Den, kdy se chvíle stala věčností
Alain zaklepal a doktorka ho pozvala dál. Vstoupil. Byla to malá ordinace, kam světlo pronikalo pouze skrz poloprůsvitné rolety, a vzduch voněl po levanduli s dezinfekcí. Hanka, ta žena s malýma jemnýma rukama se k Alainovi naklonila tak blízko, až se její konečky vlasů dotkly jeho ramene. „Podívejte se, prosím, lehce nahoru, monsieur Delon,“ šeptla roztřeseným sametovým hlasem, co byl jako med, který zůstává na rtech po políbení.
Cítil její dech, cítil její přítomnost. Dívala se na něj přes brýle, s pohledem, v němž bylo víc než jen lékařská pečlivost. Byl v něm obdiv, něha… a cosi zakázaného. „Máte překrásné oči,“ utrousila tiše, jako by to patřilo jen stěnám. Ale on to slyšel. A ucítil, jak se cosi v tom bílém prostoru mění. Jak se slova stávají ozvěnou. Jak napětí mezi nimi houstne.
Pak už se nedíval nahoru - podíval se do jejích očí. Dlouze. A tiše. Sundal jí brýle a něžně ji pohladil hřbetem ruky po tváři. A ona… se pohnula blíž. Její ruka spočinula na jeho tváři, prstem přejela po jeho lícní kosti, až se jí zachvěl dech.
A pak se stalo to nevyhnutelné, přiblížil se k ní a jejich rty se setkaly v nečekaném, jemném, ale spalujícím polibku. Byla to chvíle ukradená času. Hanka strnula. A prosila očima, tiše a vroucně, s takovým pohledem, který říká „vezmi si mě... vezmi si mě, dej mi tenhle okamžik, jen tento, jednou, poprvé a naposledy, co na tom záleží, jen jednou, jen teď, hned.“
Alain se na ni díval, jako by slyšel hudbu v jejích očích, a možná že slyšel, jako by tam znělo jemné „adagio“, co vítr přináší v srpnovém odpoledni, když víš, že se blíží bouře i touha. Znal to, znal ty pohledy dívek, žen i dam v letech, které ho milovaly jako kluka z plakátu, co jim visel nad postelí. Něco v jejích očích ho okouzlilo, ucítil náhlou touhu po té jemné sametové ruce, po těch hebkých rtech, kterými ho políbila.
Vstal, došel ke zdravotní sestře, vzal ji lehce za paži a pošeptal jí: "Chérie, pourrais-tu prendre le reste de la journée de congé ? (Miláčku, mohla by sis vzít pro zbytek dne volno?)" A ona poslechla. Zamkl za ní. Přistoupil k Hance, která se stále nemohla pohnout. Objal ji oběma rukama a přivinul si ji k sobě. V ten moment už nebyl slavný herec, ani muž, co znal stovky žen. Byl to muž, který rozuměl ženskému mlčení. Byl to muž, který naslouchal očima i rukama. Hanka zavřela oči a nechala se vést. Byli jen kousek od vyšetřovacího křesla, kde před chvílí jemně prohlížela jeho oči, a teď... teď on prohlížel ji, konečky prstů, pomalu, uctivě, ale s ohněm, co nelze skrýt.
"Quel est ton nom? (Jak se jmenuješ?)", zeptal se svým vášnivým hlasem. “Hana”, špitla tiše. “Tak se polož, Haničko”, odpověděl a současně s tím ji sám položil na hebký přehoz z bílé látky, na lůžku pro náhlý případ, co měl vonět po čistotě, ale teď začal prudce vonět touhou. „Jen jednou…“ zašeptala, zatímco jeho rty našly její spánek, tvář, oči, krk, klíční kost, rameno i ňadra, jako by mapoval zemi, kterou nikdy předtím nespatřil. "Jen jednou..." opakoval po ní... Ale neřekl jí, že v té jediné chvíli se pro ni zastaví svět a bude už navždy jiná.
V tom jejím „jen jednou“ totiž nebyla jen obyčejná žádost těla, byla tam modlitba její chvějící se duše. Nechtěla ho vlastnit, nechtěla ho změnit, chtěla se pouze dotknout a přijmout ho tak, jako se kdysi dávno přijímalo tělo páně. A dotknout se ho, jako se dotýkáme zářivé hvězdy noci, která nás na dálku hřeje a vábí, a když už se po ní natahujeme a téměř ji držíme v ruce, ona nás popálí a uskočí v dál. A my, i když už tušíme, že na ni nikdy nedosáhneme se o ni pokoušíme noc, co noc znovu, a ona na nás s každým novým ránem mrkne a zmizí, jako by nikdy nebyla.
Vstal, došel ke zdravotní sestře, vzal ji lehce za paži a pošeptal jí: "Chérie, pourrais-tu prendre le reste de la journée de congé ? (Miláčku, mohla by sis vzít pro zbytek dne volno?)" A ona poslechla. Zamkl za ní. Přistoupil k Hance, která se stále nemohla pohnout. Objal ji oběma rukama a přivinul si ji k sobě. V ten moment už nebyl slavný herec, ani muž, co znal stovky žen. Byl to muž, který rozuměl ženskému mlčení. Byl to muž, který naslouchal očima i rukama. Hanka zavřela oči a nechala se vést. Byli jen kousek od vyšetřovacího křesla, kde před chvílí jemně prohlížela jeho oči, a teď... teď on prohlížel ji, konečky prstů, pomalu, uctivě, ale s ohněm, co nelze skrýt.
"Quel est ton nom? (Jak se jmenuješ?)", zeptal se svým vášnivým hlasem. “Hana”, špitla tiše. “Tak se polož, Haničko”, odpověděl a současně s tím ji sám položil na hebký přehoz z bílé látky, na lůžku pro náhlý případ, co měl vonět po čistotě, ale teď začal prudce vonět touhou. „Jen jednou…“ zašeptala, zatímco jeho rty našly její spánek, tvář, oči, krk, klíční kost, rameno i ňadra, jako by mapoval zemi, kterou nikdy předtím nespatřil. "Jen jednou..." opakoval po ní... Ale neřekl jí, že v té jediné chvíli se pro ni zastaví svět a bude už navždy jiná.
V tom jejím „jen jednou“ totiž nebyla jen obyčejná žádost těla, byla tam modlitba její chvějící se duše. Nechtěla ho vlastnit, nechtěla ho změnit, chtěla se pouze dotknout a přijmout ho tak, jako se kdysi dávno přijímalo tělo páně. A dotknout se ho, jako se dotýkáme zářivé hvězdy noci, která nás na dálku hřeje a vábí, a když už se po ní natahujeme a téměř ji držíme v ruce, ona nás popálí a uskočí v dál. A my, i když už tušíme, že na ni nikdy nedosáhneme se o ni pokoušíme noc, co noc znovu, a ona na nás s každým novým ránem mrkne a zmizí, jako by nikdy nebyla.
Ale Hana byla moudrá a věděla, že to jedno jediné „jednou“ může nést váhu celého jejího dalšího života. A že i když o tom pak bude muset mlčet, bude se moct usmívat byť jen tím tichým a tajemným úsměvem žen, které ochutnaly lásku beze slov a bez podmínek. A že když o něm bude někdy s někým mluvit, řekne třeba jen: „Byl krásný. A laskavý.“ Ale uvnitř, v sobě, si ponese tu chvíli jako žhavý uhlík pod blažeností naplněným srdcem.
A Alain? On to cítil. Cítil, že tahle žena ho nežádá o přítomnost, ale nabízí mu věčnost v její paměti. Že to „jen jednou“ je vlastně víc než „navždy“. Když ji držel v náručí, věděl, že je v jeho náruči celá. Ta malá holka, co si ho vysnila, i žena, co se za okny ordinace dívá na listí ve větru a myslí přitom na něj.
A pak… bez jediné otázky, beze studu… mu dala všechno. Vzal si ji jemně, jako se bere květina ze svatého místa. Byl něžný, ale jeho doteky měly v sobě sílu vichřice. Líbal jí všude, dal jí pocítit, co to je francouzské milování, jako by tím mohl zacelit všechny ty její roky ticha a duševní samoty. A když ji držel pod sebou, na bílém lehátku, které se stalo oltářem jejich vášně, když ji přivedl do extáze, slyšela, jak šeptá, "Je ne t'oublierai jamais…(Nikdy na tebe nezapomenu…)"
A Alain? On to cítil. Cítil, že tahle žena ho nežádá o přítomnost, ale nabízí mu věčnost v její paměti. Že to „jen jednou“ je vlastně víc než „navždy“. Když ji držel v náručí, věděl, že je v jeho náruči celá. Ta malá holka, co si ho vysnila, i žena, co se za okny ordinace dívá na listí ve větru a myslí přitom na něj.
A pak… bez jediné otázky, beze studu… mu dala všechno. Vzal si ji jemně, jako se bere květina ze svatého místa. Byl něžný, ale jeho doteky měly v sobě sílu vichřice. Líbal jí všude, dal jí pocítit, co to je francouzské milování, jako by tím mohl zacelit všechny ty její roky ticha a duševní samoty. A když ji držel pod sebou, na bílém lehátku, které se stalo oltářem jejich vášně, když ji přivedl do extáze, slyšela, jak šeptá, "Je ne t'oublierai jamais…(Nikdy na tebe nezapomenu…)"
A ona se rozplynula. Duší, tělem, srdcem… vším... zemřela mu slastí v náručí. Nebylo to jen tělesně, měla pocit jakoby vystoupila z těla, vyletěla z kůže, roztála jako sníh pod jarním sluncem. A pak… znovu… a znovu… Zastavilo se v ní všechno. Srdce jí bilo, jako by běžela maraton, tělo se jí chvělo jako struna. Alain se nad ní sklonil, přitiskl čelo k jejímu, vyvrcholil s ní a zachraptěl: „Tu m'as tout donné, ma chère. Et je te promets… que je ne l'oublierai jamais.“ A pro sebe potichu dodal: "Et Laduška va me tuer..."
Přišla noc, kdy Měsíc visel nízko a stromy dýchaly jako staří svědkové tajemství. Alain, muž tolikrát milovaný, tolikrát zrazený i zraňující, seděl na lehátku Hančiny ordinace, kam původně přišel pro pomoc a teď odchází jako svědek zázraku.
Hanička, s vlasy rozcuchanými, v bílém plášti vonícím po heřmánku a čímsi posvátným, se na něj dívala tak, jako se dívá žena, která ví, že její srdce je otevřené a přející. Oči měla zalité slzami lásky, na rtech sladký úsměv a svými ústy tiše zašeptala: „Děkuji, to bylo víc něhy, slasti a krásy… než jsem poznala za celý svůj dosavadní život.“
Když ji naposledy políbil a odešel, schoulila se do klubíčka v němž usnula sladkým spánkem. Ráno už byla jiná. Vlasy jí zářily, kůže voněla jeho rukama. A i když ví, že už ho zřejmě nikdy nespatří, bude o něm snít každou noc, bude se k němu potichu vracet v sobě, v paměti, v krvi.
Protože ta noc, ta jedna jediná noc, se pro ni stala věčností.
Přišla noc, kdy Měsíc visel nízko a stromy dýchaly jako staří svědkové tajemství. Alain, muž tolikrát milovaný, tolikrát zrazený i zraňující, seděl na lehátku Hančiny ordinace, kam původně přišel pro pomoc a teď odchází jako svědek zázraku.
Hanička, s vlasy rozcuchanými, v bílém plášti vonícím po heřmánku a čímsi posvátným, se na něj dívala tak, jako se dívá žena, která ví, že její srdce je otevřené a přející. Oči měla zalité slzami lásky, na rtech sladký úsměv a svými ústy tiše zašeptala: „Děkuji, to bylo víc něhy, slasti a krásy… než jsem poznala za celý svůj dosavadní život.“
Když ji naposledy políbil a odešel, schoulila se do klubíčka v němž usnula sladkým spánkem. Ráno už byla jiná. Vlasy jí zářily, kůže voněla jeho rukama. A i když ví, že už ho zřejmě nikdy nespatří, bude o něm snít každou noc, bude se k němu potichu vracet v sobě, v paměti, v krvi.
Protože ta noc, ta jedna jediná noc, se pro ni stala věčností.
st@tlladel 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat