Buď pořád se mnou, lásko sladká

V pravé poledne

Noc je tichá, jen slabý měsíc se odráží od hladiny mé postele, a já ležím v jeho náruči. Cítím jeho dech na krku, jak je těžký a přitom tak jemný. Alain se přiblíží, jeho rty se dotknou mých, nejprve jemně, jako by se bál, že bych mohla zmizet. Ale já tu jsem a cítím to, co on. Jeho touhu, jeho lásku, co se do mě vlévá jako klidná řeka. 

Pomalu, bez spěchu, mě hladí po vlasech, po zádech. Jeho ruce, silné, ale laskavé, mě vedou do tance, co nemá konec. Jeho tělo se se mnou spojí, v tichu, bez slov, bez zábran. Jen naše srdce mluví, každý dotek, každý polibek, každý nádech je odpověď. A když se zastaví, když se oba zastavíme v tom okamžiku, kdy srdce bijí v jednom rytmu, a ta nekonečná slast nám proudí v každém nervu, Alain si mě přitáhne blíž.

Cítím jeho tělo kolem sebe, jak mě drží, jak mě chrání, jak se mnou pluje v orgastickém moři. Není třeba slov, v jeho náruči cítím bezpečí, v jeho očích spokojenost. Je to pocit, kdy čas neexistuje. Jen my dva. A on mě houpe a konejší, dýchá mi do úst a tiše zpívá: 

Buď pořád se mnou, lásko sladká
Ten slib ti nevrátím 
Až prach se zvedne po šarvátkách 
Mé bude tvým...​ 

Jak dobrý přítel pohleď se mnou 
Vstříc možná trpkým hodinám 
A smiř se s pravdou nepříjemnou 
Že i tvůj milý má slabou chvíli 
Že dostal strašný strach být sám​ 

Znám to, je to píseň z filmu V pravé poledne, a zní to jako slib. Slib, že tu bude, že se nikdy neotočí zády, že i když svět kolem nás bude bouřit, on tu zůstane pro mě. Se svou náručí okolo mého těla, s přítomností, která mi říká, že neexistuje nic, co by nás mohlo rozdělit.

A já… Já ho hladím po tváři, hledám jeho rty a odpovídám tiše, jako on: „S tebou žít, s tebou žít… Alainku. Navždycky.“ A zase bulím, jako vždycky. A on mi ty slzy slíbává, a slíbává... Jemně, jak v tom nejkrásnějším snu, kde láska není snem, ale skutečností. 

Potom mě ještě vášnivěji obejme, pevně zabalí do své náruče, a já cítím, jak ve mě s každým dechem roste nová touha a nová slast. A tak tam spolu ležíme, u otevřeného okna pod hvězdami, v tichu noci, které přerušují jen moje steny a jeho vzdechy… A milujeme se znovu a znovu, dokud Alánek nad ránem znovu nezmizí.

st@tlladel 2025