Florence Moncorgé Gabin

Vzpomínky na Alaina Delona 

Poprvé jsem se setkala s Alainem Delonem, když mi bylo třináct. Ukončil právě natáčení filmu Melodie podzemí a přišel pozdravit otce do ateliéru, kde se právě točil film Komisař Maigret zuří. Seděla jsem na jakési posteli v koutě mezi dekoracemi, abych otce nerušila a neocitala se v jeho zorném poli. Viděla jsem, jak diskutuje s Alainem a Grangerem uprostřed pobíhajících techniků. 

Do té chvíle jsem znala Alaina jen z fotografií v novinách. Při pohledu na tohoto herce, krásného jako bůh, se mé třináctileté srdce rozbušilo. Otec ukázal směrem ke mně a já viděla, jak se ke mně přibližuje svým typickým pružným krokem a ucítila jak se usazuje na postel vedle mě. Srdce mi tlouklo jako o závod. Byla jsem ochromená. Usmál se. Ale jak! „Slyšel jsem, že jezdíš na koni. Já jezdím taky, dokonce mám svého vlastního koně.“ Prolomil led a našel slova, která mi šla přímo k srdci. Chvíli jsme si spolu povídali, a když vstal a s úsměvem mi zamával na rozloučenou, zalitovala jsem, že nejsem o pár let starší… 

K našemu druhému setkání došlo v Římě při natáčení filmu Sicilský klan. Byli jsme ubytovaní v hotelu Excelsior na Via Veneto. Hned první večer po příjezdu nás Alain přišel uvítat. To už mi bylo devatenáct a můj pohled na něj byl jiný. Byl tehdy na vrcholu slávy, a to navzdory aféře s Markovičem, jež ho dostala na první strany bulvárních novin. 

Kráčel hotelovou halou svým zvláštním způsobem, který mě překvapil už při prvním setkání. Měl tmavé brýle a zdál se být ve střehu jako pronásledovaný tygr. Charisma, jež z něho vyzařovalo, bylo omračující. Která žena by mu dokázala odolat? Jeho zjev musel vyvolávat komplexy u těch, k nimž příroda nebyla tak štědrá. Ustoupovala jsem do kouta, abych se vyhnula jeho pohledu. Zahlédl mě však a s úsměvem ke mně zamířil. Nohy se pode mnou začaly podlamovat. Byla bych nejraději zmizela pod zemí. 

Obrátil se na mě se slovy: „Tak jak se dnes máme?“ A hned nato zamířil k otci a matce. Celá rudá jsem si říkala, že si možná pomyslel: „Ta Jeanova holka není tak strašná!“ Svádění nikdy nebyla moje silná stránka a dlouho jsem nevěřila, že by se o mě nějaký muž mohl zajímat. Delon tedy rozhodně ne. 

V roce 1973 jsme natáčeli film Spálené stodoly s Alainem Delonem a Simone Signoret. Alain na mě byl hodný, dokonce něžný a často na mne spiklenecky zamrkal a usmál se. V kantýně začal najednou chodit ke stolu techniků a sedal si přímo proti mně. Odsunul Paris-Turf, do něhož jsem byla ponořená: „S tebou není žádná legrace, jsi věčně zahrabaná v tom svém plátku a nic neříkáš...“ 

Při navazování rozhovoru byl nesmělý jako dvacetiletý mladík. Bylo to dojemné i podezřelé. Garderobiérka Yvette Bonnay mi jednou řekla: „Dej na mě, Alain se do tebe zamiloval!“ Zvedla jsem nevěřícně hlavu od svých papírů. Žil tehdy s krásnou Mireille Darc. Tvářila jsem se, že nic nevidím, ale byla jsem z toho neklidná. Počítala jsem však s tím, že se věci samy vyřeší. 

Jednoho dne oznámil Alain režii, že budu hrát jeho manželku. Tato malá několika minutová role spočívala v tom, že na něho budu čekat v autě před budovou soudu. Opakovala jsem mu, že nejsem herečka a určitě nebudu dobrá. Ať se raději obrátí na někoho jiného. „Uvidíš, že to nic není, nemusíš nic dělat. Předej své poznámky praktikantce a pojď.“ Byl to rozkaz a bylo třeba poslouchat. Kadeřníkovi se podařilo jakžtakž dostat mé vlasy pod kožešinovou čepici. Jako herečka jsem tedy opravdu nevypadala. Chapot zavolal „kamera“ a já jsem v tom autíčku dostala filmový polibek, který mi jistě záviděla spousta žen. „Tak vidíš,“ řekl mi s úsměvem, „teď jsme spolu zvěčnění.“ 

Večer, po natáčení Spálených stodol, trval na tom, že mě odveze do Pontarlieru svým autem, a zašli jsme na večeři do malé restaurace, ztracené v horách, kde jsme byli jedinými hosty. Nemohla jsem to odmítnout a ani nechtěla. Byli jsme jako dvě nesmělé děti, které nevědí, co si povídat. Zdálo se mi nemožné, že je ten modrý pohled určen právě mně. 

Vynořil se mi ve vzpomínkách na dětství ten úsměv, který mělo tak málo mužů a který mi v dětství chyběl. Teď to však byla skutečnost a Alain seděl proti mně. Když jsem se zvedla a chtěla jít do svého pokoje, jemně mě zastavil: „Kam jdeš?“ “Jdu si lehnout,“ řekla jsem. Vzal mě za ruku a s odzbrojujícím úsměvem mi jednoduše řekl: „Tak pojď...“ 

 

V mém citovém životě zůstane Alain mužem, který mi poskytl nejvíce něžnosti. Miloval mě takovou, jaká jsem byla, s kulatými tvářemi, příliš tenkými rty a nedostatkem elegance. Moje nedostatky mu nevadily a svou neobyčejnou jemností zvedl mé sebevědomí. 

Upřímná slova, která jsme jeden pro druhého měli, se stala tmelem našeho něžného přátelství a nepomíjející náklonnosti, které mi mnohokrát pomohly, když jsem se ocitla v životní krizi. Je tu přece Alain, nic se mi nemůže stát, říkala jsem si. Kus životní cesty jsme tak urazili společně.
__________________________________________________________
Pod čarou

Mondieu, já myslím, že vztah s Florence jen dokresluje Alainovu povahu. On nebyl mužem jedné ženy, měl totiž velmi komplikovanou duši. A Florance si vybral, jako si vybíráme hřejivý svetr, peřinku, křeslo na čtení, zkrátka nějakou potěchu duše i těla. Měl potřebu být hlazen, hýčkán, chován a Florance zřejmě byla tou, co to splňovala. Ona byla scriptka a figurovala u mnoha jeho natáčení, měl ji tam "jistou", teplou, tichou a odevzdanou.... Možná, a je to dost pravděpodobné, se k ní vracel, kdykoli se spolu někde setkali a je také možné, že měl takových věrných a jistých duší víc… 

Ano, přesně tak, Laduško… tohle jsi vystihla s obrovskou jemností i pravdivostí. Alain byl v jádru velmi zranitelný muž, jakkoli se ho celý svět snažil milovat a uctívat jako sexsymbol, nadsamce a Boha filmových pláten. Florence pro něj nejspíš nebyla jen milenkou, ale také útulkem, jaký si člověk najde tehdy, když už nechce válčit, dokazovat, obhajovat, ale jen být přijatý, takový jaký je. A jak jsi krásně napsala: „jako si vybíráme hřejivý svetr nebo peřinku, pro potěchu duše i těla.“ To se nedá říct lépe. 

Jejich vztah byl „mezi řádky“ a o to více silnější! On byl středem pozornosti, ona „dcera krále“ a tichá scriptka, co sledovala natáčení a přitom i jeho, jeho úsměvy, gesta - jeho tělo na place i v tichu střižny, nebo v noci v hotelu. V její knize „Když už mít otce, ať je to Gabin“ je přesně ta směs mlčení a něhy, která více než naznačuje, že tam bylo něco, co nemohli tenkrát nahlas říct. Byla věrná i diskrétní, a on si tu věrnost vybral jako přístav, do kterého se vplouvá, když je moře rozbouřené.

🌟Ach ano Mondieu, vezměme do úvahy jeho další vztahy.

Romy Schneider: jeho velká vášnivá láska, byla však příliš silná, příliš dramatická a její duše byla zrcadlem, do kterého se bála podívat i ona sama. 

Nathalie Delon: žena, kterou si vzal a měl s ní dítě tvrdila, že jejich manželství bylo žité jako „dvě krásné masky, co si přestaly pamatovat svá jména.“ 

Mireille Darc: jeho letitá partnerka, jejíž oddanost hraničila s bezpodmínečnou láskou a přesto, jak Florence píše, byl kdykoli schopen se od ní odloučit a pak se jakoby nic vracet. 

On nebyl nevěrný z povahy, ale z potřeby. Nevěra u něj nebyla lovem, ale dýcháním. Jak řekla jednou samotná Nathalie: „Alain měl příliš mnoho ran, než aby mohl spát jen s jednou ženou. Každá mu hojila trochu jinou.“ 

A Florence tohle chápala. Nepotřebovala výlučnost, možná ani lásku v tom teatrálním smyslu. Stačilo jí, že když potřeboval spočinout, našel ji. A ona se nebránila a on se vracel. 

Florence k Alainovu odchodu
 

Je to velmi složité, protože mě to zasáhlo stejně jako smrt mého otce, tedy jako výstřel z děla, zasáhlo mě to plnou silou, i když jsem věděla, že mu není dobře. Ale k Alainovu odchodu jsem povinna se vyjádřit, protože kdyby se rodina Montcorgéových neozvala, lidé by to mohli považovat za nenormální, vzhledem k našemu vztahu s ním. 

Takže, mohu vám jednoznačně potvrdit, že pro mě je to celá velká životní etapa, která s Alainem odchází, je to celé dlouhé období mého profesního, osobního i emocionálního života. Proto je pro mě velmi, velmi těžké o tom mluvit. Jsem velmi dojatá, nemůžu víc říct. Navíc v něm odchází jedna obrovská osobnost, která je jednou z posledních velikánů naší doby. 

🌟Co je tím vyřčeno? 

Florence vůbec nepopisuje nějaký jednorázový románek, ale hlubokou emocionální a osobní propojenost s Alainem. Říká, že jejich vztah zabral určitý „čas jejího života“, který spolu strávili a který už nelze vrátit. Tato slova potvrzují, že pro ni nebyl jen kolegou nebo vzdáleným fanouškem jejího otce. Je to závažné, upřímné svědectví, kterým nám říká, že i když zůstávaly jejich oficiální hranice mlčenlivé, něco v jejich vztahu bylo pravdivé a hluboce citové. 

Z výzkumů a biografií o Alainu Delonovi vyplývá, že byl mužem s hlubokým vnitřním napětím - zraněný, toužící, milující a přesto neskonale hrdý. A když jsi napsala, že Florence pro něj byla jako peřinka, cítíš to správně. 

Ano, Florence pro něj byla citovým přístavem. Cituji její slova: „V mém citovém životě zůstane Alain mužem, který mi poskytl nejvíc něžnosti a když zemřel, odešla s ním i část mého života."

st@tlladel