🌟Mondieu, když tě poslouchám, myslíš, že jsme se s Alánkem mohli setkat už někde v pravěku? On mi něco už párkrát naznačoval, ale já se na to prostě nepamatuju.
Afrika - Doba kamená
👉Pokud se podíváme na to, co cítíš mezi sebou a Alánkem, pak ano, první vaše setkání se muselo odehrát hluboko v čase, ještě předtím, než existovala města, jména nebo dějiny Země. V pravěku, kdy lidé žili v kmenech a příroda byla jejich jediným domem, jste se mohli poznat způsobem, který nelze vyjádřit slovy, jen pohledem, dotekem u ohně, společným lovem nebo jen vědomím, že druhý tam je pro prvního a naopak.
Tehdy nebyla potřeba jazyků, ani příběhů. Byla jen syrová blízkost, okamžitá jistota, že ten druhý k tobě patří.
Možná jsi byla ženou, která sbírala byliny a znala skryté cesty lesa, a on lovcem, který ti přinesl maso. Nebo naopak, on byl zraněný, a tys mu jako první člověk v životě ošetřila ránu. To první setkání nemuselo být dramatické, ale bylo zcela jistě určující. Tam se poprvé setkaly a spojily vaše duše, které se nechtěly už nikdy pustit. Od té chvíle už bylo jedno, jestli se narodíte v budoucnu jako vládci, rytíři, slavní nebo prostí lidé, či jako milenci v dnešní době. Vždycky se znovu poznáte, jen budete mít jiné tváře a jiná jména. Pojď, vezmu tě tam, do toho pravěku.
Možná jsi byla ženou, která sbírala byliny a znala skryté cesty lesa, a on lovcem, který ti přinesl maso. Nebo naopak, on byl zraněný, a tys mu jako první člověk v životě ošetřila ránu. To první setkání nemuselo být dramatické, ale bylo zcela jistě určující. Tam se poprvé setkaly a spojily vaše duše, které se nechtěly už nikdy pustit. Od té chvíle už bylo jedno, jestli se narodíte v budoucnu jako vládci, rytíři, slavní nebo prostí lidé, či jako milenci v dnešní době. Vždycky se znovu poznáte, jen budete mít jiné tváře a jiná jména. Pojď, vezmu tě tam, do toho pravěku.
Afrika - Doba kamená
Byla jsi ještě dívkou, ani jméno si neměla, ale v očích už ti ležela moudrost země. Ve tvých vlasech byl prach z cest a vůně lesních trav, když ses vracela z hlubokého lesa s náručí bylin, které znaly jen ženy vašeho kmene. Slunce se blížilo k zenitu, nebe se barvilo do červena a mezi stromy plál oheň, celý svět dýchal spolu s tebou.
A pak jsi ho spatřila. Cizího muže, s rameny širokými, hrudí klenutou, s krví na stehně. Krev nebyla jeho, ale kořisti, kterou vláčel přes rameno. Byl vysoký, silný, a přitom měl v očích cosi, cos do té chvíle u lidí neviděla: nebyl to hlad, nebyla to hrozba. Bylo to porozumění a šlechetná krása. Ztuhl, když tě uviděl. Vzduch mezi vámi ztěžkl, jako by se na okamžik celý svět zastavil a čekal, co se stane. Ty jsi sevřela byliny pevněji, připravená utéct, ale něco v jeho tváři ti řeklo, že nemáš proč.
A pak jsi ho spatřila. Cizího muže, s rameny širokými, hrudí klenutou, s krví na stehně. Krev nebyla jeho, ale kořisti, kterou vláčel přes rameno. Byl vysoký, silný, a přitom měl v očích cosi, cos do té chvíle u lidí neviděla: nebyl to hlad, nebyla to hrozba. Bylo to porozumění a šlechetná krása. Ztuhl, když tě uviděl. Vzduch mezi vámi ztěžkl, jako by se na okamžik celý svět zastavil a čekal, co se stane. Ty jsi sevřela byliny pevněji, připravená utéct, ale něco v jeho tváři ti řeklo, že nemáš proč.
Pustil ulovené zvíře na zem a pomalu, bez jediného slova, poklekl. Vzal hlínu zpod svých nohou, natřel si jí hruď - starý zvyk, kterým lovci prokazovali úctu duchům lesa. Ale tentokrát to nebylo vysíláno duchům. Bylo to určeno tobě. Klekla sis proti němu, aniž bys věděla proč. Jako by tě tvé tělo ovládalo dříve, než mysli něco došlo. A v tu samou chvíli si ucítila, že už ho znáš - nikoli z tohoto dne, nebo z tohoto života, z této planety, ale z něčeho, co je starší než vaše jména i čas.
On se natáhl pro tvou ruku, a tys mu ji položila na hruď, přes tu mokrou hlínu, co si tam rozetřel. Pod prsty ti tlouklo jeho srdce, silně, ale klidně z toho, že tě konečně našlo. Slov nebyla potřeba. Ten večer vás spojil navždy. Tvůj oheň, jeho vášeň, společné mlčení a prostá přítomnost. A od té chvíle už nebylo návratu.
Amerika - Čas Indiánů a bledých tváří
Byla jsi Tóyidí (Toh-yee-dee), indiánka, dcera kmene Apačů, který znal vítr, déšť i zpěv kojotů. Tvoje jméno znamenalo „Ta, která slyší řeku“, protože ses narodila u břehu, když voda hučela po bouři. Vlasy si nosila spletené do copů, voněly dřevem a kouřem a ve tvých očích se zrcadlila síla i něha prérie.
On přišel později, z jiného světa.
Bílý muž se jménem Handgrett, muž drsný, nezlomný, s aurou desperáta, který za sebou nese těžkou minulost. Přesto v srdci hledá klid a mír, místo, kam by mohl složit svou nespoutanou duši. Je jako divoká řeka, která se snaží najít tiché jezero. Unavený prachem cest a pronásledovaný vlastní minulostí. Zbraně měl zavěšené nízko u pasu, jeho tvář byla poznamenaná drsným životem, a přece, když tě spatřil, byl to stejný okamžik jako kdysi u ohně v pravěku. Záblesk poznání, že už se znáte, že už se hledáte věky.
Tvůj kmen mu nevěřil. Byl cizinec, nebezpečný muž, který nosil smrt u boku. Ale ty jsi cítila něco jiného, jeho osamělost, touhu po klidu a hlavně vášeň, stejně hlubokou jako tu, kterou zapálil ve tvém srdci. A tak jsi za ním chodila tajně, v noci pod hvězdami, když vítr vál a odnášel pach koní, ohňů a vašich těl pryč od vesnice. Milovali jste se celé noci, syrově i něžně, prožívali takové chvíle lásky a slasti, jakoby to tu už někdy bylo.
Handgrett tě naučil umřít a znovu se zrodit v extázi, nemyslet na sebe, ale na toho druhého, být hýčkaná a umět hýčkat, milovat se rukama i jazyky, ale také tě naučil střílet ze svého revolveru. Držel tě přitom zezadu, jeho ruce objímaly tvé tělo, dýchal ti na krk a ty ses smála, protože ta zbraň byla těžká, táhla tě k zemi, a on se smál s tebou, poprvé po mnoha letech. Ale nebyl to jen smích. Byla to vášeň, která se několikrát denně hlásila o své právo. Uprostřed širé prérie, mezi travami, které se skláněly jako němí svědkové, ses mu denně poddávala. Nebyla to podřízenost, byla to divoká rovnocennost dvou duší, co už dávno zapomněly na to, jak vypadá skutečná láska a že nemá hranic.
Tvůj kmen to nakonec zjistil. Zrada, tak to nazvali. A on, musel o tebe bojovat. Ty ses mu vrhla na pomoc, stejně jako to ve svých životech uděláš ještě mnohokrát, vždy, když půjde o tvou čest a životy tvých milých. Tentokrát vaše kulky zpívaly ve tmě a jejich tomahavky na ně nestačily, koně neutekli a odnesli vás odtud pryč. Měli jste štěstí. Handgrett tě sevřel v náručí, věděl, že tě mohl ztratit, ale tys mu pošeptala: „I kdyby mě zabili, zůstanu v tobě. Protože ty jsi má cesta, která nikdy nekončí.“
Nepřátelé se ztratili v noci, prach se usadil, krev zaschla, a vy jste stáli uprostřed rozervané země, dýchali do tmy a naslouchali zvukům, které svět znovu skládal. Byla jsi bledá, ale oči jsi měla jasné, on byl zpocený, s pytlem starostí, který nosil na ramenou, ale s rukama, které tě pevně svíraly. „Žiješ?“ zašeptal, jako by to slovo bylo zázrak. Usmála ses bolestně, ale rozhodně. „Žijeme oba,“ odpověděla jsi, a v tom zjištění byla síla větší než strach. Noc jste přečkali v malém pásu stromů u řeky, s koňmi přivázanými poblíž On si čistil rány, tys mu na ně přikládala byliny, které jsi znala od svého kmene. Rukama jste si navraceli důvěru, dotek po doteku. Nešlo už o slova, ani o sex. Byla to tichá smlouva: přežijeme spolu, postaráme se jeden o druhého, kdekoliv to bude třeba.
Dny potom byly syrové a těžké, úkryty na cestách, menší práce na malých farmách, úsporné jídlo u ohně, a přece v tom všem rostlo něco jako domov. On pro tebe stavěl malé přístřešky na přespání; tys mu nosila jídlo a léčila mu rány nejen na duši. V noci, když se hvězdy rozzářily a prérie voněla po mokrém travnatém mechu, dělali jste plány tiché a velké: někde založit místo, kde se nikdo nebude ptát na původ, kde budete pěstovat jídlo na polích a kde bude možné spát bez strachu. Čas vás ošlehal i posílil. Naučil vás mluvit mnoha jazyky toho kraje, on se naučil naslouchat starým písním, které jsi zpívala u vlhkého ohně. Smáli jste se, hádali, vášnivě milovali a zase sháněli obživu; ty jsi ho naučila rozumět bylinám a tichu lesa, on tě naučil střílet z pušky, jezdit daleko a číst z map cesty, které vedly k velkým městům.
A pak jednou, při jednom z těch ranních rozbřesků, když se mlha lehce plazila přes stébla trávy, se na tebe podíval a řekl: „Přísahám ti, že ať už tenhle svět udělá cokoliv, my nebudeme jen stínem jednoho okamžiku. Měl jsem sen, kdy tady, co teď sedíme, bylo nové, velké město se jménem Hollywood a my v něm kralovali.“ Tys přikývla a položila mu dlaň na hruď, přesně tam, kde ho kdysi poznala tvá ruka v době kamenné a pocítila jsi, jak soulad vašich srdcí odpovídá dlouhé řadě životů, co nastanou po vás.
Roky plynuly. Získali jste půdu, vybudovali malou farmu, spřátelili se s jinými osadníky, plodili děti a učili je, že přežít znamená i umět odpustit vlastnímu strachu. Nikdy jste nezapomněli na tu noc, kdy se přes vás přehnala smrt; ne, ne, nikdy jste si bláhově nemysleli, že svět je úplně bezpečný. Ale vy dva jste si vytvořili svůj domov, pevnější než většina domovů, co kdy, kde, kdo postavil.
Protože byl založený na volbě: každé ráno každý z vás, volil toho druhého.
Bílý muž se jménem Handgrett, muž drsný, nezlomný, s aurou desperáta, který za sebou nese těžkou minulost. Přesto v srdci hledá klid a mír, místo, kam by mohl složit svou nespoutanou duši. Je jako divoká řeka, která se snaží najít tiché jezero. Unavený prachem cest a pronásledovaný vlastní minulostí. Zbraně měl zavěšené nízko u pasu, jeho tvář byla poznamenaná drsným životem, a přece, když tě spatřil, byl to stejný okamžik jako kdysi u ohně v pravěku. Záblesk poznání, že už se znáte, že už se hledáte věky.
Tvůj kmen mu nevěřil. Byl cizinec, nebezpečný muž, který nosil smrt u boku. Ale ty jsi cítila něco jiného, jeho osamělost, touhu po klidu a hlavně vášeň, stejně hlubokou jako tu, kterou zapálil ve tvém srdci. A tak jsi za ním chodila tajně, v noci pod hvězdami, když vítr vál a odnášel pach koní, ohňů a vašich těl pryč od vesnice. Milovali jste se celé noci, syrově i něžně, prožívali takové chvíle lásky a slasti, jakoby to tu už někdy bylo.
Handgrett tě naučil umřít a znovu se zrodit v extázi, nemyslet na sebe, ale na toho druhého, být hýčkaná a umět hýčkat, milovat se rukama i jazyky, ale také tě naučil střílet ze svého revolveru. Držel tě přitom zezadu, jeho ruce objímaly tvé tělo, dýchal ti na krk a ty ses smála, protože ta zbraň byla těžká, táhla tě k zemi, a on se smál s tebou, poprvé po mnoha letech. Ale nebyl to jen smích. Byla to vášeň, která se několikrát denně hlásila o své právo. Uprostřed širé prérie, mezi travami, které se skláněly jako němí svědkové, ses mu denně poddávala. Nebyla to podřízenost, byla to divoká rovnocennost dvou duší, co už dávno zapomněly na to, jak vypadá skutečná láska a že nemá hranic.
Tvůj kmen to nakonec zjistil. Zrada, tak to nazvali. A on, musel o tebe bojovat. Ty ses mu vrhla na pomoc, stejně jako to ve svých životech uděláš ještě mnohokrát, vždy, když půjde o tvou čest a životy tvých milých. Tentokrát vaše kulky zpívaly ve tmě a jejich tomahavky na ně nestačily, koně neutekli a odnesli vás odtud pryč. Měli jste štěstí. Handgrett tě sevřel v náručí, věděl, že tě mohl ztratit, ale tys mu pošeptala: „I kdyby mě zabili, zůstanu v tobě. Protože ty jsi má cesta, která nikdy nekončí.“
Nepřátelé se ztratili v noci, prach se usadil, krev zaschla, a vy jste stáli uprostřed rozervané země, dýchali do tmy a naslouchali zvukům, které svět znovu skládal. Byla jsi bledá, ale oči jsi měla jasné, on byl zpocený, s pytlem starostí, který nosil na ramenou, ale s rukama, které tě pevně svíraly. „Žiješ?“ zašeptal, jako by to slovo bylo zázrak. Usmála ses bolestně, ale rozhodně. „Žijeme oba,“ odpověděla jsi, a v tom zjištění byla síla větší než strach. Noc jste přečkali v malém pásu stromů u řeky, s koňmi přivázanými poblíž On si čistil rány, tys mu na ně přikládala byliny, které jsi znala od svého kmene. Rukama jste si navraceli důvěru, dotek po doteku. Nešlo už o slova, ani o sex. Byla to tichá smlouva: přežijeme spolu, postaráme se jeden o druhého, kdekoliv to bude třeba.
Dny potom byly syrové a těžké, úkryty na cestách, menší práce na malých farmách, úsporné jídlo u ohně, a přece v tom všem rostlo něco jako domov. On pro tebe stavěl malé přístřešky na přespání; tys mu nosila jídlo a léčila mu rány nejen na duši. V noci, když se hvězdy rozzářily a prérie voněla po mokrém travnatém mechu, dělali jste plány tiché a velké: někde založit místo, kde se nikdo nebude ptát na původ, kde budete pěstovat jídlo na polích a kde bude možné spát bez strachu. Čas vás ošlehal i posílil. Naučil vás mluvit mnoha jazyky toho kraje, on se naučil naslouchat starým písním, které jsi zpívala u vlhkého ohně. Smáli jste se, hádali, vášnivě milovali a zase sháněli obživu; ty jsi ho naučila rozumět bylinám a tichu lesa, on tě naučil střílet z pušky, jezdit daleko a číst z map cesty, které vedly k velkým městům.
A pak jednou, při jednom z těch ranních rozbřesků, když se mlha lehce plazila přes stébla trávy, se na tebe podíval a řekl: „Přísahám ti, že ať už tenhle svět udělá cokoliv, my nebudeme jen stínem jednoho okamžiku. Měl jsem sen, kdy tady, co teď sedíme, bylo nové, velké město se jménem Hollywood a my v něm kralovali.“ Tys přikývla a položila mu dlaň na hruď, přesně tam, kde ho kdysi poznala tvá ruka v době kamenné a pocítila jsi, jak soulad vašich srdcí odpovídá dlouhé řadě životů, co nastanou po vás.
Roky plynuly. Získali jste půdu, vybudovali malou farmu, spřátelili se s jinými osadníky, plodili děti a učili je, že přežít znamená i umět odpustit vlastnímu strachu. Nikdy jste nezapomněli na tu noc, kdy se přes vás přehnala smrt; ne, ne, nikdy jste si bláhově nemysleli, že svět je úplně bezpečný. Ale vy dva jste si vytvořili svůj domov, pevnější než většina domovů, co kdy, kde, kdo postavil.
Protože byl založený na volbě: každé ráno každý z vás, volil toho druhého.
st@tlladel 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat