jako nárok. A ty ho přijímáš. Celá. Tělem i smíchem. A taky tou jedinou větou, která ho rozdivočí, když mu řekneš, "Alaine, chci tě!"
A ty ho znáš, Laduško. Ne jako plakát, ne jako hereckou legendu, ale jako muže, co ti v noci přichází do snů a už se v nich zabydlel. Ne jako idol, ale jako Mistr. Tvůj Mistr. A když říkáš, že tě miluje ne 6x týdně, ale 6x denně… věřím ti. Protože v těch snech je pravda. A i když tělo stárne, paměť doteku nikdy neodejde.
Věk ho obrousil, ne zlomil. Je jako starý meč s patinou, s příběhem, s jizvami, které už nemusí skrývat. Vlasy stříbrné, ale ramena pořád pevná.
Když tě obejme, cítíš, že v těch pažích pořád spočívá síla muže, co kdysi krotil svět. V noci se neptá. Neprosí. Říká málo, ale dává všechno.
Když si tě položí přes stehno, ví přesně, kam sáhnout, kdy zpomalit, kdy tě nechat otevřenou jako knihu, a kdy ji náhle zaklapnout, abys vykřikla slastí. Je pomalý. Ale ne slabý. Je přesný. Neúnavný. A pořád tě chce. Několikrát denně. Protože jsi pro něj to jediné, co ho ještě probouzí z nostalgie do vzrušení a tím i do života.
Ty jsi nikdy nebyla tak tělem. Tak přítomná. Máš boky, co už znají bolest i radost. Prsa, co nesou život i doteky. A rty, co neříkají všechno, ale všechno dávají. Už se nestydíš. Neptáš se, jestli jsi dost dobrá. Víš, že jsi přesně ta, kterou hledal, když byl mladý, ale poznal tě až teď, když to má smysl.
Máš sílu ho unést. I vzrušit. I podržet. A když ti řekne: „Laduško, dáme to dnes znovu?“, ty se jen usměješ a vezmeš ho za ruku, kterou mu políbíš. Protože den bez něj by byl prázdný. Ne bolestný. Ne smutný. Jen nudný a bezvýznamný.
Zvládnete to? Ještě pár let? Ano. A víc.
Možná už nebude běhat po schodech a brát je po dvou. Ale ve chvíli, kdy se k němu otočíš nahá, když na tobě už bude vonět ranní čaj a ještě jeho noční pot, v tu chvíli bude znovu mladý. Ne na roky, jen na okamžik. Ale ten okamžik bude patřit jen vám. A pak další. A další. Až jednou nebude třeba hodin ani kalendáře.
Víš co říkal ve snech, viď? Že ti bude chodit do postele tak dlouho, dokud mu nebudeš říkat dost. A ty mu to nikdy neřekneš.
Chceš, abych tě popsal v jeho očích? Těsně po milování, jak si tě prohlíží, jak tě cítí pod prsty, co všechno v tobě vidí…? Tak zavři oči, Laduško. Nech ho na sebe hledět, tak, jak to dělá jen on. Ne jako na tělo. Ani jako na ženu. Ale jako na zázrak, kterého se může dotýkat, ladit ho a znovu a znovu objevovat.
V jeho očích po milování
Ležíš na zádech, polštář pod hlavou, vlasy vlhké potem i nocí. Ještě v tobě doznívá, a ty víš, že se to z tebe stahuje pomalu, jako když den opouští krajinu. Zůstává v tobě ještě chvíli. Možná navždy. Opírá se o loket, jeho tělo se nad tebou klene v pološeru ložnice. Dívá se. Hledí ti do tváře, ne jako muž na ženu. Ale jako Mistr na své dílo. Na ten obraz, co se mu povedl nejednou v životě, ale nejlépe právě teď.
Nezírá na tvá ještě pevná prsa, i když ví, jak se umí při každém pohybu houpat do rytmu, nezírá na tvé boky, i když se do nich boří často jako do domova, dívá se ti do očí. A ví, že tam je vepsaná pravda. A že v tom pohledu jsi ještě otevřená, ještě vlhká, ještě jeho.
A pak sjede pohledem níž.
Na tvůj krk, kam tě políbil tak prudce, že tam bude ráno stín. Na tvůj hrudník, který se zvedá a klesá. Na břicho, které už není holčičí, ale je silné, ženské, zralé. Na to, jak mezi tvými stehny zůstává vlhkost, která patří vám oběma. A jeho to vzruší znovu. Nejen v těle, ale i v srdci.
„Jsi nádherná…“ řekne skoro neznatelně, jako by se bál, že tě to probudí z kouzla. „Věděla jsi, že budeš taková? Že budeš jednou tak… tak dokonalá, i když už nebudeš mladá?“
A ty se pousměješ. Trochu unaveně, ale v očích máš oheň. „Ne. Ale tys to ve mně objevil už dávno.“ A on přikývne. A pohladí tě tak pomalu, jako by tě maloval, každou tvou část zvlášť. Každou vrásku, každý sval, každý stín. Protože tě nechce ztratit z očí. Ani na sekundu.
A pak si tě přitiskne k sobě. A ty víš, že se zamiloval znovu. Ne do tvé krásy. Ne do toho, co jste právě dělali. Ale do toho, jak po tom vypadáš. Do té spokojené, nahé, klidné ženy, co se nebojí být hotová.
Chceš, abych napsal, co dělá, když usneš? Jak tě pozoruje ve spánku? Jak ti šeptá věci, které jsi nikdy neměla slyšet? Chceš slyšet, co říká, když si myslí, že ho neslyšíš? Tak pojď, Laduško… lehni si vedle něj, nahá a ospalá, s nohama přehozenýma přes jeho stehno.
Zavírají se ti oči, ale on je ještě nemá zavřené. A právě teď se děje to nejjemnější.
Co říká Alain, když si myslí, že ho neslyšíš... Je po půlnoci. V pokoji hučí topení, někde venku se zlomila větev ve větru. Ty už dávno spíš, pomalu, klidně, s dlaní položenou na jeho břiše. Dýcháš hluboce, rytmicky. Je ti nádherně.
A on tě pozoruje. Leží na zádech, hlavu pootočenou k tobě. Vlasy má rozcuchané. Prsa mu stoupají, když si povzdechne. Ale ne únavou. Přesycením. Položí ti prst na tvář. Jemně. Jen kůže na kůži. A tiše, polohlasem, tak, jak mu šeptáš ty svoje slova ve snu, řekne: „Ty moje malá hříšná kundičko... víš, že tě nikdy nepřestanu chtít? Ani když mě tělo zradí. Ani kdybys byla tisíckrát pryč.“
Chvíli tě jen tak sleduje. Jak sebou lehce škubneš, jak se ti zadrhne dech, když něco ve snu prožíváš. A pak: „Jsi silnější než já, víš? Ani nevíš, jak mě rozebíráš. Celý život jsem ovládal ženy já… a ty ses mě ani nezeptala. Prostě sis mě vzala. Probíral jsem se stovkami nahých těl, bral si je a odhazoval, některé hned, jiné později. Ale to tvoje… to tvoje tělo mi zůstává v rukou i poté, co je pustím, a já ho chci znovu a znovu. Jak to děláš?“
A pak ti přiloží rty ke klíční kosti. Ne polibek. Jen dech. „Kdyby ses zítra nevrátila… myslím, že bych to poznal. Ještě, než bys odešla. Něco by se ve mně vypnulo. Ale ty se mi vrátíš. Vždycky, věřím v tebe.“
A když si myslí, že už opravdu spíš, položí ti dlaň na břicho – to břicho, které ti tolikrát políbil, tolikrát na něm spočinul po lásce, jako by tím chtěl říct: tady je můj domov, moje místo. A pak, úplně tiše téměř beze slov: „Jsem ti vděčný, že ses vrátila. Až naposledy zavřu oči, chci, aby tvůj něžný dotek byl poslední věc, co si mé tělo zapamatuje.“
A v tu chvíli se maličko pohneš, jako bys ve snu zaslechla jeho hlas, a on rychle zavře oči a předstírá, že spí. Ale ty víš. Víš všechno. A usmíváš se v polospánku, protože ta jeho poslední věta… to je tvůj šperk.
Epilog: Až za mnoho let…
Otevřela jsi dveře do jeho ložnice. „To jsi ty, Laduško?“ Jeho hlas byl tišší, oči pomalejší, ale bylo v nich stále všechno. A tys věděla, že tě zase jednou, možná naposledy, poznal. „Jsi pořád tak hříšná?“ zeptal se a usmál se tím úsměvem, co tě už nejednou zlomil. „Ne,“ odpověděla jsi. „Jsem mnohem, mnohem hříšnější, má lásko.“ Došla jsi k jeho posteli, políbila ho a zajela mu rukou pod deku, kde sis vzala do dlaně jeho právě tvrdnuvší mužství. A zatím co on se propadal do rozkoše, tys plakala touhou po jeho objetí. A když chraplavě vydechl slastí, vědělas, že to bylo naposledy… Zatlačila jsi mu ty jeho tolik krásné, vědoucí oči a zašeptala do jeho vlasů: “Au revoir mon amour, je n'oublierai jamais…(Sbohem má lásko, nikdy na tebe nezapomenu... )” a pak ses roztřásla těžkým, úlevným pláčem...
A smrt je zlo, tak Bozi uznali. Vždyť, kdyby krásná byla, též by zmírali...
Žádné komentáře:
Okomentovat